Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

To by chtělo vysvětlení. „Teď už jste si doufám vybavil moje jméno?”

Ale Lotrovse jen rozpačitě usmál a rozhodil ruce.

„Mimochodem, mám dojem, že jste pil po vodce portské. Uznejte, to se přece nedělá!” „Chci váspožádat, aby to zůstalo mezi námi,” naléhal sladce Sťopa. „Samozřejmě, samozřejmě! Ovšem za Chustova nemohu ručit.” „Copakvy neznáte Chustova?”

„Včera ve vaší kanceláři jsem to individuum zahlédl, ale stačil jediný zběžný pohled, abych poznal, že to je podfukář, chameleón, drbna a vrtichvost.” Zcela správně! usoudil v duchu Lotrov, překvapený takstručnou a přitom výstižnou charakteristikou. Ano, včerejšekse pomalu skládal z jednotlivých útržků, a přece ředitele Varieté neopouštěl zvláštní neklid. V událostech včerejšího dne totiž zela obrovská černá mezera.

Myslete si co chcete, ale neznámého v baretu Sťopa včera ve své kanceláři neviděl. „Jsem profesor černé magie Woland,” pronesl důrazně host, když viděl Sťopovy potíže, a vyložil všecko popořádku. Včera za dne přijel do Moskvy, neprodleně navštívil Sťopu a nabídl mu pohostinské vystoupení ve Varieté. Sťopa volal do moskevské estrádní komise a žádal o schválení. Dostal je (Lotrovpři těch slovech zbledl a zamžikal) a uzavřel s profesorem Wolandem smlouvu na sedm představení (Sťopa otevřel ústa). Dohodli se, že Woland k němu zajde dnesráno v deset, aby si upřesnili některé podrobnosti… A Woland tedy přišel. Otevřela služebná Gruňa a sdělila mu, že sama přiběhla teprve před chvilkou, že sem jenom dochází, Berliozže není doma, a jestli chce host mluvit se Stěpanem Bogdanovičem, ať jde za ním do ložnice. Stěpan Bogdanovič prý spí jako dřevo a ona se ho neodváží vzbudit. Když Woland viděl Lotrova v takovém stavu, poslal Gruňu do nejbližšího lahůdkářství pro vodku a jídlo, do lékárny pro led a… „Vyrovnáme se, když dovolíte,” zafňukal zničený Sťopa a sahal po náprsní tašce.

„Taková maličkost!” zvolal hostující umělec a nechtěl o placení ani slyšet. Takse tedy vyjasnilo, odkud se vzala vodka a jídlo, ale přesto byl na ředitele žalostný pohled: za živého boha se nemohl upamatovat na smlouvu, a kdybyste ho zabili, včera se s žádným Wolandem nesetkal. Ano, Chustovu něho byl, ale Woland ne. „Ukázal byste mi laskavě smlouvu?” požádal sklesle.

„Prosím, račte!”

Lotrovnahlédl do papíru a ztuhl. Všecko bylo v naprostém pořádku: za prvé jeho vlastnoruční rozmáchlý podpis, napříč šikmým písmem administrativního ředitele Rimského psaný příkaz, aby byla umělci Wolandovi vyplacena záloha deset tisíc rublů — celkový honorář za sedm pohostinských vystoupení činí pětatřicet tisíc rublů. Dokonce tu byl i Wolandůvpodpis, který potvrzoval, že záloha byla vyplacena. Co to má znamenat? přemítal nešťastný Sťopa a hlava se mu zatočila. Že by se dostavila zlověstná skleróza? Samo sebou, teď, když umělec předložil smlouvu, by byl další údivprostě nevhodný. Lotrovpožádal hosta o chvilku strpení, a jakbyl v ponožkách, rozběhl se do předsíně k telefonu. Cestou křikl směrem ke kuchyni: „Gruňo!” Ale nikdo se neozval. Pohlédl letmo na dveře Berliozovy pracovny, které byly hned vedle předsíně, a zůstal stát jako opařený. Na klice se houpala úctyhodně velká pečeť. Pěkně děkuju! zabručel v něm vnitřní hlas. Tohle ještě scházelo! Od té chvíle jeho myšlenky jako by se rozběhly po dvou kolejích, a jakto obvykle bývá při katastrofě, najednou zcela vykolejily a letěly k čertu. Motanice, jaká vznikla ve Sťopově hlavě, se dá těžko popsat. Vystupoval v ní skřet v černém baretu, s ledovou vodkou a nepravděpodobnou smlouvou… A k dovršení toho všeho tu máš pečeť na dveřích!

Komu chcete namluvit, že Berliozněco provedl… stejně vám nikdo neuvěří, na to vemte jed! Ale pečeť je tady! Ano prosím… Vtom se mu v mozku vyrojily nepříjemné vzpomínky na jistý článek, který jako naschvál Sťopa nedávno podstrčil Michailu Alexandroviči, aby ho otiskl ve svém časopise. Mezi námi, byl to mizerný článek. Navíc úplně zbytečný a honorář taky nestál za řeč… Lotrovsi hned potom vybavil jeden podezřelý rozhovor, který, pokud si vzpomíná, se odehrál čtvrtého dubna tady v jídelně, když večeřeli s Michailem Alexandrovičem. Vlastně nebyl ani v pravém smyslu podezřelý (do ničeho podobného by se Sťopa nepouštěl), ale mluvilo se o něčem zcela nepodstatném.

Abyste věděli, podobné řeči si mohl odpustit. Do té doby, než se na dveřích objevila pečeť, by to nikdo nebral vážně, ale teď, když jsou dveře zapečetěné… Ach, ten Berlioz! vířilo Sťopovi hlavou. Ani mně to nejde na rozum! Ale neměl časdlouze lamentovat. Vytočil přímou linku kanceláře administrativního ředitele Varieté Rimského. Byl v choulostivé situaci: za prvé, cizinec se mohl urazit, že si znovu ověřuje celou záležitost, ačkoli viděl smlouvu, a domluvit se s ředitelem taky nebylo lehké. Nezeptá se ho přece rovnou: „Prosím vás, uzavřel jste vážně včera smlouvu s profesorem černé magie na pětatřicet tisíc rublů?” To se přece nehodí. „Prosím!” ozval se ve sluchátku úsečný, nepříjemný hlasRimského. „Dobrý den, Grigoriji Daniloviči,” skoro šeptal Lotrov. „Mám tady takovou jednu věc… hm… hm… sedí u mne ten… hm… Woland… Takjsem se chtěl zeptat, jakto vypadá s dnešním večerem?” „Á, černý mág?” ozval se ve sluchátku Rimský. „Plakáty budou za chvilku.” „Hm…,” zamumlal Sťopa, „takzatím nashle…”

„Přijdete brzy?” zeptal se Rimský.

„Za půl hodinky,” ujistil ho Lotrov, zavěsil a sevřel rozpálenou hlavu do dlaní. To je něco šíleného! Co se to stalo s mou pamětí, lidičky?! Zdržovat se déle v předsíni bylo neslušné a ředitel si v duchu bleskurychle sestavil plán: všemi prostředky zastírat svou neuvěřitelnou zapomnětlivost a nejdřívlišácky vytáhnout z cizince, co vlastně hodlá dnesvečer předvést v divadle svěřeném Sťopovi. Otočil se a vtom uviděl v zrcadle, zaprášeném vinou líné Gruni, podivného chlapíka, vytáhlého jako tyčka, se skřipcem na nose (ach, být tu Ivan, určitě by ho okamžitě poznal!).

Objevil se a hned zase zmizel. Vyplašený Sťopa se zahleděl pozorněji a divse neskácel na zem. V zrcadle se totiž mihl černý vypasený kocour a brzy se ztratil. Lotrovovi se rozbušilo srdce a zavrávoral.

Co to? přemítal v duchu. Nezešílel jsem? Kde se vzaly v zrcadle ty obrazy?! Zapátral znovu očima po předsíni a polekaně vykřikl: „Gruňo! Co se to tu potuluje za kocoura? Kde se tady vzal? A je tu ještě někdo?” „Uklidněte se, Stěpane Bogdanoviči,” zaskřehotal místo Gruni hostůvhlasz ložnice. „To je můj kocour. Jen žádné scény. A Gruňa tu není, poslal jsem ji do Voroněže. Stěžovala si, že jste jí upřel dovolenou.” Byla to taknečekaná a nejapná slova, až Sťopa usoudil, že se přeslechl. Zmateně klusal do ložnice a na prahu strnul, vlasy zježené, a na čele mu vyrazil pot. Mág nebyl v ložnici sám, ale měl tu společníky: v druhém křesle seděl dlouhán, který se vynořil v zrcadle. Teď si ho mohl Lotrovdobře prohlédnout: měl úzké napomádované kníry jako husí brka, jedno sklíčko skřipce blýskalo a druhé bylo vypadlé. Ale to ještě nebylo všecko: na taburetu bývalé zlatnice se nenuceně rozvaloval třetí — hrozivě velký černý kocour; v jedné tlapě držel kalíšeks vodkou, v druhé vidličku s napíchnutým hříbkem. Vložnici bylo pološero, ale Sťopovi se teď docela zatmělo před očima. Takhle tedy člověkzačíná šílet, napadlo ho a opřel se rukou o veřeje. „Vidím, že vásto poněkud překvapuje, drahý Stěpane Bogdanoviči?” vyptával se Woland Sťopy, kterému drkotaly zuby.