Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Hvizd v různých místech zesílil a pakpostupně slábl.

K překvapení Rimského byl skandál zažehnán nečekaně rychle. Teď bylo třeba jednat a vypít hořkou číši odpovědnosti do dna, tím spíš, že telefony během závěrečné části programu opravili. Měl by zavolat na příslušná místa, oznámit, co se stalo, požádat o pomoc, svést všecko na Lotrova, sám se z toho vykroutit a takdále. Čert mu to byl dlužen! Rozčileně dvakrát natáhl ruku po sluchátku a zase ucukl. Náhle v nehybném tichu pracovny zadrnčel telefon Rimskému přímo pod nosem, až sebou škubl a strnul. „Ty nervy!” posteskl si a zvedl sluchátko. Vzápětí se zvrátil do křesla, bílý jako křída. Vtíravý, zvrhlý ženský hlasve sluchátku tiše naléhal: „Nikam nevolej, Rimský, nebo to s tebou špatně skončí…”

Hned nato telefon oněměl. Ředitel cítil, jakmu naskakuje husí kůže, zavěsil a bezděčně se ohlédl k oknu za svými zády. Řídkými, slabě olistěnými větvemi javoru prosvítal měsíc v mlžnatém oparu. Rimský seděl jako zařezaný, upřeně pozoroval větve a čím déle se díval, tím větší dostával strach. Násilím odtrhl pohled od okna zalitého měsícem a vstal. Po tom všem ho ani ve snu nenapadlo volat a jenom si přál, aby byl co nejdřívvenku z divadla. Napjatě poslouchal: budova byla tichá. Vtom si uvědomil, že už dávno v celém prvním poschodí osaměl, a zaskočil ho nepřekonatelný dětský strach. Když si představil, že musí projít prázdnými chodbami a seběhnout dolů po schodech, vyvstal mu na čele studený pot. Horečně shrábl ze stolu hypnotizérovy rubly, strčil je do aktovky a odkašlal si, aby si dodal odvahy, ale z hrdla se vydral jen slabý chraplavý zvuk. Najednou cítil, že zpod dveří zavanulo cosi vlhkého a hnilobného, až ho zamrazilo. K tomu hodiny začaly odbíjet půlnoc taknečekaně, že se zimničně roztřásl. K dovršení všeho kdosi tiše otáčel v zámku klíčem — a to ho dorazilo.

Chladnýma, zpocenýma rukama tiskl na prsa aktovku a cítil, bude-li šramot pokračovat, že se neudrží a vykřikne. Konečně dveře pod náporem povolily a do kanceláře se tiše vplížil Varenucha. Ředitel bezvládně klesl do křesla: nohy mu vypověděly službu. Nadechl se a vykoktal s pokryteckým úsměvem: „Božínku, tysmě vyděsil…”

Jistě, Varenuchůvnáhlý příchod mohl vylekat každého, ale Rimského zároveň potěšil: klubko se pomalu začalo rozmotávat. „Takpovídej, honem! No!” vykřikl chraplavě a snažil se pevně zachytit nalezenou nit. „Co to má všechno znamenat?” „Promiň, prosím tě,” hlesl bezbarvě Varenucha a zavřel dveře, „já myslel, že už jsi odešel,” a takjakbyl, v čepici, zamířil ke křeslu a usadil se za stůl proti řediteli. Musíme podotknout, že jeho odpověď vyzněla nějakpodivně. To okamžitě nastražilo Rimského, který v citlivosti mohl směle soupeřit se seizmografem kterékoli vyhlášené světové stanice. Když je to tak, proč Varenucha vpadl do jeho kanceláře, jestliže předpokládal, že tu Rimský není? Má přece vlastní kancelář, to za prvé. A za druhé: ať vešel Varenucha kudy chtěl, musel nutně potkat jednoho z nočních vrátných a těm bylo oznámeno, že Grigorij Danilovič se nějakou dobu zdrží v divadle. Ale Rimský o té záhadě dlouho nehloubal — nebyl čas. „Proč jsi nezavolal? A co znamená celá ta komedie s Jaltou?” „Dopadlo to tak, jakjsem říkal,” vykládal administrátor a zamlaskal, jako by ho dráždil bolavý zub. „Našli ho v Puškinu v hospodě.” „Jakto, v Puškinu?! U Moskvy? A co telegramy z Jalty?!”

„JakápakJalta, ksakru. Opil telegrafistu v Puškinu a začali dělat vylomeniny, mimo jiné posílali telegramy jakoby z Jalty.” „Hm… hm… No dobrá, dobrá…,” protáhl zpěvavě ředitel a oči mu škodolibě zajiskřily. Už si představoval slavnostní okamžik, kdy bude Sťopa s ostudou zbaven funkce. Konečně takdlouho očekávané vysvobození! Konečně se zbaví pohromy v podobě Lotrova! A možná že pro něj vymůže ještě přísnější trest než odvolání… „Podrobnosti!” nařídil a poklepal těžítkem o stůl. Varenucha začal. Na příslušných místech, kam ho ředitel poslal, ho okamžitě přijali a neobyčejně pozorně vyslechli.

Nikoho samozřejmě ani na okamžiknenapadlo, že by Sťopa mohl být v Jaltě. Všichni bezváhání souhlasili s Varenuchovým názorem, že je určitě v puškinské Jaltě. „A kde je teď?” skočil mu do řeči rozčilený Rimský.

„Kde by byl?” opáčil administrátor a ušklíbl se. „Samozřejmě na záchytce!” „Cože? No pěkně děkuju!”

Varenucha pokračoval a před očima Rimského se čím dál názorněji odvíjel nekonečný řetězLotrovových přečinů a každý další článekpředstavoval těžší a těžší provinění. To už bylo něco, takový tanec v telegrafistově objetí na plácku před puškinskou poštou a za doprovodu jakési potulné harmoniky!

Nebo pronásledování neznámých občanek, které ječely hrůzou!

Pokusvyvolat rvačku s bufetářem v Jaltě! Rozházená cibule na podlaze tamtéž! Osm rozbitých lahví bílého přírodního vína nejlepší značky! Polámaný taxametr u vozu taxikáře, který odmítl Sťopu naložit. Vyhrožování, že dá zavřít všechny, kdo se mu pokoušejí zabránit v dalším chuligánství… Jedním slovem, hnus! Sťopu dobře znali v moskevských divadelních kruzích a všichni věděli, že je pěkné číslo. Ale co vykládal administrátor, bylo i na Sťopu trochu moc. Ano, dokonce přespříliš… Pichlavé oči Rimského se zabodly do administrátorova obličeje, a čím déle Varenucha hovořil, tím byly zachmuřenější.

A jakby ne: čím věrnější a barvitější byly ty odporné podrobnosti, kterými administrátor zpestřoval svoje vyprávění, tím méně mu ředitel věřil. Když líčil, že Sťopa vyváděl natolik, že se dokonce vzpíral všem, kdo za ním přijeli, aby ho dopravili zpátky do Moskvy, Rimský nabyl jistoty, že všecko, co mu předkládá k věření administrátor, který se vrátil o půlnoci, je lež! Lež jako věž! Varenucha nejel do Puškina a ani Sťopa tam neflámoval. Opilý telegrafista byl pouhý výmysl, stejně jako rozbité sklo v restauraci. Lotrova nesvazovali provazy — nic takového! Jakmile Rimský usoudil, že administrátor lže, posedl ho strach. Nejdřívse mu rozklepaly nohy a pakse roztřásl po celém těle. Dvakrát za sebou znovu ucítil, jakod země stoupá hnilobný pach a jakási maláriová vlhkost. Ani na okamžiknespouštěl oči z vypravěče, podivně skrčeného v křesle, který se skrýval v modravém stínu stolní lampy a zdánlivě si chránil před světlem obličej novinami. Ředitel si lámal hlavu, co to všecko má znamenat. Proč se Varenucha takpozdě vrátil a teď mu drze lže do očí v téhle tiché, liduprázdné budově? Přepadl ho pocit neznámého hrozivého nebezpečí. Tvářil se, že nepozoruje Varenuchovy úhybné pohyby ani triky s novinami, a soustředil se na jeho obličej. Už skoro neposlouchal, co administrátor žvaní. Víc než bůhvíproč vymyšlené, pomlouvačské vyprávění o Puškinu zaráželo Rimského něco daleko nepochopitelnějšího: Varenuchovy změněné rysy i chování. Třebaže Varenucha stahoval rozpláclý štítekčepice na oči, aby si zastínil tvář, a usilovně se ovíval novinami, ředitel zahlédl na pravé tváři u nosu obrovskou modřinu.

Navíc obvykle růžolící administrátor byl chorobně bledý a kolem krku měl omotanou starou pruhovanou šálu, ačkolivbyla dusná noc. Připočítáme-li k tomu nově získaný odporný návykpomlaskávat, výrazně změněný hlas, teď obhroublý a dutý, a prohnaně zbabělý zákmit v očích, mohli bychom s jistotou tvrdit, že se Varenucha změnil k nepoznání. Ještě cosi zneklidňovalo ředitele, ale nevěděl co, ať sebevíc namáhal rozpálený mozeka hltal očima svého společníka. Přísahal by, že ve spojení administrátora s důvěrně známým křeslem je cosi nepřirozeného. „Konečně jsme ho zdolali a naložili do vozu,” hučel Varenucha, vykukoval za novinami a přikrýval si dlaní modřinu.