Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Současně shora, zdola i ze všech stran z každého oddělení pobočky zuřivě drnčelo nejméně dvacet telefonů. Když se vyplakala, utřela si slečna oči, ale najednou sebou škubla a zaječela hystericky: „Už zase!” A zničehonic spustila roztřeseným sopránem: Nejkrásnější moře je Bajkal můj… Na schodišti se objevil posílkář, komusi zahrozil pěstí a připojil se k dívce ponurým bezvýrazným barytonem: Nejkrásnější loď je na ryby bečka…

Přidaly se vzdálené hlasy, sbor sílil, až nakonec píseň hřměla ze všech koutů pobočky. V nejbližší kanceláři č. 6, kde byla účtárna, vynikal nad ostatní čísi mohutný, trochu vypitý bas. Jako doprovod sloužila kulometná palba telefonních přístrojů. „Hej, severáku, jen do vlnekduj…” burácel posílkář na schodišti. Dívce tekly po tváři proudem slzy, snažila se zatnout zuby, ale ústa se jí samočinně otvírala a dívka pokračovala o oktávu výš než posílkář: Ať krátkou pouť plavec přečká. Oněmělé návštěvníky překvapovalo, že zpěváci roztroušení po celé budově jsou dokonale sezpívaní, jako by stáli na jednom místě a nespouštěli oči z neviditelného dirigenta. Chodci ve Vagaňkovské uličce se zastavovali u zamřížovaných vrat a divili se, jaké veselí to zavládlo v pobočce. Sotva sbor přezpíval první sloku, narázutichl jako mávnutím dirigentovy taktovky. Posílkář tiše zaklel a odběhl. Vtom se otevřely domovní dveře a dovnitř vešel muž v letním kabátě, pod nímž čouhaly cípy bílého pláště, a s ním milicionář. „Dělejte něco, doktore, proboha vásprosím!” zaúpěla hystericky dívka. Na schodech se objevil tajemníkpobočky, celý bezsebe hanbou a vztekem, a koktal:

„Poslyšte, doktore, máme tu případ jakési davové hypnózy, takže je nutné…,” ale nedokončil větu, začal polykat slova a najednou zapěl tenorem: „Nejkrásnější moře…” „Pitomec!” stačila vykřiknout dívka, ale nevysvětlila, koho tím míní. Místo toho vyrazila křečovitý tryleka rovněž spustila Bajkal. „Ovládněte se! Nezpívejte!” vyzýval lékař tajemníka.

Bylo vidět, že tajemníkby dal nevímco za to, jen aby přestal zpívat, ale nešlo to, a takspolečně se sborem dolehl k uším chodců v uličce jeho hlas, oznamující, že Bajkal je nejkrásnější moře. Sotva dozněla sloka, dívka první dostala od lékaře dávku valeriánských kapek. Pakse lékař rozběhl k tajemníkovi a ostatním, aby jim dal užívání. „Sprominutím, slečno,” oslovil účetní dívku. „Nepřišel k vám náhodou černý kocour?” „Jakýpakkocour?” odbyla ho zlostně dívka. „U násv pobočce sedí osel, abyste věděli!” A dodala: „Ať to slyší, já to stejně všecko vyzvoním!” a vyprávěla, co se stalo. Vyšlo najevo, že vedoucí městské pobočky, který podle dívčiných slovdefinitivně pohřbil masovou zábavu, měl mánii zakládat nejrůznější kroužky. „To aby si šplhnul nahoře!” rozohnila se dívka. Za jediný rokstačil založit literární kroužek, věnovaný osobnosti a dílu Lermontova, dále kroužekšachový, pingpongový a jezdecký. Když se blížilo léto, vyhrožoval, že založí ještě veslařský a horolezecký. „Najednou vám dneska vrazí dovnitř o polední přestávce a vede za ruku nějakého šaška,” vykládala dívka. „Bůhví kde ho vyhrabal, chlap v kostkovaných kalhotách, s rozbitým skřipcem… hubu nakřivo, no jedna hrůza!” Podle dívčina podání ho vedoucí představil všem, kdo obědvali v závodní jídelně, jako věhlasného odborníka ve vedení kroužků sborového zpěvu. Tváře budoucích horolezců se zachmuřily, ale vedoucí všechny hbitě povzbuzoval, aby se toho nebáli, a odborníkbyl samá legrace a zapřísahal se, že zpěvzabere minimálně času a přitom má fůru výhod. Samozřejmě, jaksdělila dívka, první vyskočili Fanova Kosarčuk, největší vrtichvosti v pobočce, a oznámili, že se hlásí do kroužku. Ostatní už věděli, že je sborový zpěvnemine, a taknezbylo, než aby se přihlásili i oni. Bylo dohodnuto, že budou zpívat v polední přestávce, protože ve zbývajícím čase byli plně zaměstnáni Lermontovem a šachy. Vedoucí ve snaze jít příkladem ostatním prohlásil, že má tenor. Všecko následující se odehrálo jako ve zlém snu. Kostkovaný sbormistr zamečet:

„Do-mi-sol-do!”

Přinutil největší ostýchavce, aby vylezli z koutů za skříněmi, kde se chtěli zachránit před zpěvem, Kosarčukovi namluvil, že má absolutní sluch, začal fňukat a skuhravě prosil, aby respektoval starého regenschoriho a zpěváka, poklepával si ladičkou na prsty a žádal, aby spustili Bajkal. A dopadlo to znamenitě. Kostkovaný skutečně rozuměl své věci. Když dozpíval první sloku, prohlásil, že si na chvilku odskočí, a zmizel. Všichni se domnívali, že si skutečně jen odskočil. Ale uplynulo deset minut, a on nikde. Osazenstvo pobočky zachvátila radost — dirigent upláchl! Najednou sami od sebe začali zpívat druhou sloku. Vedl je Kosarčuk, který možná neměl zrovna absolutní sluch, ale jen příjemný vysoký tenor. Dozpívali, a sbormistr nikde! Pomalu se trousili na svá místa, ale než dosedli, popadlo je to znovu a dali se proti své vůli do zpěvu. Chtěli přestat a nešlo to! Ztichli na pár minut a spustili znovu. Chvíli byl klid a pakje to znova chytlo. To už si uvědomili, že je postihla katastrofa. Vedoucí se zavřel ve své kanceláři a divse hanbou nepropadl! Na tomto místě dívčino vyprávění skončilo — kapky nepomáhaly. Za čtvrt hodiny u zamřížovaných vrat ve Vagaňkovské uličce zarazily náklaďáky a naložily celý personál pobočky v čele s vedoucím. Sotva se první vůzzhoupl ve vratech a vyjel do uličky, zaměstnanci, kteří stáli na plošině, se drželi za ramena a už otvírali pusu a po celé ulici se rozléhala populární píseň. Druhý náklaďákse přidal, za ním třetí. To trvalo celou cestu. Chodci, kteří spěchali za svými záležitostmi, se letmo ohlíželi a nezdáli se nijakzvlášť překvapeni, protože měli za to, že nějaká parta jede za město na výlet. Parta skutečně jela za město, ale ne na výlet, nýbrž na kliniku profesora Stravinského. Za půl hodiny doklopýtal naprosto ztumpachovělý účetní do finančního odboru v naději, že už se konečně zbaví erárních peněz. Poučen minulou zkušeností, nakoukl nejdřívopatrně do podlouhlého sálu, kde za skleněnými přepážkami se zlatými nápisy seděli úředníci. Nezjistil žádné známky neklidu nebo nepořádku. Panovalo zde ticho, jakse sluší v solidním podniku. Strčil hlavu do okénka označeného Příjem, pozdravil se s neznámým úředníkem a zdvořile požádal o poukázku. „Nač ji potřebujete?” zajímal se muž u okénka. Účetní se podivil. „Jdu odevzdat tržbu. Já jsem z Varieté.”

„Okamžik,” odpověděl úředníka zatáhl drátěnou mřížku.

To jsem blázen! pomyslel si Lastočkin. Jeho překvapení bylo zcela oprávněné: něco podobného se mu stalo v životě poprvé. Každému je notoricky známo, jaktěžko se odněkud dolují peníze, a vždycky se mohou vyskytnout nějaké komplikace.

Ale za třicet let služby účetní nepamatoval jediný případ, že by se někdo, ať už právnická či soukromá osoba, zpěčovala peníze přijmout. Konečně se drátěná mřížka odsunula a Vasilij Stěpanovič se znovu přitiskl k okénku. „O jakvelký obnosse jedná?” vyptával se ho úředník.

„Jedenadvacet tisíc sedm set jedenáct rublů.”

„Oho!” utrousil bůhvíproč ironicky muž a podal účetnímu zelený papírek. Lastočkin mžikem vyplnil příslušné rubriky přesně podle předpisu a opatrně uvolnil provázekna balíčku. Když svůj náklad rozbalil, zatmělo se mu před očima a bolestně zahýkal. Před jeho vyděšenými zraky se míhaly cizí bankovky: byl tu svazekkanadských dolarů, anglických liber, holandských guldenů, lotyšských lat, estonských korun… „To je jeden z těch kouzelníků z Varieté!” zahřměl nad strnulým účetním hrozivý hlasa Vasilije Stěpanoviče na místě zatkli.