Asi za tři minuty se přihnal prázdný taxíka šofér se zamračil, sotva uviděl pasažéra. „Jste volný?” zeptal se Vasilij Stěpanovič a nechápavě si odkašlal. „Ukažte nejdřívpeníze,” zahučel vztekle taxíkář a díval se stranou. Užaslý Lastočkin sevřel drahocennou aktovku pod paží, vytáhl z náprsní tašky pětku a ukázal mu ji. „Nepojedu!” prohlásil úsečně šofér.
„Promiňte…,” vykoktal účetní, ale taxíkář ho přerušil:
„Máte třírublovky?”
Naprosto zmatený Lastočkin vylovil dvě třírublové bankovky a zamával jimi šoférovi před nosem. „Sedněte si,” vybafl taxíkář a bouchl do ručičky taxametru takprudce, že ji divneulomil. „Jedem.” „Copaknemáte nazpátekdrobné?” vyzvídal nesměle účetní. „Mám plnou kapsu drobných!” obořil se na něj taxíkář a v zrcátku se objevily jeho oči podlité krví. „To je dneska už třetí případ! Kamarádům se stalo něco podobnýho. Nějakej hajzl mi strčí pětku a já mu vrátím čtyři padesát. Vyleze, neřád. Za chvilku koukám a místo pětky mám v kapse nálepku od minerálky!” a jadrně zaklel. „Nebo jinej případ za Zubovskou. Chlap mi vrazí pětku a já mu dám nazpátektři ruble. Odejde, mrknu do peněženky a vtom vám odtud vylítne včela a píchne mě do prstu. Krucinál fagot…,” taxíkář znovu zaklel. „A pětka je v čudu. Prej včera v tomhletom Varieté (následovala neslušná slova) nějakej kouzelník, syčákjeden, prováděl kouzla s desetirublovkama (neslušná slova)…” Účetní oněměl, krčil se na sedadle a tvářil se, jako by slovo „Varieté” slyšel poprvé. Přitom si v duchu pomyslel:
No tohle!.. Když dojeli na místo, šťastně zaplatil, vešel do budovy a zamířil po chodbě k předsedově kanceláři, ale už cestou poznal, že přišel nevhod. V sídle estrádní komise panoval zvláštní horečný shon. Kolem účetního se mihla posílkářka s vykulenýma očima a šátkem posunutým do týla. „Není tam a není! Není, lidičky zlatí!” volala a obracela se neznámo ke komu, „sako a kalhoty jsou na místě, ale v saku nikdo není!” Zmizela v nejbližších dveřích a hned nato se z nich ozval řinkot rozbitého nádobí. Ze sekretariátu se vyřítil vedoucí prvního odboru, Lastočkinůvznámý, ale byl natolikrozčilen, že účetního nepoznal a zmizel jako stín. Udivený Vasilij Stěpanovič došel až ke dveřím sekretariátu, umístěného v předpokoji kanceláře předsedy komise, a definitivně zkoprněl. Za zavřenými dveřmi burácel hrozivý hlas, který nepochybně patřil Prochoru Petroviči, předsedovi komise. Meje snad někomu hlavu? blesklo popletenému účetnímu. Ohlédl se a uviděl ležet v koženém křesle s hlavou zvrácenou na opěradlo a s nohama nataženýma téměř do poloviny místnosti sekretářku Prochora Petroviče — půvabnou Annu Richardovnu.
Poškubávala promáčeným kapesníčkem a usedavě plakala. Celou bradu měla zamazanou od rtěnky a po broskvových tvářích ji stékaly z řasčerné potůčky rozteklé barvy. Když zpozorovala, že někdo vešel, vyskočila, vrhla se k účetnímu, zaryla mu nehty do klop kabátu, cloumala jím a volala: „Sláva bohu! Konečně se našel alespoň jeden hrdina!
Všichni ostatní se rozutekli, zradili! Pojďme rychle k němu, já už si nevím rady!” a s brekem ho táhla do předsedovy kanceláře. Sotva Lastočkin překročil práh, lekal tím upustil aktovku a myšlenky se mu v hlavě zmátly. A bylo věru proč. Za obrovským psacím stolem, na kterém trůnil masívní kalamář, seděl pánský obleka suchým perem jezdil po papíře.
Měl vázanku, z kapsičky mu vykukovalo plnicí pero, ale nad límcem scházel krka hlava a z manžet nečouhaly ruce.
V pracovním zápalu vůbec nevnímal okolní zmatek. Jakmile zaslechl, že kdosi vešel, zvrátil se na opěradlo křesla a pod límcem zahřměl účetnímu dobře známý hlasProchora
Petroviče: „Co je? Nevidíte na dveřích cedulku, že nikoho nepřijímám?”
Půvabná sekretářka lomila rukama a vřískala:
„Jen se podívejte! Není tady! Vraťte mi ho zpátky, vraťte mi ho zpátky!” Vtom kdosi vstrčil hlavu do dveří, ale s jeknutím ucouvl. Účetní cítil, jakse mu roztřásla kolena, a těžce dosedl na okraj židle, ale nejdřívduchapřítomně zvedl aktovku. Anna
Richardovna poskakovala kolem židle, ničila mu sako a vykřikovala: „Vždycky jsem ho mírnila, když začal soptit. A teď to takhle dopracoval!” Rozběhla se k psacímu stolu a zvolala něžným melodickým hlasem, poněkud zastřeným pláčem: „Prošo! Kde jste?”
„Kdo je u vásProša?” zeptal se nadutě obleka ještě hlouběji se zabořil do křesla. „Nepoznává mě! Mě nepoznává, chápete?” zavzlykala sekretářka. „Žádám vás, abyste v úřední místnosti nedělala scény!” zlostně vybuchl proužkovaný obleka rukávem si přisunul stoh čistých papírů se zjevným úmyslem zaplnit je příkazy. „Ne, nemůžu se na to dívat, prostě nemůžu!” zvolala Anna Richardovna, odběhla do své kanceláře a účetní Lastočkin za ní.„Představte si, sedím tady u stolu,” vykládala, držela ho za rukáva přitom se třásla rozčilením, „a najednou vám vběhne dovnitř kocour. Černý, mohutný jako medvěd. To se ví, křiknu na něj:,Jedeš!’ a on frnk! už byl venku. Namísto něj vejde neznámý tlusťoch s kocouří vizáží a povídá:,Občanko, proč křičíte na návštěvníky?’ a hrne se rovnou k Prochoru Petroviči. Já za ním pochopitelně volám:,Zbláznil jste se?’
Ale on zatím, drzoun jeden, vpadne dovnitř a usadí se proti Prochoru Petroviči do křesla. Náš předseda je dobrákod kosti, ale nervózní, až bůh brání. Nezapírám, rozčilil se.
Nemá nervy v pořádku a dře jako kůň — zkrátka vyletěl.,Co sem lezete bezohlášení?’ zařval. A ten obejda se vám rozvalil v křesle a povídá s úsměvem:,Potřebuji s vámi projednat jistou záležitost…’ Prochor Petrovič znovu vybuchl:,Mám práci!’ Na to tlusťoch odsekne:,Žádnou práci nemáte!’ To je, co? jen si pomyslete! To už přirozeně Prochoru Petroviči došla trpělivost.,Co je to za pořádek?’ vykřikl.,Vyveďte ho, mě může vzít čert!’ Tlusťoch se jen uchechtl:,Proč ne!’ A — tumáš! než jsem stačila vykřiknout, po chlapíku s kocouřím ksichtem ani památky a za stolem se… se… sedí oblek! Á — á — á!” zaúpěla Anna Richardovna a otevřela dokořán pusu, která už dávno ztratila srdíčkovitý tvar. Pláčem se až zakuckala, ale pakse znovu nadechla a začala mlít něco naprosto nesmyslného. „Považte, on píše a píše! Člověkby z toho zešílel! Oblek, a telefonuje! Všichni se rozutekli jako zajíci!” Vasilij Stěpanovič stál a chvěl se jako list. Ale vtom ho zachránil milosrdný osud. Do sekretariátu vešla vyrovnaným krokem milice v počtu dvou mužů. Při pohledu na ně se sekretářka ještě zoufaleji rozeštkala a ukázala rukou na dveře. „Víte co, nebudeme plakat, občanko,” řekl klidně ten první a účetní si uvědomil, že je tu zbytečný. Vyklouzl tiše ze sekretariátu a za chvíli už byl na čerstvém vzduchu.
V hlavě jako by mu řádil průvan, hučelo tam jako v komíně a v hukotu si vybavoval útržky z vyprávění uvaděčů o včerejším kocourovi, který vystupoval v představení. Heleme se! Není to náhodou náš kocour? Když nepořídil v komisi, pečlivý Lastočkin se rozhodl zajít do pobočky ve Vagaňkovské uličce. Aby se poněkud uklidnil, šlapal celou cestu pěšky. Městská estrádní pobočka sídlila ve staré vile s oprýskanou omítkou v hloubi dvora a byla chvalně známá porfyrovými sloupy dole ve vestibulu. Dnesale nepřekvapovaly návštěvníka sloupy, nýbrž to, co se dělo pod nimi. Hloučekkupujících stál a nechápavě sledoval plačící slečnu, která seděla u stolku, kde se prodávala speciální estrádní literatura. V daném okamžiku slečna nikomu nic z této literatury nenabízela a na soucitné otázky pouze mávala rukou.
Читать дальше