Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Přišla mu otevřít služebná, která měla na sobě všeho všudy koketní krajkovou zástěrku a na hlavě krajkový čepeček. K tomu na nohou zlaté střevíčky. Jejímu dokonalému zjevu se nedalo nic vytknout, až na jediný defekt — temně fialový šrám na krku. „Jen pojďte dál, když už jste zazvonil,” pobízela ho a upřela na něj zelené, nestoudné oči. Andrej Fokič vyjekl, zamžikal a vkročil do předsíně s kloboukem v ruce. Vtom zařinčel telefon. Panská si bezostyšně stoupla jednou nohou na židli, zvedla sluchátko a zašveholila:

„Haló!” Bufetář nevěděl kam s očima, rozpačitě přešlapoval a pomyslel si: Že má ale cizinec panskou, fuj tajksl, taková nestydatost! a aby se vyhnul pokušení, pošilhával stranou. Prostorná zšeřelá předsíň byla doslova zavalena podivnými předměty a obleky. Taknapříklad přesopěradlo židle byl přehozený smuteční plášť s ohnivě rudou podšívkou a na stolku pod zrcadlem ležel dlouhý kord s blýskavou zlatou rukojetí.

Tři kordy se stříbrnými rukojeťmi stály klidně v koutě, jako by to byly deštníky či hůlky. Na sobích parohách visely čapky s orlími péry. „Co si přejete? Prosím?” švitořila panská do sluchátka. „Jakprosím? Baron Maigel? Ano. Maestro je dnesdoma. Jistě, rád vásuvidí. Ano, přijdou hosté… Fraknebo smoking. Cože? Kolem půlnoci.” Když domluvila, zavěsila a obrátila se k Šťávinovi: „Co si přejete?” „Potřebuju nutně mluvit s panem umělcem.”

„Jakže? S ním osobně?”

„Ano prosím,” přisvědčil rozteskněle bufetář.

„Já se zeptám,” slíbila nerozhodně panská, pootevřela dveře do pracovny nebožtíka Berlioze a oznamovala: „Rytíři, přišel nějaký člověk, takový mrňous, a říká, že potřebuje nutně mluvit s maestrem.” „Ať vejde,” ozval se zevnitř Korovjevůvnakřáplý hlas.

„Běžte do přijímacího pokoje,” vybídla panská hosta suverénně, jako by její obleknevzbuzoval nejmenších námitek, pootevřela dveře dalšího pokoje a vyklouzla z předsíně. Šťávin poslechl a vstoupil. V mžiku docela zapomněl, proč sem vlastně přišel — do té míry ho překvapilo zařízení pokoje. Velkými okny s barevnými tabulkami (výmysl záhadně zmizelé klenotnice) se linulo dovnitř přízračné, jakoby chrámové světlo. V obrovském starodávném krbu plápolala polena, ačkoli venku byl teplý jarní den. Ale tady v pokoji nebylo ani trochu vedro, spíš každého, kdo vešel, ovanula podivná sklepní vlhkost. Před krbem se vyhřívalo na tygří kůži černé mohutné kocouřisko a spokojeně mžouralo do ohně.

Při pohledu na stůl pobožný bufetář strnul: byl pokryt církevním ornátem a stály na něm baterie lahví — břichatých, zaprášených i pokrytých plísní. Mezi nimi probleskovala mísa a nebylo těžké uhodnout, že je celá z ryzího zlata. U krbu malý zrzek, s nožem zasunutým za pás, opékal na dlouhém kordu kousky masa. Šťáva skapávala do ohně a kouř unikal komínem. Pečené maso lákavě vonělo, ale mimo to se v pokoji mísila dráždivá vůně silných voňaveka kadidla. Andrej Fokič četl v novinách o Berliozově smrti a teď ho napadlo, že tu snad sloužili — nastojte — za nebožtíka zádušní mši. Ale rychle tuto zřejmě nesmyslnou myšlenku zahnal. Vtom bufetáře překvapil mohutný basotázkou:

„Čím mohu sloužit?”

A Šťávin rozeznal v přítmí toho, koho hledal. Černý mág ležel pohodlně rozvalen v poduškách na nízké pohovce úctyhodných rozměrů, a jakse zdálo, měl na sobě pouze černé prádlo a černé špičaté pantofle. „Prosím, já…,” spustil trpce Andrej Fokič, „jsem vedoucím bufetu ve Varieté…” Umělec vztáhl ruku obtěžkanou třpytivými drahokamy, jako by ho chtěl umlčet, a rozohnil se: „Ne, ne! Nechci slyšet ani slovo! Už nikdy, v žádném případě nevezmu ve vašem bufetu nic do úst! Včera jsem se, vážený, zastavil u vašeho pultu a do dneška nemůžu zapomenout na vašeho jesetera nebo brynzu! Můj milý, brynza nesmí být nazelenalá, to vásněkdo ošidil. Brynza má být bílá jako sníh. A čaj? Vždyť to jsou splašky! Na vlastní oči jsem viděl, jaknějaká cuchta dolévala z konve do obrovského samovaru studenou vodu, a přitom se čaj naléval dál! Ne, příteli, takhle to nejde!” „Sprominutím,” vypravil ze sebe Šťávin, zaskočen taknečekaným výpadem, „nepřišel jsem kvůli tomu, jeseter s tím nemá co dělat…” „Jakto, že ne, když je zkažený!”

„Dodali nám jesetera druhé jakosti,” vysvětloval bufetář.

„To je nesmysl, kamaráde!”

„Jakto, prosím?” „Druhá jakost je nesmysl! Jakost bývá jenom jedna jediná. Jeseter druhé jakosti znamená, že je zkažený!” „Promiňte…,” začal znovu Andrej Fokič a nevěděl, jakse má dotírajícího cizince zbavit. „Neprominu,” odmítl rezolutně mág.

„Nepřišel jsem kvůli tomu,” opakoval už podrážděně Šťávin.

„Že ne?” podivil se kouzelník. „A co vástedy ke mně přivádí? Pokud mě neklame paměť, z lidí vašeho oboru jsem znával pouze jistou markytánku, a to je hezky dávno, vy jste tenkrát ještě nebyl na světě. Ostatně, těší mě. Azazelo!

Taburet pro pana vedoucího!” Opékač se otočil, vyděsil bufetáře svými tesáky a obratně mu přistrčil jednu ze stoliček, vyrobených z tmavého dubového dřeva. Jiné židle v pokoji nebyly. „Děkuju uctivě,” pípl Šťávin a posadil se, ale vtom u stoličky uletěla noha a bufetář s kvikotem spadl na zem a uhodil se pořádně do zadku. Přitom jakpadal, překotil stoličku před sebou a vylil si na kalhoty vrchovatý pohár červeného vína. „Ouvej! Neuhodil jste se?” zvolal umělec.

Azazelo pomohl nešťastníkovi vstát a nabídl mu jinou stoličku. Ten s trpitelským výrazem odmítl hostitelůvnávrh, aby svlékl kalhoty a usušil je u ohně. Cítil se navýsost nepohodlně v mokrém prádle a šatech a opatrně si sedl. „Nerad sedím moc vysoko,” přiznal se cizinec, „zvýšky se hůř padá. Taktedy, kde jsme to přestali? Aha, u jesetera.

Pamatujte si: jakost, jakost a ještě jednou jakost! To by mělo být heslo každého vedoucího bufetu. A vůbec, není libo ochutnat…” Vnachové záři se před Šťávinem zableskl kord, Azazelo položil na zlatý talířeksyčící kousekmasa, pokapal ho citrónovou šťávou a podával ho bufetáři dvouzubou zlatou vidličkou. „Uctivě děkuju… já…”

„Jen si poslužte!”

Andrej Fokič ze zdvořilosti vložil kousekmasa do úst a okamžitě poznal, že jí něco opravdu čerstvého a hlavně neobyčejně chutného. Zatímco žvýkal voňavé šťavnaté maso, jednu chvíli mu divnezaskočilo a nespadl podruhé na zem.

Z vedlejšího pokoje vletěl totiž dovnitř velký černý ptáka dotkl se nehlučně křídlem jeho pleše. Když dosedl na římsu krbu vedle hodin, ukázalo se, že je to sova. Panebože! pomyslel si Šťávin, nervózní, jako bývají všichni bufetáři, tohle je ale kvartýr! „Přejete si víno? Bílé, červené? Které zemi dáváte přednost v tuhle denní dobu?” „Mockrát děkuju… Já nepiju…”

„To děláte chybu! Není libo zahrát si v kostky? Které jsou vaše oblíbené hry? Domino, karty?” „Já vůbec nehraju,” namítal ochable bufetář.

„To je zlé,” utrousil hostitel. „Jakmyslíte, ale muži, kteří se vyhýbají vínu, hrám, společnosti krásných žen a přátelskému rozhovoru, jsou podezřelí. Takoví lidé bývají často buďto těžce nemocní, nebo tajně nenávidí ostatní.

Pravda, existují výjimky. Mezi těmi, s kterými jsem si zasedal k hodovnímu stolu, byli někdy neuvěřitelní mizerové!..