Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Co si mohla víc přát?! Po čem toužila ta žena se záhadnou jiskérkou v očích? Co chybělo té malounko šikmooké čarodějce, která se tenkrát na jaře ozdobila mimózami? Nevím, není mi o tom nic známo. Nejspíš mluvila pravdu, když říkala, že jí chybí on, Mistr, a že nepotřebuje vilu v neogotickém slohu, ani zahradu obehnanou plotem, ani peníze. Ano, milovala ho, o tom nebylo sporu. Dokonce i mně, pravdomluvnému vypravěči, ale přece jen cizímu člověku, se svírá srdce pomyšlením, co zkusila, když přišla druhého dne do Mistrova domku (naštěstí nestihla pohovořit s mužem, který se nevrátil v určenou dobu) a zjistila, že její milý zmizel. Všemožně se snažila vypátrat jeho další osudy, ale přirozeně bezvýsledku. Nakonec se vrátila do své vily. Sotva slezl z ulic a chodníků poslední špinavý sníh a pootevřenými okny pronikl do pokojů neklidný jarní vítr s nahořklým zemitým pachem, roztesknila se Markéta ještě víc než v zimě. Často potají usedavě plakala. Nevěděla, koho miluje, zda živého, či mrtvého. Čím déle plynuly bezútěšné dny, tím častěji, zejména za soumraku, ji přepadal pocit, že je spojená s mrtvým. Nezbývalo, než aby zapomněla, nebo zemřela. Takhle se přece nedá živořit! Musí zapomenout stůj co stůj. Jenomže zapomenout na něho nešlo, v tom byla ta tragédie. „Ano, zase ta stará chyba!” mumlala, když seděla před krbem a upírala pohled do ohně. „Proč jsem jen tenkrát v noci od něho odcházela? Vždyť to bylo šílenství! Vrátila jsem se hned druhý den, jakjsem slíbila, ale už bylo pozdě. Ano, přišla jsem příliš pozdě, jako ten nešťastný Matouš.” Všecky podobné výčitky byly zbytečné: co by se změnilo, kdyby té noci zůstala u Mistra? Cožpakby ho mohla zachránit?

Nesmysl! zvolali bychom, ale s ohledem na Markétčino zoufalství to neučiníme. Toho pátku, kdy návštěva černého mága v Moskvě vyvolala doslova pozdvižení, téhož dne, co byl Berliozůvstrýc zahnán zpět do Kyjeva, kdy zatkli účetního a seběhlo se mnoho jiných nepochopitelných událostí, probudila se Markéta kolem poledního ve své ložnici s arkýřem vybíhajícím do věže vily. Nedala se do pláče jako obvykle, protože tušila, že dnesse konečně cosi stane. Tuhle jiskřičku naděje horlivě živila ve skrytu duše v obavě, aby neuhasla. „Věřím pevně,” šeptala slavnostně, „že se dnesněco stane! Musí se něco stát, jinakse ptám, proč mi jsou souzena doživotní muka? Přiznávám, že jsem podváděla, lhala a tajně žila dvojím životem, ale snad nezasloužím takkrutý trest…

Něco se určitě změní, nic na světě netrvá věčně. Vím, že se mi splní můj sen…” Hleděla na rudé závěsy prozářené sluncem a pakse vzrušeně oblékala a rozčesávala si před třídílným zrcadlem krátké vlnité vlasy. Včerejší noci měla opravdu podivný sen. Po celou dobu zimních trampot se jí ani jedinkrát nezdálo o Mistrovi.

V noci ji opouštěl, takže se trápila pouze ve dne. Až dnesse náhle objevil. Viděla ve snu neznámou, beznadějně smutnou krajinu s pošmournou oblohou, jaká bývá brzy na jaře, našedlou a cuckovitou, která se ztrácela kdesi v dálce, a na ní hejno neslyšných havranů. Dále pokřivený můsteka pod ním kalnou jarní říčku.

Neradostné, žebrácky holé stromy. Osamělou osiku a opodál mezi stromy v zahradě roubené stavení, připomínající oddělenou kuchyň, lázeň nebo bůhvíco! Mrtvé okolí působí natolikskličujícím dojmem, že byste se nejraději oběsili na osice u můstku. Ani lístekse nepohne, ani mráčeknepřeběhne po obloze a široko daleko nenajdete živou duši. Ďábelské místo pro živého člověka! Náhle se dveře roubeného stavení rozletí dokořán a objeví se on. Přestože je daleko, Markéta ho poznává. Má na sobě zbytky jakéhosi oděvu. Zježené vlasy, neholená tvář. K tomu vyplašený, chorobný pohled. Kývá na Markétku. Ta se zalyká v těžkém, nehybném ovzduší, ale rozběhne se k němu, klopýtá po krtinách a — vtom se probudí. Tenhle sen se dá vyložit jen dvojím způsobem, rozumovala: jestliže je mrtvý a kynul mi, znamená to, že si pro mne přišel a já brzy umřu. Výborně, alespoň bude konec trápení.

Nebo žije a chce se mi připomenout. Chce říct, že se uvidíme…

Ano, určitě se uvidíme, a to brzy! Rozčileně se oblékala a snažila se namluvit si, že se všecko obrací k lepšímu.

Takové okamžiky by měl člověkzachytit a náležitě jich využít… Muž odjel na služební cestu a vrátí se až za tři dny. Po celou tu dobu je ponechána sama sobě a nikdo jí nebrání, aby přemýšlela a snila, o čem se jí zlíbí.

Pětipokojový byt v prvním patře vily, který by jí určitě záviděly desetitisíce Moskvanů, má plně k dispozici. Pro příští tři dny svobodná Markétka si nezvolila ze svého přepychového bytu právě nejlepší koutek. Po snídani se uchýlila do tmavé komory bezoken, kde ve dvou velkých skříních ležely kufry a všelijaké harampádí. Usedla na bobek, otevřela spodní zásuvku první skříně a zpod hromady hedvábných kloucků vylovila svůj největší poklad, stařičké album z hnědé kůže, kde schovávala Mistrovu fotografii, spořitelní knížku s desetitisícovým vkladem na jeho jméno, vylisované plátky uschlé růže mezi útržky cigaretového papíru, a konečně zbyteksešitu v rozsahu jednoho autorského archu, se stránkami psanými na stroji a s ohořelým spodním okrajem. Scelým tím bohatstvím se vrátila do ložnice, zasunula fotografii za rám trojdílného zrcadla a proseděla před ní skoro celou hodinu se zčernalým sešitem na kolenou. Listovala v něm a znovu a znovu pročítala ohněm nestrávené torzo románu:

„Tma, která se přihnala od Středozemního moře, zahalila prokurátorovo nenáviděné město. Zmizely visuté mosty, spojující chrám s obávanou Antoniovou věží, z oblohy se snesla bezedná čerň a zatopila okřídlené bohy nad hipodromem, hasmonejský palác se střílnami, tržiště, útulky pro karavany, uličky a rybníky… Velké město zmizelo z povrchu zemského, jako by nikdy neexistovalo…”

Ráda by četla dál, ale nebylo nic, jen roztřepený zuhelnatělý okraj. Odložila sešit, setřela slzy a dlouho seděla jako socha, lokty opřené o toaletní stolek, a jen si utírala slzy a očima se vpíjela do fotografie. Její obrazse odrážel v zrcadle.

Když vyschly poslední slzy, složila pečlivě svůj poklad a za pár minut už ležel znovu pohřben pod hedvábnými hadříky v tmavé komoře a v zámku zarachotil klíč. Oblékla si v předsíni plášť a chystala se na procházku. Služebná, krasavice Nataša, se zeptala, co má připravit k obědu, a když ji Markéta ujistila, že na tom nezáleží, dala se z nedostatku jiné zábavy se svou paní do řeči.

Pletla páté přesdeváté, kupříkladu, že včera ve Varieté cizí mág prováděl taková kouzla, až z toho byli všichni paf.

Rozdával ženským po dvou flakónech francouzské voňavky a punčochy zdarma, ale sotva se obecenstvo po představení vyhrnulo ven — tumáš! všechny ženské tu stály nahaté. Markétka sklesla na židli před zrcadlem, jakse rozesmála na celé kolo. „Že se nestydíte, Natašo,” vyrážela mezi výbuchy smíchu, „vy, takové vzdělané, inteligentní děvče… Ve frontě semelou všelijaké nesmysly a vy to opakujete!” Nataša, zrudlá až po kořínky vlasů, vášnivě dokazovala, že to nejsou žádné nesmysly a že dnessama osobně viděla v lahůdkářství na Arbatu jednu ženskou, která přišla do obchodu v nóbl lodičkách, a zrovna když platila u pokladny, lodičky jako zázrakem zmizely a stála tu v punčochách, oči vykulené, a na patě díru! Ty kouzelné lodičky prý získala taky na tom představení. „A to šla v punčochách?”