Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Na nočním stolku sousedily střevíce s nedopitým šálkem kávy a popelníkem, kde ještě čadil nedopalekcigarety.

Přesopěradlo křesla splývala černá večerní toaleta a po celém pokoji se šířila vůně voňavek, smíšená s pachem rozpálené žehličky. Markétka seděla před zrcadlem v koupacím plášti, navlečeném na nahé tělo, a v černých semišových lodičkách. Před ní na toaletním stolku zářily zlaté náramkové hodinky a darovaná krabička: Markéta napjatě sledovala ciferník. Chvílemi jí připadalo, že se zastavily a jsou porouchané. Ve skutečnosti se ručičky posunovaly hlemýždím tempem, jako by se nemohly odlepit z místa. Konečně se ručička přiblížila k půl desáté. Markétka cítila, jakjí srdce splašeně tluče, a roztřesenými prsty uchopila krabičku. Chvilku trvalo, než se jí podařilo otevřít víčko, a uvnitř objevila mastný nažloutlý krém. Zdálo se jí, že páchne žabincem. Konečkem prstu nanesla špetku na dlaň, až to ještě silněji zavonělo bahenními travinami a lesem, a roztírala ho po tvářích a po čele. Šlo to lehce, krém se rychle vstřebával. Když se po několika tazích podívala do zrcadla, upustila krabičku rovnou na hodinky, až se po skle rozlezly praskliny. Zavřela oči, potom na sebe znovu zamžourala do zrcadla a uličnicky se rozesmála. Obočí vytrhané pinzetou do úzké čárky zhoustlo a rozložilo se v podobě černých, pravidelně vykroužených oblouků nad očima, které zezelenaly. Jemná kolmá rýha u kořene nosu, jež se objevila tenkrát v říjnu, kdy Mistr zmizel, se beze stopy vytratila, stejně jako zažloutlé skvrny na spáncích a dvě síťky sotva znatelných vráseku očí. Pleť na tvářích zrůžověla, čelo zbělelo a vyhladilo se a účespovolil. Na třicetiletou Markétu vykukovala ze zrcadla asi dvacetiletá krasavice s černými, přirozeně zvlněnými vlasy, rozpustile se chichotala a ukazovala bílé zuby. Když se dost nasmála, vyklouzla z koupacího pláště, nabrala plnou dlaň mastného, jemného krému a začala si ho usilovně vtírat do kůže. Pleť po celém těle okamžitě zrůžověla a rozzářila se perleťovým leskem. Téměř současně, jako by jí z mozku někdo vytáhl neviditelnou jehlu, zmizela tupá bolest ve spánku, která Markétku trápila celý večer po onom podivném setkání v Alexandrovském parku, svaly na rukou a na nohou zesílily, a přitom se cítila lehká jako pírko. Poskočila a vtom vzlétla kouseknad koberec, ale hned se zaspomalu snášela dolů. „To je věc! To je panečku krém!” volala a zabořila se do křesla. Krém nezpůsobil jen vnější změny. Markétka pociťovala intenzívně každou částečkou svého já radost, která se jí šířila po celém těle jako svědivé puchýře. Připadala si naprosto svobodná a nezávislá. Kromě toho si jasně uvědomila, že se splnilo její jitřní podvědomé očekávání a že navždycky opouští svou vilu i svůj dřívější život. Z minulosti jí uvízla jediná myšlenka na nesplněný úkol, který ještě zbývá vykonat, než se vrhne vstříc neznámému dobrodružství. Táhlo ji to nahoru, do povětří. Jakbyla, nahá běžela z ložnice do mužovy pracovny, téměř se nedotýkala nohama země, tady rozsvítila a zamířila k psacímu stolu. Na vytržený list ze zápisníku napsala kvapně tužkou, velkým písmem a bezškrtů: „Odpusť mi a co možná nejdřívzapomeň. Opouštím tě navždycky. Nepátrej po mně, je to zbytečné. Ze všeho utrpení a žalu, co mě postihly, se ze mě stala vědma. Musím už jít.

Sbohem. Markéta.” Slehčím srdcem se vrátila do své ložnice a v patách za ní vběhla dovnitř Nataša s kupou šatstva v náručí. Vzápětí se ramínka s róbami, krajkové šátky, modré hedvábné střevíčky naražené na napínáky i ozdobný pássesypaly na zem a Nataša spráskla ruce. „Takco, jsem hezká?” křičela chraplavě Markéta.

„To snad ani není možné,” šeptala Nataša a couvala ke dveřím. „Jakto děláte, Markéto Nikolajevno?”

„To všecko zavinil krém! Krém, krém, krém!” povykovala Markéta, ukazovala na třpytivou zlatou krabičku a přitom se otáčela před zrcadlem. Nataša v tu chvíli zapomněla, že se na podlaze válejí pomačkané šaty, rozběhla se k zrcadlu a žádostivě pokukovala na zbytekkrému. Přitom neslyšně pohybovala rty. Nakonec se obrátila k Markétě a vyhrkla téměř zbožně: „Ta pleť! Jako z alabastru!”

Vtom se vzpamatovala, rychle posbírala spadlé věci a horlivě je oprašovala. „Nechte toho!” poroučela Markéta, „vykašlete se na to! Někam to zahoďte, nechci to ani vidět! Vlastně ne, vezměte si něco na památku! Myslím to vážně… Vezměte si všecko, co je v tomhle pokoji!” Nataša chvíli civěla na svou paní jako omámená, pakse jí vrhla kolem krku a mezi polibky volala: „Jakou máte pleť! Jako z alabastru! A obočí!”

„Seberte všecky ty hadříky a voňavky a nacpěte si je do kufru,” volala Markéta, „ale šperky neberte, nebo řeknou, že jste je ukradla!” Nataša shrábla do uzlíku, co jí přišlo pod ruku, šaty, střevíce, punčochy i prádlo — a upalovala z ložnice. Zároveň z otevřeného okna kdesi na opačném konci uličky zahřměl virtuózní valčíka nesl se široko daleko. U branky zaskřípěly brzdy. „Teď zavolá Azazelo!” vykřikla Markéta a zaposlouchala se do pádivého rytmu valčíku, který zaplnil celou uličku.

„Už chápu, proč ten cizinec není nebezpečný!” Zahučel motor a vůzse vzdaloval. Poté cvakla branka a na vydlážděné cestičce se ozvaly kroky. To je Nikolaj Ivanovič, poznám jeho kroky, pomyslela si Markéta, měla bych mu na rozloučenou provést nějakou taškařici.

Prudkým pohybem odhrnula závěs, vyšvihla se bokem na okno a objala oběma rukama koleno, takže ji měsíční světlo ošlehlo z pravé strany. Pohlédla na měsíc a tvářila se zádumčivě a romanticky. Ozvaly se ještě asi dva kroky a paknáhle ztichly. Když se dost vynadívala na lunu, s náležitým povzdechem otočila hlavu a opravdu uviděla v zahradě Nikolaje Ivanoviče, který bydlel v přízemí jejich vily. Seděl na lavičce v měsíční lázni a podle všeho tam sklesl nečekaně: skřipec se mu svezl na nosa v ruce křečovitě svíral aktovku. „Dobrý večer, Nikolaji Ivanoviči,” pronesla smutně. „Buďte zdráv! Ze schůze, ze schůze?” Ale soused neodpověděl.

„Já, jakvidíte,” pokračovala a ještě víc se vyklonila z okna, „tady sedím sama, z dlouhé chvíle se dívám na měsíc a poslouchám valčík…” Přitom si přejela levou rukou spánek, urovnala sklouzlý pramen vlasů a dodala nakvašeně: „Tohle od vásnení hezké, Nikolaji Ivanoviči! Jsem přece jen konec konců žena! To je nezdvořáctví, mlčet, když s vámi někdo mluví!” Soused, ozářený měsíčním světlem do posledního knoflíku na šedé vestě i do posledního chloupku světlé kozí bradky, najednou s plachým úsměvem vstal a celý nesvůj rozpaky, místo aby smekl klobouk, odhodil aktovku stranou a dřepl si, jako by se chystal tancovat kozáčka. „Svámi by se člověkukousal nudou, Nikolaji Ivanoviči!” sázela jedno slovo za druhým Markéta. „Vůbec jste mě všichni natolikomrzeli, že to ani nedovedu vyjádřit. Jakjsem šťastná, že se s vámi loučím! Táhněte ke všem čertům!” Vtom za jejími zády v ložnici zařinčel telefon. Markétka zapomněla na Nikolaje Ivanoviče, hupla na podlahu a zvedla netrpělivě sluchátko. „Tady Azazelo,” ozvalo se na druhém konci aparátu.

„Azazelo, drahoušku!” zaštěbetala. „Je časvyrazit,” připomínal Azazelo a podle hlasu se dalo usoudit, že ho Markétčin upřímný, radostný výlevpotěšil.

„Až poletíte nad brankou, křikněte:,Mha přede mnou, mha za mnou!‘ Nejdřívse trochu prolétněte nad městem, abyste si zvykla, a pakto vezměte na jih, za město a rovnou k řece.