Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Tenhle skluzna vzdušných sáňkách jí způsobil dětskou radost.

Země byla téměř na dosah ruky a postupně tato černá neforemná hmota odhalila svá tajemství a krásy, zvlášť patrné za měsíčné noci. Markétu ovanula vůně zelených lesů. Letěla těsně nad zamlženou rosnatou loukou a paknad rybníkem. Dole napínal hlasivky žabí chór a v dálce zahoukal vlak, až ji bůhvíproč bodlo u srdce. Brzy ho uviděla. Plazil se zvolna jako housenka a metal do vzduchu snopy jisker. Markéta ho předhonila, míjela nové vodní zrcadlo, ve kterém plul další měsíc, a letěla nízko nad lesem, divnebrousila nohama o koruny rozložitých borovic. Vtom za sebou zaslechla cosi jako svištění letícího granátu, který ostře rozrážel vzduch. Později se k němu přidal ženský smích a nesl se široko daleko. Ohlédla se a uviděla jakýsi tmavý podivný předmět: pomalu rozeznávala jednotlivé části. Ukázalo se, že se za ní kdosi žene. Nakonec se z neznámé postavy vyklubala Nataša, dostihla svou velitelku a zpomalila.

Byla nahá, kolem hlavy jí poletovaly rozcuchané vlasy a koleny svírala vypaseného čuníka, který v předních kopýtkách třímal aktovku a zadními brázdil vzduch. Vedle něho vlál na šňůrce skřipec, který mu sklouzl z rypáku a chvílemi sjížděl na oči. Když se na něj Markétka zadívala pozorněji, poznala Nikolaje Ivanoviče. Nad lesem zaburácel její smích a smísil se s Natašiným chechotem. „Natašo!” zahlaholila. „Ty sesnatřela krémem, přiznej se!”„Drahoušku!!” odpovídala Nataša a probudila svým vřískotem dřímající borový les. „Ty moje královničko, já mu natřela pleš, jemu taky, chápeš?”

„Princezno!” zanaříkal plačtivě čuníka pádil se svým břemenem dál. „Drahoušku! Markéto Nikolajevno!” volala Nataša a cválala vedle své paní. „Přiznávám, vzala jsem ten krém! Člověkchce taky žít a létat! Odpusťte, velitelko moje, ale já se nevrátím ani zanic! To je pohádka, Markéto Nikolajevno… Tenhle mi dělal milostné návrhy,” a poklepávala prstem na šíji rozpačitému, funícímu čuníkovi, „považte! Jakjsi mi to říkal, no?” hulákala mu do ucha. „Bohyně moje!” skučel čuník. „Já nemůžu takrychle lítat! Takhle poztrácím důležité listiny. Natálie Prokofjevno, protestuju!” „Jdi do háje i s těmi svými lejstry!” pokřikovala Nataša a rozpustile se řehtala. „Co to říkáte, Natálie Prokofjevno, ještě násněkdo uslyší!” zaúpěl prosebně čuník. Nataša se držela vedle Markéty a se smíchem jí vyklopila, co se událo ve vile po jejím odletu. Přiznala, že se nedotkla ani jediné z darovaných věcí, ale strhla ze sebe šaty, vrhla se na krém a hbitě se natřela.

Změnila se stejně jako její paní. Zatímco se kochala svým obrazem v zrcadle, celá bezsebe radostí, otevřely se dveře a dovnitř vklouzl Nikolaj Ivanovič. Byl zjevně rozčilen a v ruce třímal Markétinu košili, svůj vlastní klobouka aktovku. Jakuviděl Natašu, zkoprněl. Když se poněkud vzpamatoval, prohlásil, že považoval za svou povinnost sebrat v zahradě košilku a osobně ji doručit… Při tom zčervenal jako rak. „Co toho nažvanil, mizera!” ječela Nataša mezi výbuchy smíchu. „Sliboval mi hory doly, a jakkrásně mě sváděl!

Nabízel mi fůru peněz, dušoval se, že Klavdie Petrovna se o ničem nedoví. No řekni, lžu, nebo ne?” pořvávala na čuníka a ten jenom stydlivě odvracel hlavu. Rozdováděná Nataša namátla v ložnici také Nikolaje Ivanoviče a strnula překvapením. Obličej důstojného nájemníka z přízemí se scvrkl v rypáka na rukou a na nohou mu vyrazila kopýtka. Pohlédl do zrcadla a zoufale, divoce zasténal, ale bylo pozdě. Za několikvteřin už osedlán letěl z Moskvy někam do horoucích pekel a bezútěšně vzlykal a hořekoval. „Žádám, aby mi byla navrácena původní podoba!” zabručel napůl zlostně, napůl úpěnlivě a zachrochtal. „Nehodlám letět na jakési nezákonné shromáždění. Markéto Nikolajevno, vaší povinností je poručit služebné!” „Takjá jsem pro tebe služebná? Služebná, podívejme!” soptila Nataša a tahala ho za ucho. „A před tím jsem byla bohyně? Jakjsi mi to říkal?” „Venuše!” fňukal čuník, který právě minul bublavý potůčekproplétající se mezi kameny a kopýtky zachytil o olšinu. „Venuše! Venuše!” zvolala vítězoslavně Nataša, jednu ruku v boka druhou vztáhla k měsíci. „Markéto, královno, přimluvte se za mě, ať mě ponechají ve vašich službách. Vám ve všem vyhoví, máte čarodějnou moc!” „Dobrá, vynasnažím se,” slíbila Markéta.

„Díky!” zvolala Nataša a náhle vykřikla pronikavě a nějakposmutněle: „Hej, pospěš si! Přidej!”

Stiskla patami čuníkovi boky vyhublé šíleným tryskem, a ten vyrazil takprudce, až to znovu rozpáralo vzduch. Za okamžikse Nataša změnila v pouhou černou tečku, která se vytrácela, a šum provázející její let ustal. Markétka plula zvolna jako dřívv opuštěné a neznámé krajině, nad kopci, řídce posetými balvany mezi mohutnými borovicemi. Neletěla nad vrcholky, ale proplétala se mezi kmeny, postříbřenými z jedné strany měsíčním svitem. Před ní klouzal po zemi její stín a měsíc jí svítil do zad. Vytušila blízkost vody, a dovtípila se, že cíl je už nedaleko. Borovice se rozestoupily a Markéta se tiše snesla k bílému křídovému útesu. Za ním se černala dole řeka. Na svahu stály keře s rozvěšenými cáry mlhy. Protější břeh byl mírný a rovný jako stůl. V osamělém stínu košatých stromů se míhal rozkymácený plamen a kolem pobíhaly temné postavy.

Markétě připadalo, že odtud zaznívá jakási dotěrně veselá hudba. Dál, až kam oko dohlédlo, jste na postříbřené planině nenašli ani náznakživota. Markéta slétla ze srázu dolů a zamířila kvapně k řece, která ji vábila po přestálé vzdušné honičce. Odhodila koště, rozběhla se a skočila po hlavě do vody. Její lehké tělo rozčíslo vodu jako střela a zvedlo vodní sloup až k měsíci.

Voda byla teplá jako louh. Markéta se vynořila z bezedné hloubky a dosyta se vyplavala v opuštěné noční řece. Pravda, nablízku nikdo nebyl, ale opodál, za křovím, se ozývalo šplouchání a funění — zřejmě se tam taky někdo koupal. Vyběhla na břeh rozpálená po koupeli. Necítila sebemenší únavu a radostně hopkala ve vlhké trávě. Náhle se zastavila a zbystřila sluch. Funění se blížilo a z vrbového houští vylezl nahý tlouštíkv černém hedvábném cylindru, posunutém do týla. Chodidla měl obalená jílovým bahnem, takže se zdálo, že má černé polobotky. Podle toho, jaktěžce odfrkoval a škytal, se dalo soudit, že má pořádnou opici. Potvrzovala to i řeka, která zničehonic začala páchnout koňakem. Sotva tlouštíkuviděl Markétku, chvíli si ji prohlížel a pakradostně zahýkal: „Co to vidím? Je to opravdu ona? Jsi to ty, Claudino, veselá vdovo? Ty, a tady?” a užuž se k ní hrnul a chtěl ji obejmout na přivítanou. Markéta poodstoupila a prohlásila důstojně:

„Běž se vycpat! Já nejsem žádná Claudina! Dávej si pozor, s kým mluvíš,” a po chvilce přemýšlení připojila dlouhou peprnou nadávku. Na lehkomyslného tlouštíka to působilo jako ledová sprcha a rázem vystřízlivěl. „Achich ouvej,” zvolal tiše a škubl sebou, „promiňte laskavě, dobrotivá královno Margot! Spletl jsem se. Za to může ten zatracený koňak!” Poklekl na jedno koleno, smekl cylindr a vysekl hlubokou poklonu. Pakzačal brebentit cosi o krvavé svatbě svého přítele Guessarda v Paříži, o koňaku, a jakje upřímně zdrcen tímhle politováníhodným omylem: přitom pletl ruské věty dohromady s francouzskými. „Kdyby sisalespoň navlékl kalhoty, nestydo,” obměkčila se Markéta. Tlouštíkse radostně zazubil, když poznal, že se Markétka nezlobí, a překotně sděloval, že se právě ocitl bezkalhot pouze proto, že je z roztržitosti zapomněl u řeky Jeniseje, kde se předtím koupal. Ujišťoval, že se tam neprodleně vypraví, tím spíš, že to je co by kamenem dohodil. Poroučel se do Markétiny ochrany a přízně a couval pozpátku k řece, až sklouzl a spadl naznakdo vody. Dokonce ani při pádu nezmizel z jeho obličeje, orámovaného malými licousy, nadšeně oddaný úsměv. Markéta pronikavě zahvízdala, aby přivolala svého oře, a přenesla se na protější břeh, zalitý měsíčním světlem — sem křídová hora nevrhala svůj stín. Sotva se dotkla chodidly orosené trávy, hudba u vrbin zazněla břeskněji a z ohně vzlétl chomáč jisker. Pod větvemi vrb, obalenými jehnědami, které se jasně rýsovaly ve světlé noci, seděly ve dvou řadách velkohubé žáby, nafukovaly se jako gumové a hrály na dřevěné píšťaly řízný pochod.