Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Světélkující ztrouchnivělá dřívka zavěšená na jívovém proutí osvětlovala noty. V záblesku plamenů žabí papuly matně světélkovaly. Pochod zněl na Markétinu počest. Dostalo se jí vpravdě slavnostního přijetí. Průzračné rusalky zastavily okamžitě svůj rej nad řekou a mávaly Markétce vodními řasami. Nad liduprázdným nazelenalým břehem se nesly široko daleko jejich pozdravy. Nahé divoženky se vyhouply z vrbin, postavily se do řady a hluboce, dvorně se ukláněly. K Markétě přiskočil jakýsi kozonoh a sápal se jí po ruce. Pakrozprostřel na trávě hedvábnou roušku, vyptával se, jestli se královna dobře vykoupala, a navrhoval, aby si chviličku lehla a odpočinula. Markéta poslechla. Kozonoh jí přinesl pohár šampaňského. Napila se a hned měla hřejivý pocit u srdce. Vyzvídala, kde je Nataša, a dostalo se jí odpovědi, že ta už se vykoupala a letěla na svém čuníkovi napřed do Moskvy, aby ohlásila, že Markéta se brzy dostaví, a pomohla pro ni připravit úbor. Během Markétčina krátkého pobytu pod vrbami se udála ještě jedna příhoda: náhle cosi zahvízdalo a černé tělo zřejmě nechtěně žuchlo do vody. Za několikvteřin už stál před Markétou tlouštíks licousy, který se taknešťastně uvedl na protějším břehu. Podle všeho stačil zaskočit na Jenisej, protože měl na sobě frak, ale jinakbyl promočený do poslední nitky. Koňakho už podruhé vytrestal: jaktlouštíkpřistával, omylem spadl do vody. Ale ani tohle nedopatření mu nevyhnalo z tváře úsměva rozesmátá Markéta dovolila, aby jí políbil ruku. Pakse všichni chystali na cestu. Rusalky dotančily svůj tanec v měsíčním svitu a rozplynuly se v něm. Kozonoh se uctivě Markéty zeptal, čím přijela k řece. Když řekla, že přiletěla na koštěti, prohlásil dotčeně: „Jakže, to se nehodí!” V okamžiku vyrobil ze dvou dřívekpochybný telefon a žádal kohosi, aby neprodleně poslal vůz. To se taky stalo. Na ostrovpřiharcoval světle žlutý sportovní vůz, ale za volantem neseděl šofér, nýbrž černý havran s dlouhatánským zobanem, v čepici z voskovaného plátna a v rukavicích s širokými manžetami. Ostrůvekznovu osaměl, rejdivé divoženky se rozplynuly v měsíční záři, oheň dohasínal a řeřavé uhlíky pokryl šedý popel. Kozonoh usadil Markétu a tlouštíka s licousy do vozu. Markéta se pohodlně zabořila do širokého zadního sedadla.

Vůzs jekotem poskočil a vznesl se až skoro k měsíci.

Ostrovi řeka narázzmizely a Markétka uháněla k Moskvě.

Pravidelný hukot motoru Markétu zkolébával ke spánku, vůzletěl vysoko nad zemí a měsíční světlo příjemně hřálo.

Zavřela oči, nastavila tvář větru a bůhvíproč smutně vzpomínala na neznámý břeh řeky, který právě opustila; cítila, že už se tam nikdy nevrátí. Po všech těch kouzlech a zázracích dnešního večera se dovtípila, ke komu ji vlastně vezou na návštěvu, ale neděsilo ji to. Doufala, že tam znovu najde své štěstí, a to jí dodávalo sílu. Ostatně, na delší úvahy nezbýval čas.

Buď havran rozuměl dokonale svému řemeslu, anebo díky bleskurychlému vozu brzy uviděla pod sebou místo temné lesní houštiny rozčeřené moře moskevských světel. Černý šofér za letu odšrouboval pravé přední kolo a přistál na pustém osamělém hřbitůvku kdesi blízko Dorogomilova. Vysadil Markétu, která se na nic neptala, u jednoho náhrobku společně s koštětem, paknastartoval vůza namířil jej přímo do strže za hřbitovem: s rachotem se tam zřítil a rozbil. Havran uctivě zasalutoval, vyšvihl se na zbylé kolo a odletěl. Hned nato se za jedním náhrobkem vztyčil neznámý muž v černém plášti. Ve svitu měsíce blýskl zažloutlý tesáka Markétka poznala Azazela. Posuňkem vybídl Markétu, aby nasedla na svého oře, sám osedlal dlouhý rapír, oba se vznesli do vzduchu a nepozorováni přistáli před domem číslo 302b v Sadové ulici. Když procházeli průjezdem se smetákem a rapírem pod paždí, zpozorovala unuděného chlapíka v čepici a vysokých holínkách, který zřejmě na někoho čekal. Přestože naši cestovatelé šli po špičkách, muž zaslechl jejich kroky a neklidně sebou trhl — nechápal, odkud kroky přicházejí. Dalšího muže, který se podobal prvnímu jako vejce vejci, potkali u vchodu číslo 6. Znovu se opakovala táž historie.

Sotva zaslechl kroky, ostražitě se ohlédl a zamračil se.

Dveře se samy od sebe otevřely a zase zavřely. Chlapíkse rozběhl za dvěma neviditelnými chodci, nakoukl do průjezdu, ale nikoho nespatřil. Třetí, který jako by z oka vypadl oběma předchozím, hlídkoval na odpočívadle ve druhém patře. Kouřil silné cigarety, až se Markéta rozkašlala, když procházela kolem. Kuřákvyskočil ze sedátka, jako když ho píchne vosa, nejistě zašmejdil očima, pakpřistoupil k zábradlí a nahlédl dolů. Markétka a její průvodce zatím už stanuli u dveří č.50. Nezvonili.

Azazelo tiše otevřel svým klíčem.

Markétu obklopila černočerná tma, která ji překvapovala. V předsíni bylo tma jako v ranci, takže se bezděčně zachytila Azazela za plášť, aby neklopýtla. Vtom kdesi v dálce nahoře zakmitalo světlo a blížilo se. Azazelo v chůzi vytáhl Markétě zpod paždí koště, které nehlučně zmizelo v temnotě. Stoupali po širokých pohodlných schodech, které se Markétě zdály nekonečné. Nechápala, kde se vzalo v předsíni obyčejného moskevského bytu takové neviditelné, ale přesto jasně hmatatelné schodiště. Konečně výstup skončil a Markéta poznala, že stojí na odpočívadle. Světlo směřovalo k nim a Markétka zahlédla obličej neznámého černého dlouhána, který třímal v ruce svítilnu. Ti, kdo měli tu smůlu a zkřížili mu v posledních dnech cestu, by ho poznali dokonce i v mihotavé záři žlutého jazýčku. Byl to KorovjevaliasFagot. Pravda, jeho zevnějšekse radikálně změnil. Rozeklaný plamíneksvítilny se už neodrážel v rozbitém skřipci, který dávno patřil na smetiště, ale v monoklu, třebaže rovněž nakřáplém. Kníry na drzém obličeji měl švihácky nakroucené a napomádované, černý fraksplýval s okolím, jenom prsa probělávala ve tmě. Mág, regenschori, kouzelník, tlumočníka kdoví, čím vlastně ve skutečnosti byl, zkrátka Korovjev, se ukláněl, široce mával svítilnou a pobízel Markétku, aby ho následovala. Azazelo se zatím vytratil. Fantastický večer, pomyslela si, všecko jsem čekala, ale tohle ne. Že by jim praskly pojistky? Ale nejvíc ze všeho mě zaráží tahle místnost… Jakse může vejít do normálního moskevského bytu? Ne, to je vyloučeno! I ve skomíravém světle Korovjevovy svítilny poznala, že se ocitla v nedohledném sále, s temným, a jakse zdálo, nekonečným sloupovím. Korovjevse pozastavil u kanapíčka, postavil svítilnu na nejbližší stojan, pokynul Markétě, aby se posadila, a sám zaujal malebnou pózu vedle, lokty opřené o stojan. „Dovolte, abych se představil,” zaskřípal, „jmenuji se Korovjev. Překvapuje vás, že tu je tma? Myslíte si snad, že šetříme? Ani nápad! Ať mi první kat, který se tu namane, třeba jeden z těch, kteří dneso něco později budou mít tu čest líbat vaše koleno, na tomhle stojanu usekne hlavu, jestli lžu! Prostě maestro nemá rád elektrické světlo, a proto zapínáme proud na poslední chvíli. Pakho je ovšem dostatek, věřte, možná až příliš.” Korovjevse Markétě zalíbil na první pohled a jeho křaplavé tlachání ji uklidňovalo.

„Ne,” odpověděla, „nejvíc ze všeho mě překvapuje, jakse tohle všecko vtěsná do obyčejného činžáku,” a ukázala do sálu. Korovjevse sladce usmál, až se mu roztančily na nose stíny. „To je detail, prosím!” vysvětloval. „Pro ty, kdo vědí o existenci čtvrté dimenze, není nic lehčího než rozšířit kteroukolivmístnost do žádoucích rozměrů. Ba co víc, madam, do libovolných rozměrů! Mimochodem,” žvanil, až se hory zelenaly, „znával jsem lidi, kteří nejenže neměli sebemenší pojem o čtvrté dimenzi, ale kteří neměli pojem vůbec o ničem, a přesto dovedli dělat zázraky. Kupříkladu jistý občan, jakmi vyprávěli, dostal třípokojový byt na Hliněném kopci a obratem ruky, bezčtvrtého rozměru a jiných věcí, nad nimiž člověku zůstává rozum stát, ho proměnil ve čtyřpokojový tak, že jeden pokoj rozdělil příčkou. Načež tenhle byt vyměnil za dva v různých moskevských čtvrtích: jeden třípokojový a druhý dvoupokojový. To máme dohromady pět místností, že ano.