Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Tam už vásčekají.” Sotva Markétka zavěsila, v sousedním pokoji cosi poskočilo jako berly a zaremplovalo na dveře. Otevřela a do ložnice vpadl smetákkartáčem vzhůru a začal tancovat. Jedním koncem bubnoval do podlahy a střídavě si lehal a dral se k oknu.

Markéta nadšeně zavýskla a vyhoupla se na něj obkročmo jako na koně. Teprve teď jí blesklo hlavou, že se v tom zmatku zapomněla obléct. Docválala k posteli a popadla první, co jí přišlo pod ruku — byla to bledě modrá košile. Zamávala jí nad hlavou jako praporem a vylétla oknem ven. Valčíknad zahradou zaburácel ještě silněji. Když se snesla trochu níž, uviděla na lavičce Nikolaje Ivanoviče. Seděl jako zkamenělý a ohromeně naslouchal výkřikům a rachotu, které k němu doléhaly z osvětlené ložnice hořejších nájemníků. „Sbohem, Nikolaji Ivanoviči!” zahlaholila a trdlovala před ním na koštěti. Soused zaúpěl a začal ručkovat po lavičce, až shodil na zem aktovku. „Odlétám a už se nevrátím! Sbohem!” ječela Markéta, až překřičela valčík. Vtom si uvědomila, že vlastně košili nepotřebuje, a se zlověstným chechtotem ji hodila Nikolaji Ivanoviči na hlavu. Oslepený soused sebou plácl jakširoký, takdlouhý na dlážděnou cestičku. Markéta se otočila, naposled přelétla pohledem vilu, kde se toliknatrápila, a zahlédla v ozářeném okně Natašin vyjevený obličej. „Sbohem, Natašo!” houkla na ni a zamířila kolmo vzhůru. „Mha přede mnou, mha za mnou!” vykřikla, až se to kolem rozléhalo, prosmýkla se mezi větvemi javoru, které ji bičovaly do tváře, a vylétla nad branku do uličky. Za ní se nesl pádivý zběsilý valčík.

Mha přede mnou, mha za mnou!.. Markéta proletěla známou uličkou a zabočila do jiné, která přetínala první v pravém úhlu. Tuhle záplatami vyspravenou, pokřivenou uličku, dlouhou jakjitrnice, s polozborcenými dveřmi krámku, kde prodávali do bandasekpetrolej a lahvičky s nějakým smradem proti štěnicím, minula ve chvilce a vtom ji napadlo, že ačkolivje teď naprosto svobodná a neviditelná, musí krotit své choutky.

Jenom zázrakem přibrzdila a nerozbila si hlavu o starou šišatou lucernu na rohu. V posledním okamžiku se jí vyhnula, ještě pevněji sevřela smeták, plula dál už rozvážněji a přitom dávala dobrý pozor na dráty elektrického vedení i vývěsní štíty. Třetí ulička ústila přímo na Arbat. Tady už si Markétka plně osvojila techniku letu a bylo jí jasné, že její dřevěný oř reaguje na sebemenší pohyb rukou či nohou a že zejména ve městě musí být člověkopatrný a držet se zpátky. Mimo jiné se přesvědčila hned v první uličce, že je skutečně neviditelná.

Nikdo nezakláněl hlavu s výkřikem „podívejte!”, neuskakoval stranou, nevřískal, neomdlíval ani se bláznivě nesmál. Letěla tiše, pomalounku a poměrně nízko, přibližně ve výšce prvního patra. Přesto v těsné blízkosti Arbatu, osvětleného nesčetnými světly, až oči přecházely, chybila a narazila ramenem na svítící kotouč s jakousi šipkou. To ji rozzlobilo. Zarazila poslušného oře, odletěla kousekstranou, pečlivě namířila a držadlem smetáku rozbila kotouč na kousky.

Sklo se s řinkotem sypalo na zem, lidé na chodníku uskakovali na všechny strany a kdesi v dálce se ozval hvizd. Markéta se tomu uličnickému kousku smála. Na Arbatu musíme být krajně opatrní, uvažovala, tady je nacpáno jedno přesdruhé, že člověkztrácí přehled. Kličkovala obratně mezi dráty, dole pod ní pluly střechy trolejbusů, autobusů i automobilů a po chodnících, jakse jí shora zdálo, proudily řeky čepic. Občasse oddělovaly jednotlivé pramínky a vlévaly se do osvětlených tlam nočních obchodů. Uf, taková motanice! pomyslela si zlostně. Jeden se tu nemůže ani otočit! Míjela Arbat, zamířila výš, do úrovně třetích pater, a proletěla kolem oslnivých neónů na rohové budově divadla do úzké uličky, kde stála řada činžáků. Všecka okna byla dokořán a odevšad se linula hudba z přijímačů. Ze zvědavosti do jednoho nakoukla a uviděla kuchyň. Na plotně syčely dva vařiče a u nich stály dvě hospodyně se lžícemi v rukou a hádaly se. „Měla byste zhasínat světlo na záchodě, Pelagejo Petrovno,” vedla svou první a vejrala do kastrolu, ze kterého se kouřilo, „nebo na váspodáme stížnost a vystěhujeme vás.” „Jen nechte na hlavě, vy jste taky náramná,” nedala se druhá. „Obě jste náramné,” pronesla hlasitě Markéta a přehoupla se přesřímsu do kuchyně. Obě rozhádané ženské se otočily po hlase a strnuly se špinavými lžícemi v rukou. Markétka mezi nimi opatrně protáhla ruku, otočila kohoutky a zhasla vařiče. Obě vykvikly, pusu dokořán. Ale Markétu už to přestalo v kuchyni bavit a vyrazila do uličky. Její pozornost upoutal velkolepý masívsedmipatrového, zřejmě nově postaveného činžáku na konci uličky. Přistála zde a uviděla omítku vykládanou černým mramorem, široké skleněné dveře a za nimi čepici se zlatým štítkem a knoflíky vrátného. Nad vchodem vévodil zlatý nápisDOMLIT. Markéta krátkozrace zamžourala na zlatá písmena a v duchu pátrala, co znamená zkratka DOMLIT. Nakonec vešla dovnitř, smetákpod paždí, bouchla dveřmi udivenému vrátnému zrovna před nosem a objevila vedle výtahu obrovskou černou desku a na ní bíle vepsaná čísla bytů a jména nájemníků. Seznam byl důstojně korunován nápisem Domovliterátů. To způsobilo, že Markéta přidušeně, pomstychtivě vykřikla. Vzlétla o něco výš a očima lačně hltala jednotlivá jména: Chustov, Dvoubratský, Kvant, Beskudnikov, Latunský… „Latunský!” zaječela, „To je on… to on zničil Mistra!” Vrátný u vchodu překvapeně poskočil, poulil bulvy na černou desku a zoufale přemítal, proč seznam nájemníků najednou z ničeho nic zavřeštěl? Zázrak, hotový zázrak! Ale Markéta už zatím energicky stoupala po schodech a opakovala jako u vytržení: „Latunský — 84… Latunský — 84… Nalevo je 82, vpravo 83, ještě výš, vlevo — tady! Vida, je tu dokonce vizitka O. Latunský.” Seskočila ze svého oře a kamenné dlaždičky příjemně zchladily její rozpálená chodidla. Zazvonila jednou, podruhé, ale nikdo nešel otevřít. Stiskla pevně tlačítko a slyšela, jakse v bytě rozléhá zvonění. Až do nejdelší smrti by měl obyvatel bytu číslo 84 ze sedmého patra děkovat nebožtíku Berliozovi za to, že předseda MASOLITu spadl pod tramvaj a smuteční shromáždění se konalo právě toho večera. Jen šťastná hvězda zachránila Latunského před setkáním s Markétkou, která se toho pátku proměnila v divoženku. Když nikdo dlouho neotvíral, zamířila prudce dolů a přitom počítala patra. Vyběhla na ulici, pohlédla nahoru a znovu počítala zvenčí, aby zjistila, kde jsou okna Latunského bytu. Vyšlo jí pět tmavých rohových oken v sedmém patře činžáku. Když si ověřila, že se nemýlí, vzlétla nahoru a za pár vteřin už vklouzla otevřeným oknem do pokoje, stříbřitě osvětleného jen úzkým pruhem měsíčního světla. Doběhla po téhle měsíční stezce až k vypínači a za okamžikv celém bytě zazářilo světlo. Koště zatím odpočívalo v koutě. Když se přesvědčila, že nikdo není doma, otevřela dveře do chodby a našla na nich správnou vizitku. Ano, ocitla se tam, kde potřebovala. Traduje se, že kritikLatunský dodnesbledne při vzpomínce na ten strašný večer a s úctou vyslovuje Berliozovo jméno.

Nikdo neví, jakzákeřným zločinem by byl onen večer poznamenán.

Jisté je, že Markétka se vrátila z kuchyně s kladivem v ruce. Nahá neviditelná letkyně se nutila do klidu, ale ruce se jí netrpělivě třásly. Pozorně zamířila a břink! do klávesklavíru. Po bytě se rozlehl první žalostný nářek: to se zběsile rozkřičel naprosto nevinný komorní nástroj značky Bechstein. Klávesy se propadly a kostěné klapky se rozlétly na všechny strany. Klavír sténal, chroptěl a duněl. Prásk, zaznělo jako výstřel z revolveru a pod úderem kladiva lupla horní leštěná deska. Markéta těžce dýchala, když vytrhávala a kroutila struny. Konečně se vyčerpaně odpotácela a dopadla do nejbližšího křesla, aby si odpočinula. Vkoupelně i v kuchyni hrozivě hučela voda. To už asi teče na podlahu… napadlo ji a nahlasdodala: