Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

A pakjsem tu ještě já a vy jste u mne na návštěvě! Prostě jsem vám ho chtěl pouze ukázat.” Abadonna stál a nehýbal se.

„Nemohl by si na chviličku sundat brýle?” zaprosila Markéta, přitiskla se k svému ochránci a třásla se tentokrát zvědavostí. „Bohužel to nejde,” namítl s vážnou tváří Woland, mávl rukou a Abadonna zmizel. „Co mi chceš, Azazelo?”

„Maestro,” oznamoval pomocník, „mám tu čest hlásit, že se dostavili dva nezvaní hosté: jedna krasavice, která fňuká a mermomocí škemrá, abychom ji ponechali ve službách velitelky, a s ní, s prominutím, její čuník.” „Podivně si vedou krasavice,” poznamenal tiše Woland.

„To je Nataša!” zvolala Markéta.

„Dobrá, ať zůstane. A čuníka odevzdejte kuchařům.”

„Aby ho zapíchli?” vykřikla zděšeně Markéta. „Mějte strpení, maestro. To je Nikolaj Ivanovič, nájemníkz naší vily. Tohle všechno je velké nedorozumění, víte, ona ho trochu přimázla krémem…” „Dovolte,” uklidňoval ji mág, „kdo by ho zapíchl a k čemu by to bylo dobré? Ať posedí společně s kuchaři, to je vše.

Uznejte, nemůžu ho přece pustit do sálu.” „To se ví…,” přidal se Azazelo a ohlásil: „Blíží se půlnoc, maestro.” „Výborně,” řekl Woland a obrátil se k Markétě.

„Prosím, račte… a předem vám děkuji. Jen žádné rozpaky a ničeho se nebojte. Nic nepijte, kromě vody, nebo zmalátníte a bude vám těžko. Je čas!” Markéta vstala z koberečku a vtom už se ve dveřích objevil Korovjev.

Kvapem se blížila půlnoc, a proto si museli pospíšit. Markétka jako ve snách sledovala, co se kolem děje. Zapamatovala si svíce a bazén vykládaný drahokamy. Ocitla se na dně a Hela s novou pomocnicí Natašou ji polévaly jakousi vřelou, hustou a rudou tekutinou. Ucítila na rtech slanou chuť a domyslela si, že ji omývají krví. Krvavou záplavu vystřídala jiná, stejně hustá, průzračná a narůžovělá — Markétě se zatočila hlava od růžového oleje. Pakji položili na křišťálové lože a třely ji velikánskými zelenými lupeny, až se celá leskla. Vtom vtrhl dovnitř kocour a začal vydatně pomáhat. Usedl na bobeku Markétiných nohou, masíroval jí chodidla a tvářil se jako čistič bot na ulici. Už se nepamatuje, kdo jí ušil z bledě růžových plátků střevíčky a jakse samy od sebe zapnuly na zlaté přezky.

Jakási neznámá síla ji vymrštila a postavila před zrcadlo.

Ve vlasech se jí třpytila královská diamantová čelenka.

Odkudsi se vynořil Korovjeva zavěsil jí na krktěžký řetězs černým pudlem v oválném rámu. Šperktížil královnu jako závaží, řetězjí rozdíral šíji a pod tíhou se celá shrbila. Ale něco jí vynahradilo všecko to nepohodlí způsobené řetězem — úcta, kterou jí začali projevovat Korovjeva Kňour. „Nevadí, nevadí!” bručel Korovjevu dveří místnosti, kde byl bazén. „Nedá se nic dělat, je to nutné… Královno, jestli dovolíte, dám vám ještě jednu dobrou radu. Mezi hosty budou různé, ano nejrůznější veličiny. Ale nikomu z nich nedávejte přednost, královno Margot! Kdyby se vám někdo nelíbil… vím, že to přirozeně nedáte najevo, ne, ne — ani nápad! Každý by si toho okamžitě všiml! Je zapotřebí, abyste si je všecky oblíbila, ano, královno! Čeká váshojná odměna.

A pakhlavně nikoho nevynechat! Alespoň mu věnujte úsměv, když nebude časprohodit slůvko, nebo stačí kývnout hlavou!

Všecko, co chcete, jenom ne lhostejnost, jinaknám hosté budou chřadnout…” Markétka provázená Korovjevem a Kňourem vkročila do úplné tmy. „Já… já…,” špital kocour, „dám znamení!”

„Začni!” nařídil ve tmě Korovjev.

„Pleszačíná!!!” zaječel pronikavě Kňour a Markéta vyjekla a zavřela oči. Plesji nečekaně uchvátil záplavou světel, zvuků a vůní. Podpírána Korovjevem se ocitla v tropech. Papoušci s červenými náprsenkami a zelenými ocasy se houpali na liánách, zarývali se do nich drápy a vřeštěli, až uši zaléhaly: „Nesmírně mě těší!” Leskončil a pařlivý vzduch, jaký bývá v lázních, vystřídal vzápětí osvěžující chlad plesového sálu se sloupy z nažloutlého jiskřivého mramoru.

Sál, stejně jako předtím les, zel prázdnotou, nepočítáme-li nahé mouřeníny se stříbrnými turbany, kteří stáli u sloupů.

Tváře jim vzrušením zpopelavěly, když do sálu vplula Markéta se svým doprovodem, k němuž se nepozorovaně připojil Azazelo.

Korovjevpustil Markétinu paži a zašeptal: „Přímo na tulipány!”

Před Markétou se vztyčila hradba z bílých tulipánů a za ní zářily nesčetné lampičky. V jejich světle se oslnivě odrážely bílé náprsenky a černá ramena kavalírů. Poznala, odkud se předtím nesl plesový halas. Ohlušil ji břeskný hlahol trubeka z ryku náhle vytryskl dříve potlačovaný houslový tryleka zaplavil ji jako horká vlna. Orchestr v počtu asi sto padesáti hudebníků hrál polonézu. Před ním stál dirigent ve fraku. Jakuviděl Markétu, zbledl, pousmál se a pokynem ruky přiměl hudebníky, aby vstali. Vyhrávali vstoje neúnavně dál, ani na okamžikneodložili nástroje a zahrnuli Markétu směsicí zvuků. Dirigent se odvrátil od svých svěřenců a hluboce se jí ukláněl, ruce široko rozpřažené. Markéta mu s úsměvem pokynula. „To nestačí,” zasykl Korovjev, „takhle celou noc nezamhouří oka. Zavolejte na něj:,Gratuluji, králi valčíků!‘” Poslechla a překvapilo ji, že její jasný, zvonivý hlaspřehlušil povykorchestru. Dirigent radostí poskočil, levou ruku položenou na prsa a pravou dirigoval vesele dál a mával bílou taktovkou. „To nestačí,” špital znovu Korovjev, „mrkněte vlevo, na první housle, a kývněte, aby si každý z nich myslel, že zdravíte právě jeho. Jsou tu samá esa. Tamhleten… za prvním pultem, to je Vieuxtemps! Tak, výborně… A teď honem dál!” „Kdo je ten dirigent?” vyptávala se zvědavě Markétka, když odlétali. „Johann Strauss!” kříkl kocour. „Ať mě oběsí v tropech na první liáně, jestli kdy na nějakém plese hrál takovýhle orchestr! To já jsem všecky sezval! A všimněte si, ani jediný neonemocněl ani neodmítl!” Vdalším sále namísto sloupů se vypínaly po jedné straně stěny ze žhavě rudých, mléčně bílých a růžových růží, po druhé straně z japonských plnokvětých kamélií. Mezi nimi tryskaly fontány a ve třech bazénech šumělo šampaňské. První bazén byl ametystový, druhý rubínový a třetí křišťálový.

Kolem pobíhali mouřeníni v rudých turbanech a stříbrnými natěračkami plnili vínem z bazénu ploché poháry. Otvorem v růžové stěně jste mohli zahlédnout pódium, kde řádil jakýsi chlapíkv červeném fraku s vlaštovčími křídly. Před ním burácel džez, divnepraskaly bubínky. Sotva dirigent spatřil Markétu, hluboce se předklonil, až se rukama dotýkal podlahy, pakse vymrštíl a zaječel: „Aleluja!”

Pleskl se do jednoho, pakdo druhého kolena, vytrhl nejbližšímu hudebníkovi z rukou činel a bouchl jím do stropu. Markéta už na odletu viděla, jakvirtuózní džezbendista zápasí s polonézou, která se jí vtírala do uší, a mlátí činelem po hlavách svoje hudebníky, kteří se krčí v komické hrůze. Konečně přistáli na odpočívadle, kde ji předtím ve tmě vítal Korovjevse svítilnou. Teď tu plály křišťálové hrozny, až oči přecházely. Markéta stanula na určeném místě, pod levou rukou se jí octl nízký ametystový sloupek. „Můžete si na něj položit ruku, až vám dojdou síly,” radil Korovjev.