Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Přičaroval cosi do Neptunovy tlamy a vzápětí z bazénu syčivě s hukotem odšuměla perlivá masa šampaňského a Neptun chrlil matnou, nepěnivou, temně žlutou tekutinu. Dámy začaly pronikavě ječet. „Koňak!” a vrhly se za sloupoví. V několika vteřinách byl bazén plný a Kňour trojitým saltem skočil do koňaku.

Pakvylezl, odfrkoval, motýlka měl zplihlého, pozlátko z vousů bylo to tam a skřipec taky. Jeho příkladu se rozhodla následovat pouze jediná dáma, nápaditá majitelka módního salónu, a její kavalír, neznámý mladý mulat. Oba se vrhli po hlavě do koňakové záplavy, ale vtom Korovjevdrapl Markétku pod paždí a opustili odvážné plavce. Zdálo se jí, že proletěla nad obrovskými rybníky s vydlážděným dnem, kde se kupily hromady ústřic. Pakse mihla nad skleněnou podlahou, pod ní hořela pekelná ohniště a kolem kuchtili ďáblové v bílém. Pakpřestala vnímat okolí a jako ve snách zahlédla sklepení, kde hořely jakési svícny.

Mladé dívky tam podávaly maso, které se syčivě škvířilo na rozpálených uhlících, a z vysokých korbelů se tu pilo na její zdraví. Viděla lední medvědy, kteří hráli na harmoniky a tancovali na pódiu kamarinskou, kouzelníka salamandra, který kupodivu neshořel v krbu… Cítila, jakji znovu opouštějí síly. „Zbývá poslední výstup,” zašeptal jí starostlivě Korovjev, „a jsme volní!” Vjeho doprovodu se znovu ocitla v tanečním sále, ale teď už se tam netančilo. Hosté se tísnili v obrovském chumlu mezi sloupy a střed sálu zůstal volný. Markéta už si nevzpomíná, kdo jí pomohl vystoupit na pódium, které se náhle objevilo uprostřed parketu. Sotva stanula na pódiu, k svému údivu zaslechla, jakkdesi v dálce hodiny odbíjejí půlnoc, která podle jejího odhadu už dávno uplynula. Zároveň s posledním úderem vzdálených hodin v hloučcích hostů zavládlo mlčení. Znovu uviděla Wolanda. Šel provázen Azazelem, Abadonnou a několika dalšími černými mladíky. Teprve teď si všimla, že naproti ní se zvedá další pódium — pro Wolanda. Ale mág tam nevystoupil. Překvapovalo ji, že se objevil v tomto posledním slavnostním průvodu ve stejném obleku, jaký měl v ložnici.

Na těle mu plandala umolousaná, záplatovaná košile a nohy trčely v sešlapaných pantoflích. V ruce držel obnažený kord, ale opíral se o něj jako o hůl. Dokulhal až k svému pódiu a vtom se před ním vynořil Azazelo s mísou, na níž ležela lidská hlava s vyraženými předními zuby. V sále panovalo hrobové ticho, jen jednou přerušené pronikavým zvoněním, ve zdejších prostorách nepochopitelným, připomínajícím domovní zvonek. „Michaile Alexandroviči,” oslovil Woland polohlasně hlavu. Víčka zavražděného zamžikala a Markétka sebou škubla při pohledu na živé, myslící, zmučené oči ve strnulé tváři. „Všecko se splnilo, není-liž pravda?” pokračoval Woland a hleděl mrtvému upřeně do očí. „Hlavu vám uřízla žena, zasedání odpadlo a já bydlím ve vašem bytě. To je fakt neboli nezvratná skutečnost. A víc než tenhle fakt násteď zajímá budoucnost. Vždycky jste horlivě hlásal teorii, podle níž v okamžiku, kdy se hlava oddělí od těla, uhasne život, dotyčný se promění v hromádku popela a zmizí v nenávratnu.

Těší mě, že vám mohu oznámit v přítomnosti svých hostí, kteří sami jsou důkazem zcela odlišné teorie, že vaše teorie je skutečně solidní a prozíravá. Ostatně, všecky teorie platí stejně a jedna z nich dokonce hlásá, že každému se dostane podle jeho víry. A to se taky vyplní! Zmizte v nebytí a já s radostí připiju z číše vaší lebky na krásné bytí!” Mávl kordem a nato pokožka mrtvého zčernala a zkrabatěla, kusy odpadly, oči zmizely a Markéta zpozorovala na míse zažloutlou lebku se smaragdovýma očima a perlami namísto zubů, upevněnou na zlaté nožce. Lebeční kost odskočila jako vymrštěná pérem. „Vnejbližší chvíli tu stane před vámi maestro,” poznamenal Korovjev, když zachytil Wolandůvtázavý pohled. „Už slyším ve všeobecném tichu, jakmu vrzají lakýrky a jakzazvonila číše šampaňského, kterou právě postavil na stůl, poslední v jeho životě. Tady je.”

Do sálu vstoupil nový osamělý host a zamířil k Wolandovi. Na první pohled se ničím nelišil od mnoha dalších členů téhle společnosti, ale jedno bylo na něm nápadné: už z dálky jste mohli sledovat, jakrozčilením vrávorá. Na tvářích mu vyskočily skvrny a poplašeně bloudil očima po sále. Byl přirozeně ohromen. Každá podrobnost ho udivovala a nejvíc samozřejmě Wolandůvúbor. Přesto byl přivítán nanejvýš vlídně.

„Á, náš drahý baron Maigel,” obrátil se k němu Woland s přívětivým úsměvem, zatímco baronovi lezly oči z důlků.

„Jsem šťasten, přátelé, že vám mohu představit váženého barona Maigela,” otočil se k hostům. „Pracuje v estrádní komisi a seznamuje cizince s pamětihodnostmi hlavního města.” Markétka ztuhla, protože návštěvníka poznala. Několikrát ho zahlédla v divadle a v restauracích. Počkat, napadlo jí, cožpakon taky umřel? Ale brzy se záhada vyjasnila. „Milý baron,” pokračoval sladce Woland a široce se usmíval, „byl taknesmírně laskav, že hned jakse dozvěděl o mém příjezdu, okamžitě volal a nabízel mi své služby jako průvodce po památkách. Pochopitelně jsem rád využil této příležitosti a pozval barona k sobě.” Markéta viděla, jakAzazelo podal mísu s lebkou Korovjevovi. „Ostatně, barone,” ztlumil Woland hlasdo důvěrného šepotu, „proslýchá se, že prý jste neobyčejně zvědavý. Vaše všetečnost spolu se stejně enormní užvaněností začala budit pozornost.

Ba co víc, zlé jazyky vám přiřkly nelichotivou přezdívku donašeč a špicl. Povídá se, že špatně skončíte, a to nejdéle za měsíc. Taktedy, abychom vászbavili únavného čekání, rozhodli jsme se vám pomoci a využít k tomu dnešní příležitost.

Vetřel jste se mezi mé hosty, abyste špicloval.” Baron zbělel víc než Abadonna, který byl od přírody mrtvolně bledý. Pakse stalo něco nepochopitelného. Abadonna se přiblížil k baronovi a na okamžiksňal brýle. Současně v Azazelových rukou cosi zablesklo, ozvalo se tlesknutí, baron se pomalu skácel na podlahu, z prsou mu vystříkla jasně červená kreva zalila naškrobenou náprsenku i vestu.

Korovjevnastavil pohár pod tryskající proud a podal ho plný Wolandovi. Baronovo bezvládné tělo zatím dopadlo na zem. „Na vaše zdraví, pánové,” řekl přidušeně Woland, pozvedl číši a přiložil ji ke rtům. Markétka byla svědkyní nečekané proměny. Záplatovaná košile a sešlapané pantofle zmizely, mág tu stál v jakémsi černém hávu a po boku se mu houpal kord. Přistoupil spěšně k Markétě, podal jí číši a pronesl velitelským hlasem: „Pij!”

Markétě se zatočila hlava, až se zapotácela, dotkla se rty chladivého okraje poháru a čísi hlasy jí šeptaly z obou stran do ucha: „Žádný strach, královno… Nebojte se, krevuž dávno vsákla do země. Na místě, kde byla prolita, se už dnesnalévají vinné hrozny.” Zavřela oči a napila se. Cítila, jakse jí v žilách po sladkém moku rozproudila krev, a znělo jí v uších. Zaslechla pronikavé kokrhání a pakbřeskný pochod. Hosté v hloučcích postupně ztráceli svou podobu. Ofrakovaní pánové i jejich dámy se proměnili v hromádky prachu. Před Markétinýma očima zachvátilo práchnivění celý sál a kolem se šířil hnilobný pach. Sloupy se rozpadaly, pohasla světla, prostor se smrskl, zmizely tulipány i fontány. Znovu se vynořil salón zlatnice a z pootevřených dveří vedlejšího pokoje se linul pruh světla.