Michail Bulgakov - Mistr a Markétka

Azazelo v odpověď cosi zaryčel, ale Kňour se nedal odbýt a požádal rovnou o dvě pistole. Azazelo vytáhl druhou ze zadní kapsy kalhot a podal je obě s povýšeným úšklebkem kocouřímu vejtahovi. Označil dvě kára na kartě. Kocour dlouze mířil, zády k polštáři. Markétka seděla, zacpávala si uši a pozorovala dřímající sovu na římse krbu. Kňour vypálil narázz obou revolverů. Hela zavřískla, zastřelená sova se skutálela z římsy a rozbité hodiny se zastavily. Hele tekla z rukou krev. S vřískotem se zaryla kocourovi do srsti a on ji na oplátku chytil za vlasy. Spletení v klubko se kutáleli po podlaze. Jeden pohár spadl ze stolu a roztříštil se. „Vysvoboďte mě z drápů té zběsilé čertice!” vřeštěl kocour a snažil se vyklouznout Hele, která na něm seděla obkročmo jako na koni. Odtrhli je od sebe, Korovjevpofoukal Hele poraněný prst, a ten se okamžitě zacelil. „Nemůžu střílet, když mi někdo vejrá do ruky,” hulákal Kňour a pokoušel se uhladit obrovský vytržený chomáč chlupů na zádech. „Sázím se,” řekl Woland a usmál se na Markétu, „že to udělal naschvál. Střílí docela slušně.” Hela se na usmířenou s kocourem políbila. Když vytáhli zpod polštáře kartu, zjistili, že je nedotčená: zela tam pouze jediná dírka po Azazelově ráně. „To není možné,” tvrdil kocour a prohlížel si kartu proti světlu. Veselé hodování pokračovalo. Voskovice ve svícnech se roztékaly a po celém pokoji se šířily vlny suchého, voňavého tepla z krbu. Nasycená Markéta se cítila báječně. Sledovala kroužky kouře od Azazelova doutníku, které pluly ke krbu a kocour je chytal na hrot kordu. Nikam se jí nechtělo, ačkolivbylo, jakodhadovala, už hodně pozdě. Mohlo být takkolem šesté ráno. Využila přestávky, obrátila se k Wolandovi a nesměle prohodila: „Myslím, že je čas… Musím jít… je pozdě… ” „Kam byste spěchala?” zeptal se mág zdvořile, ale suše.

Ostatní mlčeli a předstírali, že jsou plně zaměstnáni chytáním kroužků. „Je čas,” opakovala zrozpačitělá Markéta a otočila se, jako by hledala plášť nebo přehoz; nahota ji náhle začala tísnit. Vstala od stolu. Woland beze slova sebral z postele svůj odřený a promaštěný župan a Korovjevho přehodil Markétě přesramena. „Díky, maestro,” zašeptala sotva slyšitelně a tázavě na něj pohlédla. Mág se na ni zdvořile, ale lhostejně usmál.

Srdce se jí sevřelo: cítila se oklamána. Nikdo jí nehodlal nabídnout za to, že se taknamáhala, sebemenší odměnu, ani ji nezdržoval. A zatím bylo zcela jasné, že vlastně nemá kam jít. Bezděčně jí kmitlo hlavou, že by se mohla vrátit do své vily, ale zoufale se téhle myšlence vzepřela. Že by se odvážila sama požádat, jakji naváděl a lákal Azazelo v Alexandrovském parku? Ne, ani za živý svět! zavrhla tenhle nápad. „Mějte se dobře, maestro,” pronesla nahlasa napadlo ji: Jenom abych už byla pryč a pakhned poběžím k řece a utopím se.„Sedněte si,” poručil velitelsky Woland.

Změnila výraza usedla. „Nemáte mi co říci na rozloučenou?” „Ne, nic, pane,” odpověděla hrdě, „kdybyste mě ještě někdy potřeboval, jsem vám plně k službám. Vůbec nejsem unavená a výborně jsem se na plese bavila. Kdyby ještě pokračoval, ochotně bych znovu vystavila svoje koleno, aby je stovky šibeničníků a vrahů mohly líbat.” Viděla Wolanda jako v mlhách a oči jí zvlhly. „Správně! Máte naprostou pravdu!” zařval náhle hrozivě mág. „Takto má být!” „Ano, takto má být!” opakovala svita jako ozvěna.

„Zkoušeli jsme vás,” pokračoval. „Nikdy o nic neproste! Nikdy, slyšíte, a zvlášť ne ty, kdo jsou mocnější než vy.

Sami se nabídnou a vyhoví vám. Sedněte si, vy hrdá ženo.”

Při těch slovech strhl z Markétky těžký háv, a než se nadála, seděla znovu vedle něho na posteli. „Taktedy, Margot,” pokračoval už mírněji, „co žádáte za to, že jste u mě dnesdělala hostitelku? Co žádáte za to, že jste absolvovala tenhle plesnahá? Jaksi ceníte svoje koleno? Jaké škody vám způsobili moji hosté, které jste právě nazvala šibeničníky?

Jen mluvte! Teď už se nemusíte ostýchat, sám jsem vásvyzval.” Markétě se rozbušilo srdce, hluboce si povzdechla a pokoušela se posbírat rozházené myšlenky.

„Jen do toho, nebojte se!” povzbuzoval ji. „Zburcujte svoji fantazii, osedlejte ji! Už jenom to, že jste přihlížela vraždě toho nenapravitelného padoucha barona, si žádá odměnu, zejména je-li divákem žena. Prosím, račte!” Nabrala dech a užuž chtěla vyklopit svoje dávné nejtajnější přání, ale vtom zbledla, otevřela ústa a vytřeštila oči:

Frída!.. Frída, Frída! zakřičel v ní čísi vtíravý, prosebný hlas. Jmenuju se Frída! A Markéta vykoktala: „To znamená, že mohu o něco poprosit?”

„Neproste, ale žádejte, paní,” ubezpečil ji Woland s chápavým úsměvem, „chci od vásslyšet: Mám to a to přání…

” Jakobratně zdůraznil, že jde pouze o jediné přání! Znovu se nadechla a pakřekla: „Přeji si, aby Frídě nedávali na stolekkapesník, kterým udusila svoje dítě.” Kocour zvedl oči ke stropu, hlasitě zavzdychal, ale neřekl nic: zřejmě si vzpomněl na opuchlé ucho. „Vdaném případě se dá vyloučit, že byste přijala od té husy jakýkolivúplateknesrovnávalo by se to s vaší královskou ctí. Nevím, co dělat. Nezbývá mi, než abych si pořídil hromadu klůcků a ucpal jimi všecky škvíry ve své ložnici.” „O čem to mluvíte, maestro?” podivila se Markéta, když zaslechla ta záhadná slova. „Naprosto s vámi souhlasím, pane,” vmísil se do hovoru kocour, „jedině klůcky!” A bouchl dodatečně tlapou do stolu.

„Mluvím o milosrdenství,” vysvětloval mág a nespouštěl z Markéty planoucí pohled. „Někdy se vetře zcela nečekaně a záludně sebemenší skulinou. Proto ty klůcky…” „Taky si to myslím!” zvolal Kňour, odsunul se obezřetně od Markéty a přikryl si tlapami, natřenými růžovým krémem, špičaté uši. „Táhni,” rozzlobil se Woland.

„Ještě jsem neměl kávu,” namítal nešťastník, „jakpakmám teď odejít? Cožpakse o sváteční noci na počest novoluní rozdělují hosté u stolu na dva druhy? První jakost a druhá jakost, jakse vyjádřil ten smutný škrťa bufetář?” „Mlč,” zarazil ho mág a obrátil se k Markétě:

„Vy máte podle všeho dobré srdce? Jste člověk, abych takřekl, vysokých morálních kvalit?” „Ne,” vypravila ze sebe těžce Markétka, „vím, že s vámi můžu mluvit pouze otevřeně, a proto přiznávám: jsem lehkomyslná. Prosila jsem za Frídu jen proto, že jsem jí neopatrně vnukla naději. Čeká a věří, že mám velkou moc. Jestli ji zklamu, dostanu se do nezáviděníhodné situace.

Celý život nenajdu klid. Co dělat, když už to takhle dopadlo…

” „Hm,” zabručel Woland, „to je pochopitelné.”

„Splníte tedy moje přání?” zeptala se tiše.

„Ani nápad,” protestoval, „tady došlo k malému omylu, drahá královno. Každý resort má na starosti určité záležitosti.

Nepopírám, že máme poměrně značné možnosti, dokonce větší, než předpokládají někteří krátkozrací lidé…” „Nesrovnatelně větší,” neudržel se kocour, zřejmě náležitě pyšný na svoje možnosti. „Mlč, ksakru!” okřikl ho mág a pokračoval, obrácen k Markétě: „Jaký smysl by mělo zasahovat do kompetence jiného, abych takřekl, resortu? Zkrátka a dobře, s tímhle nechci nic mít, to je vaše záležitost.” „Cožpakjá v tom můžu něco udělat?”

Azazelo na ni ironicky zamžoural, nenápadně zakroutil zrzavou hlavou a odfrkl. „Dělejte něco, tohle je hotové utrpení,” zabručel mág, zatočil glóbusem a studoval jakousi podrobnost — během rozhovoru s Markétou se zřejmě zaměstnával ještě něčím jiným. „No tak, Frído…” napovídal Korovjev. „Frído!” vykřikla pronikavě Markéta.