Jeden mouřenín jí vsunul pod nohy polštářekse zlatě vyšitým pudlem, a ona, poslušna něčích rukou, na něj stoupla pokrčenou pravou nohou. Pokoušela se rozhlédnout. Korovjevstál po jejím boku jako svíce. Vedle Azazela zahlédla ještě tři mladíky, kteří jí vzdáleně připomněli Abadonnu. Zamrazilo ji v zádech. Ohlédla se a zjistila, že ze zadní mramorové stěny tryská šumivé víno a proudí do ledového bazénu. U levé nohy ucítila cosi teplého a chlupatého. Byl to Kňour. Pozorovala, jakpřímo od jejích nohou vybíhá dolů grandiózní schodiště pokryté kobercem. V dálce, jako by se dívala obráceně dalekohledem, zahlédla dole prostorný vestibul s velikánským krbem, do jehož rozšklebené vychladlé tlamy by se klidně vešla pětitunka. Vestibul i schodiště, zalité oslnivým světlem, byly opuštěné. Z dálky doléhal vřískot trubek. Tam stáli nepohnutě asi minutu. „Kde jsou hosté?” vyptávala se Korovjeva.
„Přijdou co nevidět, královno, a bude jich dost. Vážně, radši bych štípal dříví, než je tady vítal.” „Štípat dříví, to nic není!” chytil se toho žvanivý kocour. „Já bych radši dělal průvodčího tramvaje, přestože horší zaměstnání neznám!” „Všecko musí klapat, královno,” poučoval KorovjevMarkétku, oči za nakřáplým monoklem mu blýskaly. „Není nic trapnějšího, než když první host pobíhá sem tam a neví, co dělat, a jeho zákonná fúrie ho pronásleduje výčitkami za to, že přijeli dřívnež ostatní. Takové bály by se měly vyhodit na smetiště jako zmetky, královno.” „Správně, na smetiště,” přikývl kocour.
„Do půlnoci zbývá všeho všudy deset vteřin,” oznámil Korovjev, „co nevidět to začne.” Těch deset vteřin připadalo Markétě jako věčnost. Nejspíš už uplynuly, a pořád nic. Vtom dole u obrovského krbu cosi zarachotilo a objevila se šibenice s kymácivým, napůl zpráchnivělým oběšencem, který vyklouzl ze smyčky, žuchl sebou na podlahu a narázse proměnil v černovlasého krasavce ve fraku a lakýrkách. Za ním se vyvalila z krbu polorozpadlá menší rakev, víko s rachotem odskočilo a vymrštil se další kostlivec. Krasavec k němu galantně přiskočil a nabídl mu rámě. Kostlivec se proměnil v koketní dámu v černých střevíčkách a s černými rajčími péry ve vlasech a už se dvojice hrnula po schodech nahoru. „První hosté!” zvolal Korovjev. „Pan Jacquesse ženou. Představuji vám, královno, jednoho z nejzajímavějších mužů.
Kovaný penězokaz, velezrádce, ale přitom slušný alchymista. Proslavil se tím,” zašeptal Markétě do ucha, „že otrávil královu milenku. A to se hned takkaždému nestane! Pohleďte, jakje krásný!” Zbledlá Markétka s otevřenou pusou sledovala, jakmizí v postranních dveřích vestibulu šibenice i rakev. „Jsem poctěn!” zavřeštěl kocour přímo do obličeje panu Jacquesovi, který stoupal do schodů. Současně vyskočil dole z krbu bezhlavý kostlivec s utrženou rukou, dopadl na zem a proměnil se v kavalíra ve fraku.
Manželka pana Jacquese zatím poklekla před Markétou na jedno koleno a pobledlá vzrušením jí políbila nohu. „Královno…,” brebentila. „Královna je poctěna!” vykřikoval Korovjev.
„Královno…,” řekl tiše krásný pan Jacques.
„Jsme poctěni,” ječel kocour.
Azazelovi mladíci se strnule zdvořilým úsměvem na rtech postrkovali dvojici stranou, kde stáli mouřenínové a drželi v rukou poháry s šampaňským. Po schodišti běžel poklusem osamělý muž ve fraku. „Kníže Robert,” zašeptal KorovjevMarkétě, „přitažlivý jako vždycky. Považte, jaká směšná historka! Jde o opačný případ: tenhle byl královniným milencem a otrávil svoji ženu.” „Těší nás, hrabě,” vykřikl Kňour.
Zkrbu se postupně vyvalily s rámusem a praskotem tři rakve, pakkdosi v černém plášti a za ním se vynořil z černé tlamy další a zasadil prvnímu ránu nožem do zad. Dole se rozlehl přidušený výkřik. Vzápětí z krbu vyběhla napůl rozpadlá mrtvola. Markétka přivřela oči a čísi, snad Natašina ruka jí podstrčila pod nosflakón s voňavou solí. Schodiště se zahemžilo hosty. Na každém schodu se tlačili pánové ve fracích, z dálky vypadali všichni stejně, a s nimi dekoltované dámy, které se lišily pouze barevnými péry na hlavě a různými střevíčky. KMarkétě se přibelhala kulhavá dáma s podivnou botou na levé noze, nenápadná, drobná, s očima sklopenýma jako jeptiška.
Kolem krku měla bůhvíproč uvázanou širokou zelenou stuhu. „Kdo je ta… zelená?” zeptala se mechanicky Markéta.
„Neobyčejně rozkošná a solidní dáma,” špital Korovjev, „doporučuji ji vaší pozornosti: signora Toffanová. Byla svého času velmi populární mezi mladými půvabnými Neapolitánkami a obyvatelkami Palerma, zejména těmi, které jejich mužové omrzeli. To se přece stává, že někoho omrzí vlastní muž, nemyslíte, královno?”
„Ano,” hlesla dutě Markéta a zároveň vyslala zářivý úsměvdvěma kavalírům, kteří jí v pokleku líbali koleno a ruku. „Víte,” sděloval KorovjevMarkétě a současně na kohosi pokřikoval: „Hrabě! Je libo pohár šampaňského? Jsem poctěn!
Taktedy signora Toffanová chápala tyhle ubožačky a prodávala jim jakousi záhadnou vodičku. Žena ji nalila manželovi do polévky, ten zbaštil polévku, poděkoval za péči a cítil se v sedmém nebi. Pravda, za pár hodin ho popadla hrozná žízeň, ulehl do postele a za dva dny půvabná Neapolitánka, která podala muži takovou polévku, byla volná jako ptáče.” „Co to má na noze?” vyptávala se Markéta a přitom podávala ruce hostům, kteří předběhli pajdavou signoru Toffanovou.
„A proč má kolem krku uvázanou stuhu? Snad aby zakryla povadlou šíji?” „Jsem poctěn, kníže!” hulákal Korovjeva zároveň jedním dechem poučoval Markétu: „Šíji má jako hedvábí, jenomže ji stihla malá nepříjemnost ve vězení. Na noze má španělskou botu, a stuha? Když se dozorci dozvěděli, že asi pět set nešťastně vybraných mužů opustilo Neapol a Palermo navždy, v návalu zlosti uškrtili signoru Toffanovou v její cele.” „Jsem takšťastná, předobrá královno, že se mi dostalo té cti…,” šeptala pokorně Toffanová a pokoušela se kleknout na jedno koleno, ale španělská bota jí bránila. Korovjeva Kňour jí pomohli vstát. „Těší mě,” odpovídala Markétka a podávala ruce dalším.
Po schodišti proudili noví a noví hosté. Markéta už neviděla, co se děje ve vrátnici. Mechanicky napřahovala ruku a zaspřipažovala a přitom se monotónně usmívala. Na odpočívadle to hučelo jako v úle a z plesových sálů, které opustila, sem dorážela hudba jako mořský příboj. „Tohle je nudná ženská,” už nešeptal, ale nahlasprohlašoval Korovjev; byl si jist, že ho v tom hluku nikdo neuslyší. „Zbožňuje plesy a každému si stěžuje na svůj kapesník.” Markétka vyhledala pohledem v davu hostí tu, kterou jí Korovjevoznačil. Byla to mladá, asi dvacetiletá žena dokonalé postavy, ale s těkavýma vtíravýma očima. „Jaký kapesník?” vyzvídala Markéta.
„Má komornou,” vysvětloval Korovjev, „a ta jí třicet let klade před spaním na stolekkapesník. Už se ho pokoušela spálit v kamnech nebo utopit v řece, ale marně.” „A čím se ten kapesníkvyznačuje?” šeptala Markéta a střídavě zvedala a spouštěla ruku. „Vtip je v tom, že když zmíněná sloužila v jisté kavárně, pozval ji jednou majitel do spíže. Za devět měsíců porodila syna, odnesla ho do lesa, zacpala mu pusinku kapesníkem a pakho zahrabala do země. U soudu tvrdila, že ho nemohla uživit.” „A co se stalo s kavárníkem?” zajímala se Markéta.
Читать дальше