Ivan Jefremov - Ostří břitvy

„Poslechni,“ zadržel holčičku, která už skočila ke dveřím, „nevím, proč není možné dívat se na tu skvrnu. Poslouchej, že ona zapáchá?“

„Ach ta smrdí, všecko se v člověku obrací.“

„Potom je to melanosarcoma, zhoubný pigmentonový nádor, barvivová rakovina, jedna z mála nemocí, s níž se lékař neodborník setká jednou v životě, anebo také vůbec nesetká…,“ uvažoval Girin, který klopýtal ve tmě a dbal, aby ho čiperné děti moc nepředběhly. Musel se pokusit vzpomenout si na všechno, co o tomto onemocnění věděl. Melanosarkom, „černý nádor“, začíná obyčejně tam, kde je nějaké mateřské znaménko. K onemocnění jsou náchylná nehluboká mateřská znaménka, která sedí na tenké základně, „nožce“. Prudký zánět soustředěný do malého místa vytvoří nádor jasně červené barvy, od kterého se táhnou paprskovitě metastázy, a živá tkáň se rozpadá v nesnesitelně páchnoucí tekutinu. Doslovně před očima se může rozpadnout veliká část těla a obnažit kosti. Někdy nemoc probíhá nesnesitelně bolestivě, jindy se naopak projevuje snížená citlivost. Girin se snažil vzpomenout si na vyléčení melanosarkomu, ale marně. Pouze když chirurg včas a úplně vyřízl zasaženou tkáň i co největší její okolí, byla naděje, že strašná nemoc zanechá svou oběť zmrzačenou, ale živou.

A jestli na Girina opravdu čeká melanosarkom, co může dělat? Tehdy se ještě nezabýval chirurgií kromě jednoduchých otvírání vředů, léčení zlomeniny, vytahování zadře-ných třísek, celého toho souboru obyčejných zranění, s nimiž musí mít co dělat každý praktický lékař.

V pěkné, čisté chalupě ho přivítala na smrt vyděšená žena. Její muž se zmítal na posteli a vydával chvílemi tlumené, chvílemi hlasité stony. Na levé straně shrnutá košile byla propocená, stejně jako ručník přehozený přes rameno. Kapky potu mu vystupovaly také na čele pod zcuchanými a zvlhlými vlasy. Malé hluboko zapadlé oči pohlédly na Girina s takovou nadějí, že se Girin pokusil zakrýt rozpaky bodrými slovy: „No, hned se na to podíváme.“ Zápach byl strašlivý. Girin se snažil raději nedýchat, ale zápach mu, zadýchanému po rychlé chůzi, vnikal přesto do chřípí. Ano, všechno bylo takové, jak se obával. Černá bulka vystupovala nad jasně červený nádor, který neztmavěl, a metastázy se rozbíhaly jako krátké omezené odnože. Girin se zeptal, zda na tom místě bylo mateřské znaménko. Nemocný to potvrdil, lékařova znalost ho.viditelně povzbudila. Nádor byl vpředu, nad vnitřní stranou ramenního kloubu, a největší metastáza se už dostala nad okraj důlku nad klíční kostí, protínala kůži jako úzká brázda, na jejímž spodku matně prosvítala kost. Stačila chvilka prohlídky, aby se člověk přesvědčil, že k vyříznutí melanosarkomu je zapotřebí operace, kterou jistě spolehlivě provede chirurg okresní nemocnice. Ale než nemocného dovezou do nemocnice, nádor se velice rozšíří, a potom bude třeba zařízení a rentgenu krajské kliniky. Než nemocného dovezou na kliniku … Girin si uvědomil, že nemá kdy na úvahy. Aby nemocný byl zachráněn, bylo třeba buď ho ihned odvézt do nemocnice, nebo … nebo zpomalit rozšíření nádoru. Odvézt nemocného ihned nebylo možné, zbývalo tedy jediné: zpomalit! Jak? Přeříznout všechnu tkáň okolo zasaženého místa? Ale do jaké hloubky jdou metastázy? A jaká je záruka, že se nerozšíří za řezy?

Girin si sedl, zapálil si a zamyslel se. Celá rodina stála v koutech světnice v tichém strnuti, ba i nemocný přestal sténat a pozoroval lékaře.

A lékař napínal všechny své duševní síly a snažil se najít správné řešení. Protože si Girin nebyl příliš jist, požádal o horkou vodu a o čisté prostěradlo, otevřel kufřík a vzal stříkačku ze sterilizovaného pouzdra. A v téže chvíli, kdy pouzdro otevřel, sebou náhle trhl. Co kdybych místo přeříznutí tkáně obstřikl nádor novokainem? Možná že je lepší něco na způsob novokainové blokády? I když je to melano-sarkom, je to virus, zánět nesmí tak jako tak probíhat bez nervové regulace. A je-li tomu tak, novokain zabrzdí proces právě natolik, aby nemocný přišel včas do operačního sálu. Nejhorší je, že se neví, jak hluboko nádor je. Překážka z anestezované tkáně se přece musí udělat také pod nádorem.

Nejistota z Girina spadla. Začal dávat příkazy. Zapřáhnout koně a čekat na něho, na Girina, a na nemocného. Běžet na silnici a zastavit tam první projíždějící auto čímkoliv, úpěnlivými prosbami, penězi, hrozbami, celá věc záležela v tom, aby se auto naskytlo ihned, a ne až přestane působit lék. S jistotou se pustil do anestézie, krok za krokem nasycoval tkáň. Bledý kruh jako umrtvený necitlivý váleček brzy obklíčil nádor. Nemocný se přestal zmítat, usmál se a poprosil o mléko.

Všechno probíhalo šťastně. Auto zastavili, i rychle přivezli nemocného, i dojeli před svítáním do nemocnice, i chirurg byl připraven provést operaci, ale … nemocny zemřel na kolaps asi za půl hodiny po příjezdu do nemocnice. Proto ani Girin nemohl zjistit, co se vlastně stalo, měl-li nemocný alergii, byl-li přecitlivělý proti novokainu nebo jestli se novo- kain dostal nějak do krevního oběhu a nemocný takové množství anestetických prostředků nesnesl. Ale nejdůležitější bylo, že se nádor po obstřiku nejen nezvětšoval, nýbrž se dokonce zmenšil natolik, že chirurg i primář odepřeli potvrdit diagnózu melanosarkomu! Byla z toho veliká nepříjemnost. Jako by se Girin zmýlil v diagnóze a otrávil nemocného zbytečně velikým množstvím novokainu, a kromě toho vstřiknutého nešikovně! Girin dokázal svou nevinu v krajské nemocnici tím, že provedl rozbor nádoru a vysvětlil svůj zákrok, přesto však pochybnosti zůstaly a táhly se za ním. Ani lékaři, kteří ho obviňovali, ani lékaři, kteří ho hájili, se dosud s melanosarkomem nesetkali. Všechny úvahy byly teoretické, přesvědčivé důkazy nebyly …

Oba ministerští pracovníci vyslechli pozorně Girinovo vyprávění a mlčky se na sebe podívali. Medveděv se s úsměškem zeptal:

„A je to pravda, že jste, ještě jako student, léčil někoho revolverem?“

„Ne revolverem, ale metodou Astvacaturovovou,“ bránil se nakvašeně Girin, „podívejme se, vy víte i tohle?“

„Přece jste se s tím nikdy netajil?“

„Netajil, to se rozumí. Jenomže všecko to se stalo skoro před třiceti lety!“

Nikdo se na vyzývavost, která zněla v Girinových slovech, neozval.

„Tak,“ řekl po krátké přestávce vedoucí osobního oddělení. „Vědomosti i schopnosti nesporně máte, a mohli by vás potřebovat ve výzkumných ústavech, a tak…” Vedoucí se odmlčel.

„A tak?“ vybízel ho Girin.

„Vy víte, kam asi mířím. Co říkáte vy, profesore?“

„Já myslím, že by měl jít do té fyziologické laboratoře, o které jsem vám říkal. Budete pomocným pracovníkem srovnávací zrakové fyziologie?“ obrátil se na Girina.

„Půjdu. Než bude zřízen zvláštní psychofyziologický Ústav.“

„Dobře, dobře,“ skončil vedoucí osobního oddělení.

„Zatím se mi v Moskvě moc nevede,“ uvažoval Girin, když si prohlížel svůj pokoj s jakýms takýms nábytkem, vším, co se mu podařilo narychlo opatřit. „Pracovat v ústavu, o který jsem stál, se mi nepodařilo. Protože nemám dost peněz, nebudu moci Anninu sochu obnovit a zavézt na výstavu, umělci řekli, že ji vystaví, když uhradím všecka vydání. Ale co, každý začátek je těžký.“