Sergej Lukjaněnko - Svět Stínu

Jumpujte co nejrychleji, plukovníku,“ vybídla ho Máša.

„Však já vím, co mám dělat, majorko,“ odpověděl jí.

No prosím, jaké se Máša dočkala skvělé kariéry!

„Petra a počtáře upoutejte do křesel,“ začal Danilov mezitím vydávat další pokyny. „Ale rychle. Není vyloučeno, že Alaři budou s to nás sledovat.“

Chtěl jsem mu říct, že i kdyby to šlo, tak to neudělají. Protože důvěra nemá stupnici. Mluvit jsem ale nemohl. A vzdorovat Máše, která mě s obtížemi vlekla do křesla, taky ne.

„Nemáme třeba nařídit, aby se zrušila ta gravitace?“ zeptala se.

„To ne. A do geometrický lodi nelez, úplně na ni zapomeň. Pokud je všechno v pořádku, bude čekat na návrat pilota, ale znáš to — stát se může všechno možný…“

Máša mě připnula do křesla, takže na dědu-Karla už jsem neviděl. Jen jsem slyšel, jak se teď Máša morduje s ním. A taky jsem slyšel, jak po obrazovce běží číslice, odpočítávající čas do volby jumpového vektoru.

„Kualkuo! Můžeš mi pomoct? Kualkuo!“

Symbionita odpověděl až po chvíli.

Ne. V nejbližších hodinách určitě ne. Je to velice originální zbraň. V šoku se ocitá periferní nervová soustava. Mohl bych samozřejmě vytvořit duplicitní strukturu, ale teď zakouším stejné problémy jako ty.

Poprvé v životě jsem z takovéhoto triumfu pozemské techniky neměl radost.

A co počtář, s tím nejsi v kontaktu? Je jeho ochrnutí stejně vážné jako moje?

Ne. Jejich rasa není pro symbiózu s námi uzpůsobena. Životní principy téhle rasy jsou zcela jiné. Splynutí s nimi je proto stejně nemožné jako například s plazmovou civilizací Torppů. Proto mě překvapuje, že ten paprsek zapůsobil i v jeho případě… Nebílkovinná struktura by takto reagovat neměla…

Tak vida, tohle je vskutku triumf pozemské vědy! Ukázalo se, že počtář je nebílkovinného původu, a stejně se po výstřelu svalil jako žok.

Stejně by mě zajímalo, proč každý náš technický triumf se vždy odehrával a nadále odehrává ve vojenské oblasti.

„Připravit se k jumpu!“ zavelel Danilov.

Ale dokonce ani příval obvyklé euforie mě nedokázal zbavit zoufalství.

Je to jako na houpačce, na šílené houpačce. Vzlet, a pak pád. Tma a světlo. Extáze a smutek. Až teprve po čtyřech jumpech jsem měl dojem, že tělo mě zase začíná poslouchat.

Jenže na to jsem bohužel nepřišel jen já. Mezi čtvrtým a pátým skokem mě Danilov s Mášou svázali jako žok — spotřebovali na to celou roli široké izolepy. Druhým zajatcem se ve svém křesle stal reptiloid. Toho spoutali ještě důkladněji: zřejmě si nebyli jisti, zda fyzické schopnosti Cizáka nejsou podstatně větší, než jsme se doposud domnívali.

„Chceš napít, Péťo?“ zeptal se mě Danilov.

Byl velmi přátelský, což mě z míry vyvádělo ještě víc. Je tu dnes vůbec ještě místo pro hrdiny-osamělce? Člověk dokáže žít v symbióze s kousíčkem obludné prastaré améby, může počtáři dovolit, aby stáhl do svého mozku jeho vlastní paměť a pak se vypravit do cizího světa, projít všemi kruhy tamního ráje a zase se vrátit. Člověk dokáže skoro všechno. Jenže pak se v rozhodujícím okamžiku ukáže, že sejmout neviditelný obojek nebo alespoň odpojit vodítko z jeho krku nikoho zatím ani nenapadlo. A ten, jehož jste považovali za svého přítele, putoval po vašem boku především na rozkaz svých nadřízených, kdežto ta nervní, impulzivní holka trpělivě čekala na okamžik X.

„Ty dobytku,“ zašeptal jsem a sám se podivil, že rty už se pohybují.

V Danilovových očích blesklo nepokojné světýlko.

„To si vopravdu myslíš, že máš právo rozhodnout vo tom, co bude pro Zemi lepší, Petře?“

„Ano!“

„No vidíš, a já si tím zase jistej nejsem,“ přikývl uklidněné hlavou.

„Mezi náma je ale jeden… rozdíl,“ dostal jsem ze sebe ztěžka. „Ty jsi mě oklamal. Zradil jsi mě.“

„A není to třeba tím, že se v životě líp vyznám?“

Na mou odpověď nečekal a přisvědčil si sám:

„No jasně. Chceš napít?“

Pít jsem chtěl. A moc.

Po osmém jumpu se Danilov znovu zajímal, jestli něco nepotřebuji. Tentokrát jsem vodu neodmítl. Lačně jsem vypil celou sklenici a dokonce jsem se chtěl zeptat, jestli je loď geometrů stále na svém místě. Strašně jsem si přál slyšet, že zmizela, že při jumpu zapnula motory a vyrazila neznámo kam, kamkoli, možná i do svého domovského světa.

Naštěstí jsem včas pochopil, že loď se nikam neztratila. Jinak by totiž zmizela umělá gravitace. Chytrá a zároveň naivní technika geometrů čekala na svého pilota…

Po dvanáctém jumpu se Danilov dlouho skláněl nad navigačním pultem. Bylo mi jasné, že jsme ztratili správný kurz. Užuž jsem se chystal nabídnout mu své služby, ale chápal jsem, že k řízení mě plukovník nepustí. A nadhazovat něco takového jen jako škodolibý posměšek mi připadalo jaksi neseriózní. A dětinské.

„Nemáme třeba vyprázdnit nákladovej prostor, Sašo?“ zeptala se Máša.

Danilov se zamyslel a pak znovu zacvakal přepínači. Zbavovat se té hory funkcionářských byst přísně vzato nebylo zapotřebí. Jumperu je jedno, jaká je hmotnost lodi, a alarské plazmové motory by si poradily i s daleko větším nákladem. Jenže vracet se s tímhle inventářem jim zřejmě připadalo hloupé.

„Kotvení nákladu zrušeno, blokace vstupu vypnuta,“ glosoval instinktivně své kroky plukovník. „Otevřít nákladový prostor.“

Bezděky jsem pohlédl na jeden z monitorů, ukazujících situaci v bezprostředním okolí Mudrce. Dobře jsem udělal. Byla to věru neobvyklá podívaná.

Z otevřeného raketoplánu se ve vánici okamžitě mrznoucího vzduchu do vesmíru plavně poroučely kamenné hlavy. Uvnitř lodi se automaticky zapnul reflektor a v kuželu oslnivého světla všechny ty hlavy vypadaly cukrově bílé, čisťoučké, úhledné a překypující jakousi tesknou krásou. Na okamžik se na obrazovce mihlo veselé hejno plešatých lebek, jež ani v této chvíli neztratily nic ze svého optimizmu, v hrdém osamění zmizel do nenávratna i nasupený vůdce olbřímích rozměrů a po něm už před mým zrakem defilovaly tváře téměř neznámé, ti, jejichž proslulost nebyla ani zdaleka tak věčná jako kámen, do nějž byly zaklety. Jako poslední se z nákladového prostoru vysypala hlava, která překvapeně a krátkozrace třeštila oči, jako by se ptala: „Co to má znamenat, proč já, soudruzi?“ Kotrmelcující hlava se přehnala nebezpečně blízko od kamery a naposledy dotčeně pohlédla do objektivu. Máša najednou ohavně zaláteřila, jako by právě s tímto politickým činitelem měla své osobní nevyřízené účty. Ačkoli — kdoví? Kdoví, proč vlastně přišla o rodiče a ocitla se v dětském domově…

„Odhoď, odhoď břímě své,“ zanotoval falešně Danilov neznámý motiv. Pak zafuněl a utichl. Kamenné skulptury se vydaly na bludnou pouť vesmírem… To se panečku nějaká neznámá civilizace dejme tomu za sto tisíc let zaraduje! A pak se tihle mlčenliví panáci stanou mimořádně hodnotnými exponáty mimozemských muzeí a nejlepší mozky budoucnosti je budou ohmatávat kluzkými panožkami a třeštit na ně tykadlovité oči, přemítajíce o velikosti dávno zmizelé kultury…

„Večerka!“ zvolal najednou Danilov a přerušil tak ticho, které se rozhostilo po celé lodi. „Další skok za dvě hodiny. Řek bych, že to bude chtít sérii tří jumpů. Nepotřebuješ něco, Petře?“