Sergej Lukjaněnko - Svět Stínu

„Ano,“ musel jsem se přiznat. „Potřeboval bych se… jaksi vyprázdnit.“

Uvolnil mi ruce a odvedl mě do hygienického bloku. Když jsem se vracel a kvůli spoutaným nohám se musel chtě nechtě opírat o plukovníka, najednou jsem zachytil reptiloidův pohled. Byl smutný a beznadějný. Vypadalo to, že tentokrát se na mě dívá děda.

„Jestlipak tě za tohle všechno povýšej, Danilove,“ zauvažoval jsem nahlas, zatímco plukovník už mě znovu šněroval do křesla.

Nereagoval.

„Bude z tebe generál,“ pokračoval jsem jedovatě. „Celej týden. Nebo možná i měsíc. A pak Cizáci Zemi spálej. Takže žádnej novej nemovitej majetek nenakupuj. Radši se pořádně uvolni. Viděl bych to na bungalov, karibskej rum a svůdnou mulatku…“

„Nepopichuj, Péťo,“ ozval se za mými zády děda. „On je přesvědčen, že si počíná správně. To je to největší neštěstí.“

„Nechte toho, Andreji Valentinoviči,“ odpověděl naprosto klidně plukovník. „Ať si mě Péťa klidně považuje za ničemu. A vy koneckonců taky. Však von čas ukáže, kdo měl pravdu.“

V tomhle jsme byli zajedno. Poslední slovo má vždycky ten, kdo má ruce volné.

Poctivě jsem se pokusil usnout. Zavřel jsem oči, ale napětí uplynulých několika dnů bylo až příliš velké. Před očima se mi míhaly záběry imaginárního filmu, který jako by nastříhal nějaký šílenec — geometři a Alaři, kosmické lodě a planety, Hbití přátelé i netečný Kualkua. Velkolepý, všeobecný, nezúčastněný Kualkua…

Teď už bych mohl pomoci.

Jak?“

Mám zahájit bojovou transformaci?

Srdce mi v hrudi dutě zabušilo. Jak jsem mohl zapomenout na své naprosto nelidské vlastnosti? Které mi snadno pomohou shodit okovy…

Žena hlídá. Danilov spí, ale Máša bdí. Dobře si uvědomují, že jsi silnější než normální člověk. Má ještě jeden paralyzátor.

„Tak co mi navrhuješ?“

Dívej se.

V prstech mě zašimralo. Pohlédl jsem tím směrem a zadíval se na svou dlaň, pevně připoutanou ke křeslu. Z ukazováku mi pomalu vyrůstala tenká bílá nit.

Jako když jsem musel bojovat s Hbitými přáteli…

Nit se tiše splazila na podlahu. V roztřesených pohybech bělostného chapadla bylo cosi odporného, pavoučího. Tahle tělesnost nepatřila mně. Žila si svůj vlastní život. Já vlastně nemusím nic dělat. Stačí Kualkuovi dovolit, a ta nit se zabodne do Mašina těla. Bude to takový zástupný sex — to by se dědu Freudovi určitě zamlouvalo. Co na tom, že majorka FSB Máša Klymenková drží v rukou paralyzátor. Kdežto mou zbraní… jsem já sám.

Zbraní hnusnou, nelítostnou a nelidskou.

„To ne!“

Nit znehybněla. Kualkua čekal.

„Nedělej to. V žádném případě!“

Ale proč? Chceš se přece osvobodit…

To je pravda — proč? Ale jak já to mám vědět. Nepřítel je vždycky jen nepřítel, a je jedno, jakou podobu na sebe bere. Já jsem připraven na Mášu zaútočit — bez ohledu na to, že je žena a že byla moje kamarádka a spolupracovnice.

Takhle ale ne. To ne! Já na ni nemůžu útočit zrádnou injekcí cizí protoplazmy!

Všechny tyhle podivné vesmírné hry mají své meze. Meze, které nesmíme překročit, pokud si ještě pořád pamatujeme, odkud jsme přišli a pod kterým nebem jsme se narodili.

Ostrahu koncentráků nelze svěřit cizím bytostem. To si geometři neuvědomili. A stejně tak se nesmí útočit na příslušníka stejné rasy s využitím služeb cizáckého symbionity. To si musím zapamatovat…

Dobře. Pochopil jsem.

Nit se znovu zachvěla a zatáhla se zpátky do mého těla. Kualkua souhlasil bez námitek.

„Tohle s lidmi nikdy nedělej,“ poprosil jsem ho. „Přinejmenším dokud sídlíš v mém těle.“

Máša si tichounce odkašlala. Neměla nejmenší tušení, co se před chviličkou mohlo stát.

A zaplaťpánbu, že to tušení neměla.

Jako navigátor byl Danilov dost průměrný. Ačkoli ne, přece nemůžu označit za průměrného navigátora člověka, který raketoplán nakonec přece jen dovedl až k Zemi. I když na to nespotřeboval plánované tři jumpy, ale celých osm.

Před posledním jumpem jsem měl nervy napjaté jako lana. Tak vida, ukazuje se, že mučení rozkoší je plně myslitelné. Jedna věc je, když extázi skoku okamžitě vystřídá nudná rutina při oživování lodi. Zato když se pořád jen povalujete jako snop a tupě očekáváte další příval euforie, cítíte se prabídně. Asi jako ochlasta v deliriu, jemuž další láhev — a třeba toho nejvybranějšího vína nebo prastarého koňaku — nepřináší radost, ale skoupě utrousí jen krátké tupé zapomnění.

„Poletíme na Gamu,“ prohodil Danilov. Právě s Mášou propočítávali závěrečnou trajektorii, tentokrát už ne jumpu, ale normálního letu za pomoci raketových motorů. „Rychlost maximální!“

Proč asi na Gamu — to by mě tedy zajímalo! Zahleděl jsem se ke stropu a horečně vážil všechny přednosti a nedostatky ruské skobácké stanice. Přímo na povrchu planety to posadit nechtějí, což je rozumné, protože Alaři mohli do nového vybavení Mudrce přibalit ledacos… Navíc by se na žádném pozemském kosmodromu nedalo přistát s přívěškem v podobě lodi geometrů. Jenže jaké přednosti může mít poměrně malá Gama ve srovnání se sídlem hlavního štábu sil kosmické bezpečnosti (SKOB) Alfou, či americkou orbitální základnou Beta, která, a to si poctivě přiznejme, jak svými rozměry, tak svými technickými možnostmi, strčí hravě do kapsy i Alfu…

Odpověď byla tak jasná, že jsem jí hned prostě nedokázal uvěřit. Veškeré přednosti Gamy spočívaly v tom, že je to ruská stanice.

To jsou mi panečku věci! Takže já s dědou jsme se nedostali jen do skobácké pasti! My jsme se připletli k mezistátní provokaci. Ruští estébáci se rozhodli, že pomůžou své vlasti!

Nene, proti tomu samozřejmě nic nemám. A kdyby šlo jen o to, jak vyzrát na Američany, Japonce nebo na sjednocenou Evropu, byl bych první, kdo by Danilovovi upřímně stiskl ruku — a Mášenku bych bez ohledu na její věčně ponuré vzezření zulíbal. Protože darovat vlasti alespoň trochu pýchy a sebevědomí, i když je to hrdost na úspěšnou krádež, jsem připraven. Vždy připraven. Ale copak v této chvíli se hraje na něco takového? Nemůžeme se přece se sousedy hádat o kapající kohoutky a proteklé stropy, když v domě hoří!

Když jsem se tak na ty dva svědomité tajné policajty podíval, až jsem se uchichtl. Jenže oni teď měli jiné starosti.

„Určitě si všimnou změny vnějšího obrysu,“ soudila Máša. „Přinejmenším na Alfě a na Deltě. A plazmová záďová stopa bude taky jiná…“

„Spojím se s velením,“ slíbil jí Danilov. „Ať spustěj mimořádnej plán tři.“

„Myslíš režim experimentálního letu?“

„Jasně. Nejdřív budou trochu rámusit, ale pak se uklidněj.“

„A vejdeme se do hangáru Gamy?“ zeptala se Máša po krátkém zamyšlení.

„Měli bysme.“

A je to jasné. Cizincům, především Američanům, začnou na nos věšet bulíky a přesvědčovat je, že Mudrc zkoušel nový pohon pro Jurije Gagarina, což byl projekt kosmické lodi s plazmovými motory, skomírající už dobrých deset let. No a Američani si dříve nebo později uvědomí, že Rusko zatím žádné funkční plazmové motory nevyrobilo — a pak začne kravál. Ted bylo ale třeba získat čas.

Bezděky jsem začal uvažovat tak, jako bych byl na straně Danilova a Máši. Jako bych tu bezmocně neseděl, přimotaný ke křeslu stovkou metrů izolepy. A Danilov tuto mou chvilkovou slabost asi vycítil.