Sergej Lukjaněnko - Svět Stínu

„Petře,“ otočil se ke mně a lehce se odstrčil od loketní opěrky, jako by znovu zapomněl na umělou gravitaci a pokoušel se vzlétnout, „eště bysme to všechno mohli dát do pořádku.“

„A letět do centra Galaxie?“ optal jsem se s takovou dávkou naivity, jaké jsem jen byl schopen.

Plukovník si povzdechl:

„Teď tebe i reptiloida rozvážu… a přistávací manévr provedeme společně. Předpokládám, že Karel záznamy černý skříňky uvede do stavu, kterej by nebudil podezření… Co ty na to?“

„A nebojíš se vzpoury?“

„Zkusím věřit tvýmu slovu.“

„Nevěř mi, Danilove,“ varoval jsem ho. „Já tobě věřil — a podívej se, jak jsem dopad.“

Pokrčil rameny a znovu se shrbil nad pultem. Po celé ty dvě hodiny, co se Mudrc přibližoval ke Gamě, jsme spolu neprohodili ani slovo. Nebylo o čem.

Jediné, co mě zaráželo, bylo reptiloidovo mlčení. Ani Karel ani děda se nepokusili navázat s někým dialog. Býval bych rád věřil, že celou tu dobu promýšleli plán našeho osvobození. Jenže na druhé straně jsem moc dobře věděl, že když dědeček opravdu něco promýšlí, tak bezustání žvatlá…

Gama se stavěla podle starého projektu Konstantina Ciolkovského a měla tvar obřího prstence. Byl to třicetimetrový rotující kotouč, v jehož středu panoval stav beztíže, kdežto na obvodě se díky rotaci a odstředivé síle vytvářelo cosi jako přitažlivost. K čemu Roskosmos a skobáci potřebovali právě toto schéma, to ví jen Bůh. Pseudogravitace žádné zvláštní pohodlí nepřinášela — posádky se tu měnily každý měsíc a beztíže by jejich členům nijak neuškodila, zato problémů s rotací bylo až nad hlavu. Například při bojové pohotovosti musela Gama otáčení kolem osy zastavit, protože jinak by laserová děla po obvodu stanice nebyla k ničemu.

Zřejmě to byl jeden z posledních pokusů naší kosmonautiky znovuzískat někdejší světový primát. Nebo alespoň jeho část. Pokus to byl naivní a beznadějný stejně jako všechny ostatní — továrnička na výrobu superčistých polovodičů a nealergenních vakcín, která snad už shořela nebo naopak zůstala na oběžné dráze vyhaslá a opuštěná, měsíční základna, která už třetí rok běžela jen v automatickém režimu či nedostavěný kosmický koráb Zeus, který měl odletět k Jupiteru, jenže byl vyprojektován už před érou jumpu, a tak jeho koncepce beznadějně zastarala…

Do hangáru se Mudrc vešel jen tak tak. Danilov musel uplatnit veškerý svůj pilotní um, aby raketoplán s přívažkem dostal dovnitř bez nebezpečí, že zavadí o křehké stěny. Už v hangáru musel s tichými kletbami na rtech dál pracovat s manévrovacími motory, aby utlumil zbytky setrvačnosti. Mudrc se v hangáru pohupoval jako olověná kulička uvnitř skleněné vánoční ozdoby. Jakýkoli náraz na stěnu by celou stanici mohl vážně ohrozit, ale Danilovovi nic jiného nezbývalo. Pak raketoplán konečně znehybněl, přesněji řečeno začal pomaličku klesat ke stěně válcovitého prostoru, k níž ho přitahovala sotva postřehnutelná odstředivá síla. Vrata hangáru se mezitím nehlučně zavírala, aby nás ukryla před zvědavými radary dalších skobáckých stanic.

Tak, a jsme na místě. Dvě kosmické lodě, dva hrdinové a dva zajatci. Zmocnila se mě apatie a zavřel jsem oči. A dost. Člověk přece nemůže pořád jen bojovat. Šanci jsem přitom měl — někde v polovině cesty, když mi Kualkua úslužně nabídl své chapadlo. Jenže já ho nechtěl a nemohl použít. Proto je konec.

Odpusťte, Alaři.

Odpusť, Země.

Nikdy bych nevěřil, že na naše stísněné kosmické stanice se dá vecpat i taková zbytečnost jako vězeňská cela. Nebo že by se tomu tady říkalo jinak? Třeba karcer, nebo izolace. To nevím. Jasné je jen jedno — u Alarů jsem seděl podstatně pohodlněji.

Ta cela byla opravdu maličká, asi jako suchý záchod někde na chatě. V koutě skutečně stála záchodová mísa a nad ni konstruktér s dětinskou bezprostředností umístil termokontejner na ohřívání jídla. Pak tu byla ještě televizní obrazovka; s údivem jsem zjistil, že funguje, ale vysílala jen několik ruských stanic. Tak vida, je tu postaráno i o kulturní rozptýlení vězňů. To si ale našli zábavu — přenášet na družici nekonečný proud mýdlových oper a nudných televizních show…

Když mě a reptiloida vedli po stanici, hučelo to v ní jako ve včelím úle. Úzkými chodbami pobíhali hoši v černých baretech, což byli ruští kosmičtí výsadkáři. Bojová pozice, kolem které jsme prošli, byla neprodyšně uzavřená — to znamená, že byla vyhlášena pohotovost prvního stupně a že u zaměřovačích pultů už sedí obsluha.

Vypadá to vážně. Velice vážně. Naše země potřásla šedinami, protáhla si ochablé svaly a rozhodla se, že náhle získané cizí technologie nikomu nevydá. Takže udělám nejlíp, když na sebe nebudu zbytečně upozorňovat a protestovat. Když budu jen hezky sedět, odpovídat na otázky a kát se ze svých hříchů…

Rozvinul jsem úzké závěsné lůžko a vylezl si do něj. Pseudogravitace tu byla tak slabá, že jsem vážil asi jako kotě. U stropu mžouravě svítila žlutá žárovka; stanice se chvílemi jemně otřásla, zřejmě při nějakých manévrech. Že by se jim celá ta kulišárna nezdařila a zámořští partneři už prezidenta bombardují stížnostmi a protesty?

Jenže může prezident mě a reptiloida vydat celému lidstvu? Operaci provádí a řídí státní bezpečnost, a ta se o svou kořist sotva bude chtít dělit. Nehledě k tomu, že Šipunovova moc už ani zdaleka není tak silná jako hned v prvních letech po převratu…

Hlavou mi ochable táhly protivné myšlenky. Jako by člověk v rekordním čase absolvoval vysilující přespolní běh a v cíli mu nabídli, jestli by nechtěl ještě přeplavat močál. Jak jednoduché bylo všechno na Vlasti nebo u Alarů. Těžké, ale jednoduché. Kdežto tady zase jen to únavné myší hemžení a malicherné intriky…

Natáhl jsem nohu a palcem šťouchl do přepínače televize. Tohle je výhoda tak maličké prostory — všechno máte u ruky, respektive u nohy.

Horší volbu jsem učinit nemohl. První kanál vysílal nějakou popovou soutěž. Zpěvačka, která se nemotorně zmítala po jevišti, zpívat absolutně neuměla. Hudba nebyla nic pro ni — líp by bývala udělala, kdyby předváděla plavky nebo prostě stála u plotny. Z toho si ale nikdo nic nedělal. Pod jevištěm běsnili fanoušci, v porotě se blahosklonně usmívali zpěvaččini starší kolegové, z nichž někteří měli dokonce hlas i sluch. Druhý program jsem vypnul okamžitě — běžely tam zprávy, které právě poskytly detailní záběry hořícího nádraží. Čtvrtý kanál mě potěšil politickou debatou, z níž vyplývalo, že v našem životě je všechno špatně a že bychom měli žít lépe. Pátý program zrovna promítal propagační film ministerstva vnitra. Záhrobní hlas pod obrazem chmurně hlásal: „Zákon samozřejmě porušovat můžete, jenže to vás každou noc budou pronásledovat noční můry. Můžete ale také být poctivý občan, a to pak nikdy nebudete ztrácet dobrou náladu! Pracovníci ruské milice jsou ozbrojeni a mají právo střílet bez varování! Tito lidé si přejí, aby si všichni žili dobře!“ Nepříliš vynalézavý proud záběrů postupně předváděl zakaboněné a neholena zločince, řádné občany, cenící v úsměvu sněhobílé zuby, i policisty, přesně pálící na cíl. Na šestém programu běžely reklamy. Právě se probíraly výhody vakuových pampersek, které stačí vyměňovat jednou za tři dny. Už jsem chtěl televizor vypnout, jenže najednou se na pozadí usměvavého kojence v superplenách objevila známá tvář. Byl to Anatolij Romanov, letecký instruktor společnosti Transaero. Zkopměl jsem.