Sergej Lukjaněnko - Svět Stínu

„Kosmické lety jsou těžká práce,“ oznámil Tolja národu. „Často trávím u řídicího pultu dlouhé hodiny a nemůžu se od něj vzdálit ani na okamžik. Dřív mi to působilo značné problémy…“

V Toljových očích se zračil jakýsi nezdravý žár. Proboha, kolik ti asi zaplatili, kamaráde?

„Kdežto teď, když mám k dispozici vakuum-pampers, je po problémech,“ prohlásil odevzdaně Tolja. „Létám od hvězdy ke hvězdě, absolvuji jump za jumpem, přistávám v cizích světech a zase se okamžitě připravuji k návratu, aniž bych musel ztrácet čas s banálními fyziologickými úkony…“

Rozchechtal jsem se. Reklama na pampersky už skončila a rozběhl se jakýsi pořad pro děti, ale já se ještě stále smál a představoval si Tolju v sofistikovaných plenách u jumperu. To by jeden nevěřil!

Pak se otevřel poklop a dovnitř vplul Danilov. Neznámo proč jsem si plukovníka státní bezpečnosti taky představil v pamperskách — „fízlování kolegů je velmi těžká práce, která občas vyžaduje…“ — a zmocnil se mě nový záchvat bezuzdného veselí.

Danilov se podezíravě zadíval a pohlédl na obrazovku. Po té zrovna uháněla nějaká kreslená zvířátka a optimistický hlas vyzpěvoval: „V pondělí ráno už nejde spát, a jenom lenochům nechce se vstát…“

Danilov se rozhodl příčiny mé rozjařenosti nezkoumat a televizor vypnul.

„Zrovna tam ukazovali Tolju,“ vysvětlil jsem ochotně, aniž bych byl tázán. „Tolju Romanova. V reklamě na pampersky.“

Danilov se posadil na zakrytou záchodovou mísu a řekl:

„Moc místa tu není, co ty na to?“

„Mně se tu líbí. Přišel jsi mě vyslýchat?“

Alexandr si povzdechl:

„Mám pro tebe návrh, Petře…“

„Tak do toho,“ pobídl jsem ho.

„Jsme přece jedna parta. Veškerý obvinění proti tobě a Andreji Valentinovičovi budou stažený.“

„A co reptiloid?“

„Toho dopřávej na libovolnou planetu Konkláve. Ty to nechápeš?“

„Ne tak docela.“

„Tvůj děda dostane nový tělo. Normální zdravý lidský tělo. A počtář do něj přesune vědomí Andreje Valentinoviče.“

Naše pohledy se setkaly.

„Na Zemi jsou tisíce lidí, jejichž vědomí už zemřelo, ale tělo eště žije. Jde například vo ty, který dostali ze stavu klinický smrti. Z hlediska etiky je to stejný jako transplantace životně důležitejch orgánů.“

„A co na to děda?“

„Zatím nic. Řekl jsem si, že to nejdřív proberu s tebou.“

„No jasně. A co se od nás žádá?“

„Spolupráce. Nic jinýho než spolupráce.“

„Uplynulo půldruhý hodiny,“ řekl jsem pomalu. „Teprve půldruhý hodiny. Jenže vy už jste zjistili, že vás loď geometrů poslouchat nebude.“

„Přesně tak. A ty nám musíš pomoct, Petře. Kvůli Zemi i kvůli svý vlasti… To ti snad stojí za to, abys svý postoje přehodnotil. Jsi přece člověk. A Rus.“

„Uvědomuješ si, že v sobě mám taky Kualkuu?“

Danilovova tvář se ani nepohnula.

„Jak bych na to moh zapomenout, dokud vězíš v tomhle těle… No a co? Pokud má nějaký podmínky, tak ať je řekne. Pokud tomu dobře rozumím, tak jejich rasa je vyloženě pasivní, ale jak chce. Ať se vysloví. Proti nějakýmu spojenectví rozhodně nejsme — s nima, s Alarama i s počtářema. Naše zájmy ale nedovolujou, aby zrovna tahle loď letěla někam až na konec vesmíru. Když bude Země mít aspoň deset plavidel tohohle typu, tak můžeme se Silnýma mluvit jako rovnej s rovným.“

„A věříš tomu, co říkáš?“

Jiný východisko nemám. A ty taky ne, Petře. Připouštím, že tahle eventualita je pro tebe míň příjemná než let do jádra Galaxie, ale případná alternativa je eště horší.“

„Jakápak je, ta alternativa?“

Na svém visutém lůžku jsem byl mnohem výš než sedící Danilov. Jak klamná a uspávající je pozice člověka, který si může diktovat podmínky… Jistě, za otevřeným vstupem do cely jsem viděl černé barety a Danilovova poddajnost má taky své meze, ale stejně.

„Před soud nepůjdeš, to se bát nemusíš,“ sdělil mi naprosto klidně. „Dokonce dostaneš za podíl na operaci nějakej ten řád.“

Operace! Takže my jsme plnili tajné poslání!

„Aha, asi posmrtně, žejo?“

„Nechovej se laskavě jako kretén. Vyznamenaj tě a pošlou tě dolů na Zemi, bez práva se k lítání vrátit. Budeš prostě někde zařezávat, poslouchat televizní zprávy, naučíš se chlastat. A pořád budeš myslet na to, že tvý přátelé se pokoušej něco udělat, přelstít tu neznámou techniku a trumfnout Cizáky.“

„A co Kualkua? To pustíte na Zemi člověka se symbionitou v těle? Tomu nevěřím!“

Danilov zakroutil hlavou:

„My moc dobře víme, že takovejch lidí po světě běhaj desítky.“

Kruci — že by se v mém vědomí ozvalo tiché vyprsknutí, nebo se mi to jen zdálo?

„Vo jednoho víc nebo míň,“ pokračoval nevzrušeně Danilov. „Pokud mě teď Kualkua slyší, tak bych mu rád řek, že nás moc těší, jak málo v sobě maj ctižádostivosti. A zvědavost za vadu nepovažujeme. Už je ti ta alternativa jasná?“

„Naprosto.“

Danilov čekal. A já zase mlčel, přestože už jsem se rozhodl. Mlčel jsem dlouho, ve snaze donutit ho, aby promluvil jako první. Jenže ten už měl v pazourech onačejší vzpurníky než já.

„Můžeš dědovi říct, že souhlasím.“

Danilov přikývl. Chytil se hrany poklopu a vstal. A řekl:

„Na jedno tě ovšem musím upozornit, Péťo… Nesmíš se na nás zlobit, ale musíme podniknout jistý bezpečnostní opatření. A to tvrdý. Velice tvrdý.“

„Nikdy bych neřek, že takováhle věc opravdu existuje,“ poznamenal jsem.

Máša na mém krku uzamkla kovový prstenec. Z vnitřní strany byl vyložen měkkou látkou a tahle péče mi připadala obzvlášť dojemná — asi jako dobře nabroušené ostří gilotiny.

„Normálně opravdu neexistuje — to jen tady u nás,“ podotkla k tomu suše.

Pocit, že čtu nějaký ten dědečkův román o totalitním režimu, byl najednou k zešílení naléhavý. Celý jsem se schoulil a nahrbil, jako bych z toho kovového obojku chtěl uniknout. Pohlédl jsem na reptiloida — a děda poprvé od příletu na orbitální stanici promluvil:

„To jste využili mých teoretických vyhlídek do budoucna? Například katalogu neexistující zbraně a prostředky?“

„Ne. Sekce pro zkoumání zajímavých myšlenek ve vědeckofantastické literatuře existuje už od minulého století. Jak u nás, tak v FBI.“

Povšiml jsem si, že se přímému pohledu na reptiloida vyhýbá. I když sebe samu přesvědčovala, jak chtěla, že Andrej Chrumov už nežije a že to jen počtář pozřel jeho vědomí, stejně se pořád cítila celá nesvá. Tak nesvá, až jsem s ní dokonce začal cítit.

„Předpokládám, že ti nemusím nic zbytečně vysvětlovat, Petře… Má to kódovej zámek, mechanickej. A taky vysílačku. A nakonec dvacet pět gramů výbušniny.“

„To není moc.“

„Ale úplně to stačí, Péťo.“

Pak zvedla ruku a ukázala mi maličký ovladač.

„Nevzdaluj se ode mě víc než na deset metrů. Nejdřív se ozve zvukovej signál a do pěti vteřin se automaticky odpálí roznětka.“

Seděli jsme v kajutě velitele stanice. Já, reptiloid, Danilov, Máša a dva neznámí důstojníci. Ten starší byl zřejmě velitel, druhý, statnější a mladší, neznámo proč navlečený do lehkého skafandru, zase podle mého odhadu mohl být kurátorem státní bezpečnosti.