Sergej Lukjaněnko: Hvězdy, ty studené hračky

Oceán žádné křivdy v srdci nenosil. Stejně jako nebe věřil ve svobodu, stejně jako nebe nestrpěl žádnou překážku. Stál jsem v mokrém písku, vlny mi olizovaly nohy a bylo tak snadné uvěřit, že ta cizí hvězda na nebi je mé Slunce a slaná voda pode mnou zase prastará kolébka lidstva.

Jenže linie pobřeží vypadala až příliš rovná. Rovná jako obzor — a taky tak matoucí a nepravá. Kdybyste po tomhle pobřeží vykročili, nebude se měnit naprosto nic: po vaší pravici se potáhnou nízké, jakoby zastřižené křoviny, kdežto po levici bude tiše syčet příboj. Jen písek pod vašima nohama změní barvu — žlutá barva se bude měnit v bílou, bílá v růžovou, růžová v černou a pak zase obráceně. Pruh pláže se — aniž to vaše oko zaznamená — nepozorovaně stočí doprava, pokryje se sněhem, pak zase přijde písek a někdy v dalekém budoucnu se opět vrátíte na stejné místo, kde budou vlny stále stejně laskat břeh…

Jeden člověk je příliš mnoho na to, aby změnil svět. Učinil jsem krok… a voda mé stopy zaplavila. Svět je už příliš malý, než aby bylo možné nechat ho na pokoji. Pro živé lhostejná bezstarostnost neexistuje. Jen moře a nebe vědí, co je to skutečný klid.

Zvedl jsem pravou ruku, pohlédl na ni — a mé prsty se začaly prodlužovat. Hnětl jsem je pohledem a proměňoval lidskou tělesnost v ostré zahnuté drápy.

Ostatně mám ještě vůbec právo říkat si člověk?

„Nevzal bys mi s sebou dopis?“ zeptala se Elsa. „Vypadá to, že tu budeme trčet ještě tak dva týdny, tak aby si manžel nedělal starosti.“

„O tebe bych si na jeho místě dělal starosti pořád,“ zavtipkoval jsem poněkud nemotorně.

Elsa se jen pousmála a podala mi pres stůl obálku. Její kolegové seděli nějakých pět metrů od nás, pili černé pivo, tu a tam po nás koukli a pobaveně se zazubili. Aby taky ne. Vedle Elsy jsem vypadal jednoduše jako kuře. Krásné Němky jsou podle mého soudu velká vzácnost. Jenže říct o Else Schröderové, že je krásná, by bylo málo — v parádní uniformě Lufthansy vypadala jako mírně civilizovaná Valkýra. Všechna ta cingrlátka na elegantním saku, dlouhá řádka stříbrných hvězdiček nad levou náprsní kapsou, baret, který se na bohaté kštici musel držet jen zázrakem, a obrovská pistole v zaplombovaném pouzdru…

„Však si taky dělá,“ odvětila zcela vážně Elsa. S humorem na tom byla podstatně hůř než s ruštinou. „Tak co, vezmeš to?“

„Samozřejmě,“ sáhl jsem po obálce a pokusil se ji zastrčit do kapsy. Obálka se vzpírala. Elsa si povzdechla, natáhla se ke mně přes stolek, rozepnula mi bundu a vložila dopis do vnitřní kapsy, kde už jsem měl příkaz k letu a takzvané petrolejenky.

Čím to asi je, že zná stejnokroj ruského Transaera líp než já sám?

„Díky, Peter,“ pronesla nízko posazeným měkkým hlasem. Tím že mé jméno poněmčila, mi zřejmě chtěla vyjádřit přízeň. „Jsi hodný kluk.“

Zazmítal mnou pocit frustrace. Elsa už se mě mezitím ptala:

„A nechtěl bys zajet do Frankfurtu a předat mu dopis sám? Byl už jsi někdy ve Frankfurtu? Muž by měl radost.“

Takhle je to vždycky — dej vlku prst…

„Mám to hodně našponovaný, doma se zdržím jen tři dny,“ zamručel jsem.

„No tak příště,“ přikývla lehce. „Měj se, Peter…“

Když už se zvedala, kvapně jsem se zeptal:

„Kam letíte?“

„Na Džamáju,“ povzdechla si Elsa. „Sehnali jsme si náklad.“

„A co? Ptáčky?“

„Papoušky a vrabčáky,“ zaškaredila se druhá pilotka od Lufthansy. A já jí moc dobře rozuměl. Převážet tisícovku soustavně halasících a svinících ptáků, pološílených z uzavřeného prostoru a nezvyklého prostředí, je úkol, který nepatří právě k nejpříjemnějším.

Elsa se vrátila ke svým přátelům a já zbyl sám s nedopitou sklenicí. Ještě včera bych u jediné rozhodně nezůstal, jenže dnes mě čekal odlet, takže přísně vzato jsem si neměl dávat ani to jedno pivo.

Chmurně jsem obhlédl bar. Lidí tu bylo hodně, všichni se tísnili v přátelských hloučcích. Největší společnost tvořili Američané z Delty a United Airlines. O něco méně bylo Japonců ze společnosti JAL a Angličanů od British Airways. K vidění tu byli dokonce i Australané z Quantasu a Španělé z Iberie. Jen z našich tu nebyl nikdo. V tomhle sektoru jsme tedy pozice vyklidili, a to dosti zásadně. Povzdechl jsem si a vstal. Přistoupil jsem k barpultu a natáhl se po telefonu. Mohutný barman se na mě přátelsky zazubil a přístroj ke mně posunul se zvoláním:

„Oh! Young russian pilot!“

Pamatoval si mě od včerejška. Barmani mají Rusy v oblibě odjakživa. Rus jim totiž umí udělat tržbu, dokonce i když je na to sám.

„Nojo, pajlot,“ pronesl jsem roztržitě. Pak jsem zvedl sluchátko a vytočil číslo dispečinku. Chvíli jim trvalo, než to zvedli. „Tady třicet šest osmnáct, Transaero. Bylo by nějaký startovací okno?“

Popravdě řečeno jsem doufal, že dnes už se mi odstartovat nepodaří. Protože to bych tu ještě mohl posedět, dát si pár pivek a pak se prospat v útulném apartmá zdejšího hotelu. Do těchto míst jsme létali jen zřídka, takže mi bydlení sháněli na poslední chvíli, a nezbylo než mě ubytovat takhle slušně.

„Let třicet šest osmnáct…“ Slečna na druhém konci drátu začala klapat na počítačové klávesnici. „Ano, okno bych tu měla. V sedmnáct nula šest. Potvrzujete odlet?“

Pohlédl jsem na hodinky. Ještě nebyly tři.

„Ano.“

„Tak běžte na lékařskou prohlídku do ordinace číslo dvanáct a pak do Kontrolního centra,“ vybídla mě vlídně slečna.

Zavěsil jsem a zakabonil se na barmana.

„Frrrnk?“ zeptal se mě nadšeně.

No právě — frrrnk…

Přikývl jsem a zamířil ke dveřím. Do těch se zrovna vevalila další společnost — snad Čínani, nebo možná taky Filipínci — a já se musel přitisknout ke zdi. Využil jsem nečekané zastávky a ještě jednou zamával na Němce, ale ti to zřejmě nepostřehli.

Dneska bude U Starého kačera Donalda asi pěkně rušno…

Po barovém pološeru, zajišťovaném tónovanými skly, se venku dalo docela dobře oslepnout. Zamhouřil jsem oči, vytáhl tmavé brýle, nasadil si je na nos, a teprve pak se rozhlédl kolem.

Sirius-A i Sirius-B vypálily nebe doběla. Nebylo tu nic, kromě šíleně světlého nebe nad hlavou. Samozřejmě bez jediného mráčku…

Sektor planety Země byl na okraji kosmodromu. Bylo to solidní místo, ale, marná sláva, přece jen na okraji. Asi tak tři kilometry od osady se táhly přistávací dráhy, tvořené šeříkovými deskami, které nebyly ani z betonu, ani z kamene, ani z nějakého syntetického materiálu. Už tu bylo hodně posádek, které se pokusily šeříkovou hmotu analyzovat, ale zatím se to nikomu nepodařilo. Před rokem se tu převrátil britský raketoplán, který se během přistání pokusil za pomoci titanové škrabky získat alespoň malý vzorek. Na vzdálenější dráze zrovna přistával nějaký stroj, soudě podle zbarvení americký. V tomhle sektoru působili především Američani a Francouzi. Ruské společnosti Transaero a Aeroflot se musely potloukat v mnohem nehostinnějších končinách.

Mezi městečkem a ranvejemi stála řada raketoplánů, čekajících na odlet. Pohledem jsem vyhledal svého ptáčka — zrovna ho začali přisunovat ke startovací věži. Dvacetimetrová roura s naježenými prutovými anténami, dole u základny opatřená velkou koulí — takhle vypadá klasické startovací zařízení. Inu, jak se říká u naší společnosti: „Ze Země je důležitý odstartovat a u Cizáků zase přistát…“