Sergej Lukjaněnko - Hvězdy, ty studené hračky

„To záleží na společnosti. Ale mně se tu teda popravdě řečeno moc nelíbí,“ přiznal jsem se. „Je tu hrozný vedro. A ty místní jsou… takový až moc zasmušilý.“

„Ty taky nemaj z čeho bejt veselý, příští tejden jim začíná sezóna kolektivní eutanázie,“ utrousil skoupě doktor. „Larvy dozrávaj a je třeba zajistit pro ně dostatek životního prostoru. No nic, Péťo. Šťastnou cestu.“

„Děkuju,“ začal jsem poměrně svižně ustupovat ke dveřím.

„Vezeš si nějaký suvenýry?“ zeptal se doktor.

„No jasně,“ poplácal jsem se po boční kapse saka. Sestřičky se nepříliš přesvědčivě zasmály.

„A určitě se tu eště stav, Péťo,“ řekl po krátké odmlce lékař.

„Jasně, Kosťo,“ řekl jsem a ordinaci opustil.

Výborně, největší problém máme za sebou. Start povolen.

Vstoupil jsem do budovy Kontrolního centra. Všude se tam hemžilo plno mariňáků, a tak mi nezbylo než průkaz vytáhnout a pořád ho držet v ruce. Dost dlouho jsem pátral po volném dispečerovi, až nakonec jakýsi zasmušilý mládenec namlátil mé údaje do počítače a podepsal se do posledních volných kolonek letového příkazu. Můj stroj už natankovali a zkontrolovali, já dispečerovi odevzdal petrolejenky na dvě a půl tuny kerosenu a potvrdil jsem, že vůči službám kosmodromu nemám žádné výhrady.

Tak teď už je to snad opravdu všechno. Do startu mi zbývalo ještě půldruhé hodiny. Ke své startovací věži jsem se mohl nechat odvézt, ale já si řekl, že se k raketoplánu projdu pěšky. Kdoví, zda se sem ještě někdy podívám…

Na Hixi jsem přiletěl s nákladem banálním a nečinícím pilotovi žádné starosti. S obrázky. Znáte to — takové ty maličké, zasklené, v dřevěném rámečku patnáct krát deset. Na každém z nich je kousek moře, stromy na pobřeží, na nebi svítí měsíc a po vodě se táhne stříbřitá pěšinka. Malíři se poctivě snažili, aby motivy byly co nejrozmanitější, a tak se na moři tu a tam mihne plachta, kdežto po nebi zase létají ptáci a měsíc občas zatáhnou mraky. Přísně vzato je to zbytečná starost, protože zrak Hixanů je mnohem dokonalejší než lidský. Stačí jim ona výlučnost, kterou takovému dílku propůjčí vlas vypadlý z umělcova štětce nebo otisk prstu na temperovém výjevu.

Zpátky jsem vezl náklad ještě obyčejnější — kortrizonové destičky. Pokud se nemýlím, Hixané z nich dělají hlavně šperky. Zato na Zemi se z nich vyrábí nejkvalitnější neprůstřelné vesty a žáruvzdorné pláště nových raketoplánů. Hixané proti tomu neprotestují, i když by se mohli odvolat na zákon o neoprávněném využívání. Zřejmě se domnívají, že Pozemšťané chtějí mít své kosmické lodě co nejkrásnější.

Můj ptáček patří na Zemi k nejstarším a obklad pláště je keramický. Je to typ Spirála, vyvinutý už někdy před půl stoletím — takový dvacetitunový drobeček s poměrně malým nákladním prostorem. Už byl samozřejmě několikrát přestavěný, ale při pohledu zvenčí se prakticky nezměnil. Na Zemi se mu říká „škrpál“ a tvar má takový, že mu tuhle přezdívku už nikdo neodpáře. Ze Země do vesmíru se vystřeluje stařičkou, i když modernizovanou raketou Proton. Je to zážitek, který věru nepatří mezi vyhledávané. Však se také říká: „U Cizáků je příjemný start, kdežto na Zemi přistání.“

Na kontrolním stanovišti před vstupem na plochu jsem se naposledy legitimoval, pak už jsem průkaz zastrčil do kapsy. Hotovo. Nejvyšší čas vrátit se domů, opravdu nejvyšší…

Kráčel jsem kolem obrovitých kosmických plavidel ke své startovací věži. Mou spirálu už nasouvali na startovací pozici, ale personál tu stále ještě byl, a tak jsem přidal do kroku. Pocivět si na Cizáky vždycky stojí za to.

Tým byl smíšený. Byli tu dva obrovití, téměř třímetroví Hixané. Takoví šediví poustevníci. Na pohled hrozivé, ale ve skutečnosti prý zatraceně křehké bytosti. Sám jsem jednou viděl, jak takový Hixan zakopl, padl a zlomil si jednu z podpěr. Také teď stáli Hixané v uctivé vzdálenosti od raketoplánu. Ten ke startovací věži zrovna postrkovaly tři podivné bytosti, připomínající želvy — ovšem nikoli v klasickém pancíři, ale v tuhé kůži, visící v záhybech. Z těch záhybů se čas od času vysunulo dlouhé tenké chapadlo a plavně mou kosmickou loď popotlačilo o metr či o dva.

Jeden z Hixanů mi vykročil vstříc. Otevřel tlamu — ať dělám, co chci, ústa tomu říkat nedokážu! — a skřehotavě se zeptal: „Pilot?“

Přikývl jsem a jen stěží potlačil přání ještě jednou se legitimovat. Jenže to vlastně není jejich věc, kontrolovat mé dokumenty.

Hixan ustoupil. Počkal jsem, až se ty „želvy“ od mé spirály vzdálí, a zamířil jsem ke vstupnímu průlezu. Schůdky mi „želvy“ naštěstí taky přisunuly, takže díky… Sáhl jsem po zapuštěné páce na poklopu a otevřel si. Pak jsem se ještě ohlédl na Hixany, kteří mě pozorně sledovali, a vstoupil jsem dovnitř.

Čím míň s Cizáky komunikujete, tím menší paseku naděláte. Protože někdy člověk plácne něco na první pohled naprosto nevinného a najednou se ukáže, že vyvolal diplomatickou krizi. Kupříkladu popřát teď domorodcům hodně zdraví a dlouhá léta by v tuto chvíli byl krutý výsměch.

V raketoplánu bylo báječně. Hlavně těšil ten chládek, tepelnou izolaci mělo tohle kosmické plavidlo přímo skvělou. Vonělo to tu kůží a umělou hmotou. A docela nepatrně i elektřinou; vlastně to ani nebyla klasická ozónová vůně, ale takový téměř nepostřehnutelný specifický pach prostředí nacpaného elektronikou. A taky se tu vznášely jemné vůně koření. To jsem vezl asi před dvěma měsíci; během přistání několik balíčků prasklo a jejich obsah se rozsypal po celém nákladním prostoru.

Přechodová komora byla maličká. Byl tu jen miniaturní pult ovládání dveří, skříňka se skafandrem, který jsem si už půl roku nenavlékl, a pak už jen dveře do pilotní kabiny a druhé dveře do nákladního prostoru. Zapnul jsem hermetizaci a zatímco ve vnější stěně hučely servomotory, které neprodyšně uzavíraly vstupní poklop, šel jsem zkontrolovat náklad.

Kortrizon je materiál neuvěřitelně lehký. Destičky, jejichž rozměry přesně odpovídaly obrázkům přivezeným ze Země, byly zatavené do průhledné fólie a ukotvené ke stěnám. Na každém balení byla vyznačena přesná váha a také těžiště. Podíval jsem se do tabulek a zkontroloval si vyvážení naloženého raketoplánu.

Výborně. Je to perfektní. Pedantičtí Hixané, kteří si individuality váží jen v umění, využili zřejmě při ukládání balíků do lodi služeb počtáře.

Nákladní prostor jsem uzamkl, zapnul odsávání vzduchu a vstoupil do pilotní kabiny. Podkovovitý řídicí pult klidně pomrkával žlutými parkovacími kontrolkami. Aktivoval jsem hlavní palubní počítač a oživil spojení i testovací obvody. Pak jsem se posadil do křesla a zapnul si pásy.

Vpravo ode mne dřív stávalo křeslo druhého pilota. Teď se tam ovšem tyčil jumper, asi metr vysoký hliníkový válec. Poplácal jsem ho po chladném boku.

Chovat se ke dvěma metrákům drátů, čipů a integrovaných obvodů jako k živému tvorovi je hloupé. To už je snad přirozenější pozdravit se s počítačem. Jenže každý máme své slabůstky.

„Tady Kontrolní centrum. Transaero třicet šest osmnáct, slyšíte mě?“ ozvalo se z reproduktoru. „Jste připraven?“

„Tady Transaero třicet šest osmnáct. Jsem skoro připraven.“