Sergej Lukjaněnko - Hvězdy, ty studené hračky

Raketoplánů tu stálo dobře padesát. Hixi-43, osmá planeta Siria-B, je opravdu rušné místo. A taky jediná planeta v celé soustavě, kde přistávají lidé.

Pomalu jsem se vydal k hotelu. Hlavu jsem pokud možno vtahoval mezi ramena, abych si nespálil krk. Doma na Zemi leckdo nechápe, proč my piloti při našich dosti slušných platech nikdy netrávíme dovolenou jižněji než někde v Pobaltí.

Kdyby se někdo z těch nechápavých občas opaloval hned pod dvěma slunci, taky by Havaj okamžitě začal nenávidět.

Hotel, alespoň teoreticky, patřil OSN. Stejně jako Centrum pozemského sektoru kosmodromu. Ve skutečnosti ovšem oba komplexy ovládal Hilton. Zamával jsem na příslušníky námořní pěchoty u vchodu průkazem; je to nesmyslné pravidlo, které bylo zavedeno už během výstavby sektoru, ale v platnosti zůstávalo doposud. Stejně by mě zajímalo, koho se asi tak chystali dopadnout tihle svalnatí mládenci s M-šestnáctkami přes rameno. Lidem je vstup do hotelu povolen bez omezení, a pokud by se dovnitř chtěl nepozorovaně dostat Cizák, žádná propustka by mu nepomohla.

Jeden z mariňáků na mě vůbec nereagoval, zato druhý se kumpánsky zašklebil. Včera jsme si v baru výborně pokecali. Zrak mariňáků chránil před ostrým světlem lesklý plastikový štítek a na zádech každého z nich se líně točil ventilátor. Spíš se tu ale nudili, než že by jim bylo horko. Na práci neměli nic jiného, než zírat na starty a přistání, kynout známým a tu a tam zažertovat s nějakou ženskou, kterých tu ovšem nikdy nebylo nazbyt.

V koupelně jsem si dal studenou sprchu. Vodou na příděl jsem nijak nešetřil, jelikož večer už nebudu žádnou potřebovat. Ani jsem se neutřel, protože slabě bzučící klimatizace vedro stejně nijak netlumila. Chvíli jsem postál před zrcadlem a studoval svou tvář.

No ano, jako protřelý pilot vypadám jedině na Zemi. Ale to musím jít ulicí nějakého provinčního městečka, protože v Moskvě už si kosmonauta pomalu nikdo nevšimne. „Hodnej kluk…“ vzpomněl jsem si na Elsu a otráveně vyběhl z koupelny do salonu. Aspoň ty fousy kdyby mi víc rostly! Takhle vypadám jako dobromyslné pětadvacetileté telátko se slámovými vlasy a buclatými tvářičkami! Každý pilot by si ve mně mohl číst jako v otevřené knize: vojenské letectvo, pár samostatných letů, pak astronautský rychlokurz a starý pekáč, do nějž je zkušeného profíka škoda.

Budiž.

Přísně vzato mezi námi piloty stejně moc velký rozdíl není.

Oblékl jsem se a naházel do kufříku svých pět švestek. Vyšel jsem ven, zabouchl za sebou a předal pokojské na patře klíč. Chvíli jsem ještě postál, než uzavřela na terminálu počítače všechny nezbytné formality.

To děvče vypadalo unaveně, až uštvaně. Personálu byl na kosmodromech věčně nedostatek. A těch formalit byly opravdu spousty: daň za spotřebovaný vzduch, daň za amortizaci pozemků, daň za změnu hmotnosti planety — ostatně kdoví, co ještě si ti Cizáci nevymysleli! A to nepočítám přímé náklady! Že radši nepropustí ty darmožrouty mariňáky, než aby takhle vykořisťovali obslužný personál a směny v Kontrolním centru…

„Šťásnu cestú…“ komolila ruská slova dívka. „Pán k nám vrátí nekdy?“

„Asi ano.“

„Ale odpočine si, pane.“ A dívka si zhluboka povzdechla. „Můj dovolená… ojojoj… až za půl rok!“

Soucitně jsem pokýval hlavou.

„Zná pán Borise Kosuchu? Aeroflot!“

„Ne,“ přiznal jsem se bez mučení. S našimi největšími konkurenty jsme se nesetkávali příliš často. Ale rozhodně ne proto, že by naše společnosti takovouto nevraživou politiku přímo pěstovaly. Spíš proto, že trasy Transaera a Aeroflotu se křížily jen zřídka.

„Veselá pán,“ povzdechla si znovu. „Já myslela, že všichni ruský pilot taková veselá…“

Hloupě jsem se zaculil a vyrazil k výtahu. Co tím asi chtěla říct? Že bych byl opravdu smutný muž?

Nějaký čas jsem ještě měl, a tak jsem zaběhl do baru v přízemí a dal si šálek silné „hvězdné“ kávy — se skořicí a zázvorem. Což je věc velice užitečná, například když potřebujete, aby z vás netáhlo pivo. Piloti sem vlastně moc nechodili, za ta léta se vytvořila tradice, že letecký personál se scházel u Donalda, kdežto hotelový bar okupovali příslušníci pozemních složek. Ale kávu tu vařili znamenitou.

A teď k lékaři.

Administrativní budovy byly hned vedle. Jako na všech mimozemských kosmodromech. Jenže než jsem k těm úhledným dvoupatrovým blokům po betonovém chodníku přeběhl, stejně jsem se řádně zapotil. Vrazil jsem hned do nejbližší z budov, které byly navzájem propojené průchody ze zrcadlového skla. Nač se trápit víc, než je nezbytně zapotřebí. Strážný chápavě pokýval hlavou:

„Vedro, co?“

„To jo,“ přikývl jsem.

Tím náš obsažný dialog víceméně sám od sebe ustal. Vykročil jsem chodbami k letištní nemocnici.

Ordinace č. 12 byla otevřená dokořán a zaznívaly z ní nějaké hlasy a smích. Když jsem zaslechl ruštinu, hned se mi nějak ulevilo. Zaklepal jsem na veřej a nakoukl dovnitř.

„Á!“ Od stolu vyskočil doktor, takový pořez v oděvu chirurga. „Ty jsi ten z Transaera, co?“

„Tak jest.“

„No tak pojď dál, přece nebudeš trčet ve dveřích!“

Upřímně mě objal a představil se:

„Můžeš mi říkat normálně Kosťa!“

Bylo mu tak třicet, možná o něco víc. Přesnější odhad znemožňoval přebytek životního elánu a ruměnec ve tváři.

„Péťa,“ zahučel jsem nepříliš nadšeně.

Dvě sestřičky, sedící na pohovce u okna, tiše vyprskly.

„Už měsíc jsem neviděl jedinýho krajana!“ halasil dál žoviálně doktor. „Kdy letíš?“

„Za dvě hodiny.“

„Stěžujeme si na něco?“ snažil se doktor marně nasadit oficiální tvář a tón. „Ale co to melu. Posaď se.“

„Jsem v pořádku.“ Vytáhl jsem z kapsy letový příkaz, přičemž jsem div nevytrousil Elsin dopis, a podal tiskopis lékaři.

„Odkudpak pocházíš?“

„Z Moskvy.“

„No to je teda dálka. Já jsem totiž z Abakanu. A teď na sebe všechno napráskej, kamaráde. Koliks toho dneska vypil?“

Jak se zdá, nezbyde než se přiznat…

„Půl sklenice piva.“

Zahrozil na mne prstem a sáhl na stůl pro alkoholový detektor.

„Pokud se ukáže, že to bylo víc než dva škopky, dneska nikam nepoletíš! Dejchni si!“

Poslušně jsem zafuněl do nátrubku.

„Eště jednou,“ žádal po mně s pohledem upřeným na stupnici.

Zasupěl jsem jako sprinter v cíli.

„Hele, a nepil tys náhodou kefír?“ zajímalo doktora. „Protože ty jsi teda kabrňák, kamaráde! Opravdu sekáč! Voni jinak se naši chovaj tak, aby potvrdili pověst, která je předchází — před startem vždycky chlastaj jako nezavřený!“

„Já to teda… trochu přehnal včera,“ připustil jsem poctivě.

„A kolik toho bylo?“

„Tři velký piva.“

Sestřičky i doktor zůstali zticha. Doktor jen pustil svůj přístroj do kapsy a zamyšleně pronesl:

„Nojo, zajímávej případ. Kde máš ty papíry?“

Bouchl mi do příkazu razítko, podepsal se a přejel po proužku magnetického indikátoru kódovacím prstenem. Pak se zeptal:

„Lítáš dlouho?“

„Dva roky.“

Jedna sestřička se nejistě uchichtla a druhá se na mě začala usmívat. Moc milá holka.

„Měl by ses k nám podívat častějc,“ poznamenal doktor. „Zrovna píšu takovou dizertační, práci: Vliv extrémních mimozemských podmínek na stereotypy chování. A potřeboval bych takový ty mezní případy.“