Sergej Lukjaněnko - Svět Stínu

„Petře, ééé, vy teď máte právě tu podobu?“

„Snad jste viděl moje fotografie,“ odsekl jsem nepříliš zdvořile.

„Dobře. Tak vás, ééé, požádáme, abyste se přemístil do lodi… geometrů. Půjde s vámi plukovník Danilov…“

Danilov, který právě vplul do raketoplánu, přikývl:

Jasně.“

Podplukovník na mě upřel chmurný pohled. Bylo znát, že ho dál trýzní pochyby.

„Marie Klymenková zůstane v přechodové komoře,“ upozornil mě. „Kdybyste se náhodou v lodi zavřel…“

„Věřte mi, že vás chápu,“ přerušil jsem ho. „A co mám dělat pak?“

Danilov s podplukovníkem si vyměnili významný pohled. Bylo zřejmé, že jejich vztah je mírně konfrontační — Alexandr měl sice vyšší hodnost, ale podplukovníkova funkce tady na orbitální stanici jejich postavení přinejmenším vyrovnávala.

„Naprogramujete počítač lodě…“

„Jenže ten se v našem slova smyslu naprogramovat nedá. Je to téměř inteligentní stroj. Je pravda, že se mi podřizuje, ale jen do jisté míry.“

„Tak ho přesvědčte! My nutně potřebujeme znát princip činnosti jejich motorů, zbraní i silového pole. Jestli tomu dobře rozumím, tak ten stroj je schopen… reprodukovat vlastní součástky…“

Povzdechl jsem si:

„Taky tohle platí jen zčásti. Je schopnej sám sebe opravit. Například obnovit poškozenej motor. Ale není to žádná letecká fabrika. Kde by například bral na něco takovýho materiál?“

Soudě podle zklamaně protáhlé podplukovníkovy tváře argumenty zabraly. Zřejmě si vybavil kdysi získanou vědomost, že hmota z ničeho vzniknout nemůže. Do debaty najednou vstoupil Danilov.

„Pokud se nemejlím, tak Alaři se v tyhle záležitosti vyjadřovali naprosto jasně, Petře!“

„No tak se jich schválně zeptej,“ vybídl jsem ho pomstychtivě. „Já samozřejmě připouštím, že loď geometrů by se dala proměnit v závod na výrobu dalších lodí. Jenže to si vyžádá nejmíň několik let práce. Museli bysme jí například dodávat superčistý materiály, který na Zemi zatím získávat neumíme. Ale stejně… Dejme tomu, že bysme z lodi odmontovali motor a ona by si vyrobila jinej. A stejně tak bysme to udělali i se zbytkem. Dejme tomu. Ale dokážeme ty jednotlivý komponenty sestavit v jeden fungující celek? Hrál sis někdy v dětství se železnou stavebnicí? A podařilo se ti vždycky dát dohromady to, co jsi viděl na obrázku? Dokážeš sestavit televizor, když na něj dostaneš všechny potřebný součástky? A bude ti ten televizor ukazovat?“

Jenže Danilov byl neústupný:

„Já ne. Protože to není můj obor. Tvým úkolem je, Petře, abys loď donutil vyrobit vzorky všech jejích součástí a oznámit nám, jak fungujou.“

„Jak oznámit?“

„Jdeme.“

V přechodové komoře jsem konečně pochopil, jak to myslel.

Odněkud z raketoplánu se sem táhnul kabel. Na ten byl připojen malý počítačový terminál a blok optické paměti — ten byl naopak úctyhodných rozměrů.

„V každým případě budu potřebovat něj akej translátor, kvůli překladu,“ spustil jsem, ale hned jsem se zarazil. Danilov očima mlčky ukázal na počtáře.

„A ty to uděláš, Karle?“

„Už jsem to dělal,“ oznámil mi klidně počtář.

No jistě. On už se přece připojil k počítači Rimerovy lodi, když se ocitla v zajetí. Počtář by zřejmě byl schopen vytěžit veškeré potřebné informace i bez mé asistence…

Nebo snad ne? Jedna věc je vykrást „operativní paměť“, tedy to, čím počítač žije den za dnem: jazyk, mapy, videozáznamy. A něco docela jiného je dostat se až k datům, uloženým hluboko v jeho umělém intelektu, a plně si ho podřídit.

Aha, takže já mám loď nejdřív přesvědčit, aby se podrobila…

„Tak do toho, Péťo,“ pobídl mě přátelsky Danilov.

Pohlédl jsem do otevřené přechodové komory. Kabina lodi geometrů tlumeně zářila. Nápadné bylo taky naprosté ticho, tak netypické pro veškeré pozemské kosmické lodě — nikde žádný hukot ventilátorů ani vrčení počítačových periférií. Jako by loď spala — nebo umřela… Jenže já moc dobře věděl, že pracuje. Že vstřebává informace. A činí závěry. A možná už chápe, co se tu děje.

Co je platné, že pro loď jsem i nadále její pán Nik Rimer. Když po ní budu pro své krajany požadovat informace, možná se mi nepodřídí.

Když se zájmy jednotlivce a celé společnosti dostanou do rozporu, geometři znají jen jediné řešení.

„Já si nejsem úplně jistej, jestli loď bude chtít spolupracovat,“ zapochyboval jsem ještě jednou.

Podplukovník zavrčel cosi o „móc chytrejch mašinách a móc blbejch lidech“.

„Stejně to zkus, Péťo,“ poprosil mě Danilov. „Já ti věřím.“

Vypadalo to, že to míní naprosto vážně.

„V tyhle situaci bude pro Zemi i pro tebe osobně lepší, když se ti podřídí.“

Vrazil jsem k přechodové komoře. Máša se neprodleně vydala za mnou, ale u přechodové komory se zastavila a ovladač sevřela pevně v ruce.

„Jen běž, běž dál,“ pobídl mě opět plukovník.

Nasoukal jsem se do komory a chvilku počkal. Nic.

Tak jsem vplul dovnitř a posadil se do křesla. Zase jsem vteřinku počkal — a potom už ponořil levou ruku do teplého koloidu na terminálu.

Situace je velice složitá, pilote.

„Já vím,“ souhlasil jsem.

Ohlédl jsem se na Danilova, který se právě dral dovnitř.

„Pusť ho sem, teď už se nedá nic dělat.“

Plukovník, který o tomto tichém dialogu neměl nejmenší ponětí, se posadil do druhého křesla a podíval se na mě.

„Tak co?“

„Neruš mě, když pracuju,“ odsekl jsem s uštěpačným potěšením. To, že Danilov nemůže mou komunikaci s lodí nijak kontrolovat, mi přinášelo vyloženou radost.

To je člověk?

Vypadalo to, že počítač upadl do rozpaků. Danilov odpovídal všem parametrům, podle nichž geometři identifikovali „našince“, ale primitivní orbitální stanice i její poloha v prostoru vyváděly stroj geometrů z míry.

„Ano.“

A jakým jazykem to spolu mluvíte?

No jistě. Kde by palubní počítač přišel k ruštině?

„To je takový zvláštní jazyk, určený k předávání důležitých zpráv,“ prohlásil jsem nazdařbůh. Jediné, co teď mluvilo v můj prospěch, bylo to, že loď nebyla schopna kritické analýzy.

A co je zač?

Chtěl jsem říct čekista nebo pracovník státní bezpečnosti, ale geometři takováto slova jednoduše neměli. Místo toho ze mě vypadlo:

„Starší Patron.“

Musíme se okamžitě vrátit na Vlast, oznámila mi loď.

Přesně tohle jsem čekal.

„Až později. Nejdřív musíme poskytnout pomoc.“

Komu?

„Těmto lidem.“

Loď mlčela a já si docela přesně uvědomil, co by teď mohlo nastat — loď se mi přestane podřizovat a ani se mnou nebude komunikovat.

Proč?

„Bude to mise Přátelství.“

Tomuhle by snad porozumět mohla.

A jaká to bude pomoc?

„Tito lidé přišli o své vědomosti. Je třeba jim pomoci s rozvojem kosmických technologií…“

Ještě než jsem skončil, pochopil jsem, co to dělám. Jsem regresor a přitom regresorskou loď přemlouvám, aby společně se mnou poskytla technickou pomoc neznámo komu!

Ne. Tohle je nestandardní situace. Potřebujeme rozhodnutí Světové rady. Informace jsou neověntelné a možná neadekvátní. Zahajuji přípravy k návratu. Zajisti otevření přechodové komory.