Sergej Lukjaněnko - Svět Stínu

„Neboj se, je v pořádku,“ odpověděl místo dědy Karel. „Co teď budeš dělat?“

„Nejdřív utíkat. Zapnout obrazovky!“

Všechny monitory se rozzářily a já tak měl možnost sledovat veškeré aktivity výsadkářů.

Musel jsem uznat, že dělali, co mohli.

Seržant Mirskij pálil z bezprostřední blízkosti přímo do pláště mé lodi. Se zavilým obličejem sázel do sférického krytu kabiny ránu za ranou. Zadní tryska jeho plynové pušky byla seřízena dobře — zbraň skoro neměla zpětný ráz. Mirskij se po každém výstřelu jen lehce zhoupl… Smysl ale ta jeho palba neměla žádný.

Ostatní vojáci se vznášeli ve vzduchu kolem lodi a drželi ji na mušce, ale tím to končilo. Jeden z nich cosi rychle brebentil do přilbového mikrofonu. Podplukovník, který se z raketoplánu ani nehnul, činil totéž.

Loď zřejmě vyhodnocovala závažnost jednotlivých záběrů sama a ty nejlepší mi demonstrovala s pohotovostí zkušeného režiséra.

„Otevři hangár.“

Mám použít laserovou sondu?

„Dělej, co uznáš za vhodné.“

Paprsek byl dokonale neviditelný. Na obrovité kopuli se najednou rozzářila rudá tečka a z té začal po velkých krůpějích okamžitě odstřikovat roztavený kov. Vojáci se tím směrem podívali a emoce, které proběhly po jejich tvářích, by se asi nejlíp hodily k oddílu buďonnovců, kteří v plném trysku narazili na formaci těžkých tanků.

Loď se dala do pohybu — s motory zatím vypnutými. Do volného prostoru ji unášel proud vzduchu, který se s mocným řevem dral z lodi ven. Planoucí čára vykreslila v rozpáraném plášti orbitální stanice obrovitý otvor. Kov na hraně se ohýbal směrem ven.

Živě jsem si představoval, co se teď děje na stanici. Vyjí tam sirény, veškerá energie proudí k laserovým zářičům a lidé zaujímají své bojové pozice. Jenže vše marno, technologická propast mezi pozemským orbitálním komplexem a cizáckou lodí byla bezedná.

Vojáci zanechali marných pokusů a cosi na svých zbraních chvatně přepínali. Aha… tyhle věci se zřejmě dají použít i jako mobilní motory. Během několika málo okamžiků se čacká kosmická pěchota rozlétla do všech stran a každý se chytal, čeho se jen dalo.

Laserový paprsek mezitím dokončil ohnivý kruh — loď už věděla, že tenké stěny orbitální stanice žádný zásadní odpor klást nedokážou.

Pod námi plula Země. A nebyla to nekonečná pláň, jako když se díváme z nízké oběžné dráhy, ani jasná blankytná hvězdička, jak se naše planeta jeví po nepřesném jumpu. Tohle byla koule. Slepenec prachu, který se stal domovem pro miliardy živých mikrobů.

Byla to ta nejnelítostnější vzdálenost, ta nejvíce zničující podívaná — jen taková malá koule tonoucí v černém nebi. Přesně v takovýchto okamžicích jsem začínal chápat, jak malý je náš svět. Malý, nicotný, ubohý a směšný. Co vlastně jsme ve srovnání s vesmírem? Jistě, tahle Země si ještě uchovává obrysy pevnin, ale stačí k ní natáhnout ruku — a planeta se pokorně a bez odmlouvání uloží do dlaně. Horské hřebeny poškrábou kůži, oceány mírně smočí prsty a atmosféra odpadne jako slupka z přezrálého pomeranče. A máme Zemi v hrstí.

Nepovažovali jsme se náhodou někdy za střed kosmu?

Asi tak před půltisícovkou let…

Támhle, na té nepatrné vypouklině zvané Evropa jsme zapalovali ohně a jednou provždy tak dokázali svou unikátnost.

A tady, na hranici dvou droboučkých kontinentů jsme zase poprvé dokázali vzlétnout až vysoko do černého nebe.

Kdežto na druhé straně té kuličky se dodnes považují za to nejdokonalejší, co na Zemi kdy vzniklo.

Ale proč jsme vlastně vzlétli do kosmu? Proč jsme vymysleli jump? Měli jsme raději zůstat na té obrovské kouli… Vlastně ne, ještě raději na nekonečné rovině, spolehlivě spočívající na třech velrybách a třech slonech. Měli jsme stavět domy, vést filozofické disputace, zamilovávat se a vychovávat děti… A nikdy, ale nikdy nezapochybovat o tom, že nad námi se klene blankytný křišťál nebeské báně. Aby k nám hloupí Hixané či Alarové jednoduše přilétali z druhé strany té báně, nechápavě kroutili zrůdnými hlavami a zase odlétali pryč. Žádnou zvláštní hodnotu nepředstavujeme, takovýchto světů jsou na periférii Galaxie spousty!

Jenže to ne, nekonečná planeta na pevných, udřených sloních hřbetech nám připadala málo. Vyskočili jsme si k černému nebi — a Země se nám schoulila do dlaní. Už docela jiná, než byla dřív.

Velryby se ponořily do kosmické černi, sloni se zalkli a utonuli. Gagarin pohlédl ven maličkým iluminátorem a radostně zvolal: „Ta je ale malá!“

Ano, malá je. Dokonce stále menší a menší. „No a co má být — ve srovnání se světovou revolucí?“

„No a co má být, ve srovnání s velkolepostí všehomíra?“

Skočili jsme příliš daleko a stalo se to příliš rychle. Vypravili jsme se hledat jiné, aniž jsme předtím dokázali najít sebe sama. My jsme přece nepotřebovali místo na cizím Slunci, ani železné doly na Měsíci či uranová naleziště na Venuši. My hledali odpověď. Cestu. Konstantu, vedle níž by naše pohromy a naše problémy pohasly.

Jenže s touhle přítěží jsme ze Země odlétat neměli.

Rozevřel jsem prsty a bíle blankytnou kuličku jsem z nich zase pustil. Jen ať si letí.

„Teče ti krev,“ oznámil mi počtář.

Lékárnička se v lodi geometrů nenašla žádná. Nebo jsem nevěděl, kde ji hledat. Ovázal jsem si tedy krk kapesníkem a spoléhal na to, že krvácení bude jen povrchové. Kualkua, věrný své zásadě nezasahování do prkotin, nechal tuhle mou ránu otevřenou.

„A co budeš dělat teď?“

V kabině bylo málo místa. Pro tři lidi a reptiloida až příliš málo. Stanice Gama visela asi deset kilometrů od nás — už nehybná a v plné bojové pohotovosti. Zatím se ale nestřílelo.

„Pro svou planetu ses stal zločincem. Proč?“

„Copak ty si myslíš, že nejsem v právu?“ zeptal jsem se reptiloida.

„Můj názor není důležitý. Co se ale teď chystáš dělat ty?“

„Promluvit si s dědečkem.“

„Tak dobře,“ souhlasil počtář. Asi vteřinu trvalo, než si s dědou vyměnili místo. „Ty blbečku!“

„Děkuju, dědo.“

„Nemáš zač! Blbečku! A koukej zmizet — co jim tady trčíš přímo na mušce?!“

„Ty si myslíš, že nás budou chtít zničit?“

„To je jen otázka času! Zavel!“

Děda nebyl jen rozzlobený, on zuřil:

„Dělat hlouposti není zločin. Zločin je nedotáhnout je do konce!“

„Nejdřív snad musíme něco udělat s nima…“

A ukázal jsem na nehybná těla plukovníka a Máši. Reptiloid vycenil zuby:

„Ale co? Co chceš teď dělat? Buď jsme zase tým, nebo je vyhoď do vzduchoprázdna. Třetí možnost neexistuje!“

Zavřel jsem oči a soustředil se na rozum lodi. Teď nebyl čas na nějakou debatu. Jen jsem mu předal své přání.

„Do jádra Galaxie.“

Ve skutečnosti jsem si nepředstavoval, že by to bylo tak jednoduché. Geometři odtud přece utekli a veškeré lety do této oblasti mohly být zakázány. Chystal jsem se na dlouhý spor, na verbální ekvilibristiku, na ujišťování, že tato výprava je v bytostném zájmu Vlasti. A snad i na Karlův zásah a případné prolomení obrany palubního počítače.

Přece není možné, že by loď jen tak souhlasila!

Začínám plnit úkol.