Sergej Lukjaněnko - Svět Stínu

Monitory pohasly a zůstala na nich jen tlumená bledě žlutá záře. Zmizela Země, zmizely hvězdy, zmizel celý vesmír. Žaludek mi na okamžik stoupl až ke krku.

A bylo to.

„Co se děje?“ zeptal se děda.

Nervozita, kterou reptiloidovo řečové ústrojí nebylo schopno předat, se dala tušit z rezolutnosti té otázky.

„Řek bych, že už jsme se vydali na cestu,“ odpověděl jsem nejistě.

„A příjemné pocity se přitom nedostavují žádné, co? To je škoda…“ Vypadalo to, že dědeček žertuje. Určitě z rozrušení. „Jsi si jist, kam letíme, Petře? K jádru Galaxie, nebo ke geometrům?“

Doba letuje dvanáct hodin a šedesát tři minuty.

Zauvažoval jsem.

„Vypadá to, že do jádra, dědo.“

Reptiloid zasupěl a neklidně se ošil. Pak řekl:

„To je příliš jednoduché… prostě až moc jednoduché. Já nemám rád, když všechno začíná až příliš snadno a úspěšně.“

Mohl jsem samozřejmě říct, že zajetí, útěk a vážné poškození jediné ruské bojové kosmické stanice zase nelze považovat za nějak hladký začátek naší mise. Na polemiky ale nebyl čas.

To tedy opravdu ne.

„Musíme něco udělat… s nima, dědo.“

Reptiloidův pohled se pomalu přestěhoval k bezvládným tělům obou estébáků.

„To si rozhodni sám, Péťo. Vlastně společně s Karlem.“

Během další vteřiny se počtářův pohled nápadně proměnil.

„Slyšej nás, Karle?“

„Ano. Zablokoval jsem jen jejich pohybové schopnosti.“

„Tak je zase uvolni.“

Počtář učinil pauzu — samozřejmě ne proto, že se potřeboval rozmyslet, spíš proto, aby mi okázale demonstroval své pochyby.

„Jsi si jist, Petře?“

„Ano.“

Šupinatá tlapka jakoby mimoděk sklouzla po Danilovově ruce a pak lehce pleskla Mášu do tváře. A oni se začali zvolna pohybovat.

Mlčky jsem se díval, jak nedávní přátelé a ještě nedávnější nepřátelé znovu začínají získávat vládu nad svými těly.

Danilov mohutně zívl — jako člověk, který se právě probudil ze sladkého, mírumilovného spánku. Svaly zřejmě až doteď byly v jakési křeči. Jeho tvář znetvořila bolestná grimasa.

„Jsi mizera, Péťo…“

Mlčel jsem.

„Mizera a blbec…“

Danilov pomohl Máše sednout. Bylo nesmyslné, přímo obludně nesmyslné a nesprávné, aby se čtyři lidé, z nichž jeden ani neměl lidské tělo, pustili v těsné skořápce cizí lodi do krutého zápasu na život a na smrt.

Já jsem si nezačal,“ pokrčil jsem rameny. Chápal jsem, že nemá smysl se jim za něco omlouvat — třeba už jen proto, že necítím absolutně žádnou vinu.

„Všechno jsi zkazil,“ řekla tiše Máša. „Všechno!“

Mlčky jsem se dotkl obvázaného hrdla. Šátek už byl celý zkrvavený.

Reptiloid seděl mezi námi — demonstrativně ochablý a lhostejný. A přesto právě on tvořil mezi mnou a jimi dvěma jedinou překážku.

„Co chceš dělat?“ zeptal se Danilov.

„To už jsem snad vysvětlil,“ opáčil jsem unaveně.

„A co chceš udělat s námi?“

„Teď už nemám možnost volby.“

„Chápu.“ A v Danilovově tváři se rozhostilo opovržení.

„Budete muset letět se mnou. Až nakonec.“

„A víš aspoň, kam ses to vypravil?“

„Ne,“ opáčil jsem bezstarostně. „To neví nikdo. A to je na tom kupodivu to nejzajímavější.“

V lodi se rozhostilo ticho. V těsné kabině se neozýval jediný zvuk a pocit letu se taky nedostavoval. Čtyři nepatrné drobty prázdnoty v prázdnotě obrovité.

„Děláš chybu,“ pokračoval Danilov.

To už jsem ale slyšel, a tak jsem to ponechal bez odpovědi.

„Petře.“ Máša se nemotorně otočila a odstrčila Danilova. „Tobě teče krev…“

„Já vím.“

„Ukaž, já ti to převážu.“

To už tedy vypadalo dost šíleně. Div jsem se jí nerozřehtal přímo do obličeje. Jenže Máša prostě čekala — se stále stejným bohorovným klidem, který se mě přísně vzato zalíbil už od první chvíle.

Nejspíš nic špatného za lubem neměla.

To, že ještě před čtvrthodinou třímala v rukou ovladač, jehož povel by mi neprodleně srazil hlavu, taky na věci nic neměnilo. Protože teď byla naopak odhodlána poskytnout mi první pomoc.

„Tak mi to převaz,“ souhlasil jsem.

Počtář otevřel tlamu a zřejmě se chystal něco říct, ale buď si to v poslední chvíli rozmyslel, nebo mu došly argumenty.

Máša vytáhla z kapsy kombinézy balíček první pomoci. Přelezla přes křeslo a rozvázala mi zakrvácený kapesník.

„To vypadá dost ošklivě,“ poznamenala ponuře. „Docela by bylo dobrý kdyby se na to podíval doktor.“

„Kvůli takový pitomosti se přece vracet nebudeme,“ opáčil jsem.

Jen něco broukla a balíček roztrhla. Pak k ráně přiložila vlhký polštářek a přetáhla ho obvazem.

„Rána už se zatahuje. Jaks to udělal?“

„To Kualkua,“ vysvětlil jsem po krátkém zaváhání.

„Tak přece jen,“ přikývla chápavě. „Alaři říkali, že až se vrátíš, tak se ta obluda nijak projevovat nebude. Jak se s ním snášíš?“

Bytost v mém nitru vydala… pokud by se myšlený signál dal přirovnat ke zvuku, tak to bylo krátké zachichotání.

Jsou hrozně zajímaví, Mášo. Kualkuové se stali mými spoluspiklenci a pomohli mi jen z jedny jednoduchý příčiny… kruci!“

„Promiň, už budu opatrnější.“ Máša obvaz utáhla a zapnula tak pevně, jako by se mě přece jen chystala uškrtit. S lehkým podivem jsem si uvědomil, že její vlasy voní nějakým parfémem. Byla to taková ostrá vůně květin, která se k ní moc nehodila — ale stejně…

„Chtěli se podívat do světa geometrů.“

„A není to tak, že se na něj dívaj eště teď?“ otázal se tvrdě Danilov.

„Možná,“ přikývl jsem. „Ale na tom upřímně řečeno neshledávám nic špatnýho.“

„Aha, a teď se ten tvůj Kualkua chce zase podívat na svět Stínu?“ zeptala se tentokrát Máša.

„Asi. Jiný důvody, proč by mi chtěl pomáhat, nevidím.“

A znovu to zachichotání hluboko v mé mysli.

„Nojo, ale je to teda vůbec tvoje rozhodnutí, Péťo?“ zvedl ke mně oči Danilov. „Snad si uvědomuješ, že my dva normálně uvažující lidi to považujeme za blbost. A jsme tvoji přátelé. Věříš tomu? Není to třeba tak, že my z toho prostě máme větší rozum? Jsi vůbec schopnej odpovídat za svý představy a rozhodnutí? Teď, když přímo v tobě sedí Cizák…“

„Ale na tom jste přece trvali vy sami.“

„No ano, protože to bylo jediný východisko. Kdežto teď říkáme něco jinýho.“

„No dobře, ale děda…“

Danilov pohlédl na reptiloida.

„Dědo!“

„Jsem tady, Sašo. Jsem opravdu tady,“ pronesl pomalu reptiloid. „V tomhle varanním těle.“

„Rád bych tomu věřil,“ utrousil nedůvěřivě Danilov.

„Já nevím, Sašo…“ Ta slova jsem ze sebe soukal s obtížemi. A opravdu jsem si nebyl jist ani sám sebou. Jenže na to, abych prostě věřil, už jsem neměl právo… „Možná máš pravdu. Možná že rána z paralyzátoru a výbušnej obojek jsou vlastně projevy přátelství. Jenže takovýhle přátelství já už viděl. U geometrů. K tomu teda moc daleko nemáme. Spíš hodně blízko.“

„No není to třeba tak, že jsme právě v tomhle ohledu zůstali pozadu?“ zeptal se děda.

„Vzájemná poloha našich pozic není důležitá… Ale jedno ti řeknu, Sašo. Kdyby na mým místě byl geometr, tak s tebou bude zajedno. Okamžitě a bezvýhradně. Proto se taky jinak zachovat nemůžu.“