Sergej Lukjaněnko - Svět Stínu

A hvězdné moře už haslo a mizelo, jako by ho odkrajovalo obrovité kruhové ostří. Sunul se na nás terč planety. Byl černý a němý, bez jediného světýlka — takhle jsem například Zemi neviděl nikdy. Vlastně žádnou obydlenou planetu jsem neviděl zahalenou do tak dokonalé tmy.

„Jsme nad noční stranou,“ usoudil jsem s očima napjatě hledícíma do tmy. Aspoň jedno světýlko kdybych v ní zahlédl! Svět se přece nemůže takhle pokorně oddat noci! Na temném terči jsem ovšem nezahlédl ani jiskřičku — jen po obvodě jsem viděl pár hvězd, jejichž světlo deformovala atmosféra.

Oprava. Tato planeta nemá žádnou noční stranu.

„Cože?“

Tato planeta neobíhá kolem žádné konkrétní hvězdy.

„A je tady vůbec někdy den?“ zeptala se Máša.

Ať už jsem si o ní myslel cokoli, intuici měla prostě fenomenální — ta se jí dala jen závidět. Pochopila něco, co já jsem si i s nápovědou od lodi uvědomil až po chvíli.

„Tady žádnej den není,“ odpověděl jsem jí. „To je… bludná planeta.“

„Proto jim taky geometři říkají Stín,“ pronesla spokojeně. Pro ni to bylo mnohem jednodušší, protože bylo jen málo pravděpodobné, že by někdy seriózně studovala astrofyziku a tudíž chápala nesmyslnost celé situace.

„Takže tohle nebude jejich hlavní svět,“ poznamenal po krátkém zamyšlení Danilov. „Ale k čemu může takováhle kolonie bejt dobrá? Petře! Nemaj tu třeba něco vědeckýho?“

„Jsi v kontaktu s lodí?“ zeptal se mě vzápětí počtář. „Ta by nám to snad vysvětlit mohla…“

„Co víš o této planetě?“

Je to první z objevených světů Stínu. Jediný ze světů, jehož souřadnice jsou přesně známy.

„Kolik mají kolonií?“

Taková informace není k dispozici.

„Je na té planetě život?“

Asi ano. Přesně to nevím.

„A jaké jsou na povrchu podmínky?“

Právě to sonduji… Gravitace představuje třiasedmdesát procent normy na Vlasti. Poměr souše a vody je čtyři celé třicet dvě setiny. Atmosféra se skládá z kyslíku a dusíku a je plně dýchatelná…

„Co teplota?“

Od mínus osmdesáti dvou do plus tří.

Bylo důležité si připomenout, že teplotní stupnice geometrů se odvozuje od teploty lidského těla. Takže tento svět, ztracený mezi hvězdami, měl normální, dokonce docela teplé podnebí.

Výborně. To je báječné.

Konečně se má fanatická představa potvrzuje alespoň v jednom bodě…

„Ale jak to, že je tu takové teplo?“

Takovou informaci nemám.

„A co tedy o planetě víš? Co vůbec víš o světech Stínu?“

O dalších planetách Stínu nevím nic. Údaje, které mám k dispozici…

Zatímco jsem rozmlouval s lodí, nikdo nepronesl ani slůvko. Jen Danilov s nosem připlácnutým na průzračnou kopuli si cosi nesrozumitelně mumlal.

„Takže vážení,“ řekl jsem a zvedl ruku z terminálu. „Loď nám o Stínu dokázala sdělit jen to, co se bezprostředně týká pilotáže. Nějaké zajímavosti z ní ale přece jen vypadly…“

„Co zmizelé lodě?“ zajímal se líně počtář.

No jistě, však to taky byl on, kdo vykuchával paměť Nika Rimera…

„Je to až k smíchu, že zrovna já se všechno dovídám poslední.“

„Já taky nejsem nijak zvlášť informovanej,“ prohlásil najednou Danilov. „Jen si nemysli, že náš přítel reptiloid nám vysypal všechno, co se dověděl. Mám takovej pocit, že vůči Alarům byl sdílnější.“

Počtář tenhle špílec pominul bez povšimnutí.

„Tak dost!“ zvedl jsem ruku. „Pár věcí se mi zjistit podařilo. Pokud bude Karel vědět víc, tak mě doplní.“

„Samozřejmě,“ reagoval okamžitě počtář.

„O civilizaci Stínu nemá loď žádné informace. Vyjma té, že ta civilizace je nebezpečná. Tahle planeta je patrně jediná, na který se geometři vysadili. Jejich lodě se k ní dostávaj bez překážek. Přistání nikdo neklade žádný překážky. Většina průzkumníků se ale nevrací.“

„To samé hlásila i Rimerova loď,“ připojil se ke mně Karel.

„Loď je připravená dopravit nás na povrch. Životní podmínky jsou pro nás plně přijatelný. Žádný ochranný prostředky nepotřebujeme.“

„Ale je to ta bludná planeta,“ připomněl Danilov.

„To ano. Jenže teplota na povrchu se pohybuje od mínus čtyřiceti do plus třiceti. A atmosféra obsahuje kyslík.“

„Co viry a bakterie?“ otázala se Máša.

„Asi taky v normě,“ pokrčil jsem rameny. „Zdejší mikroorganizmy pro nás nepředstavuj ou nebezpečí.“

„Jenže každý pravidlo v sobě rovnou obsahuje nějakou výjimku. Víš třeba, proč nelítáme na Howardovy planety?“

Ano, to jsem věděl. Rasa malých sympatických bytostí, které měly v celém kosmu možná nejblíž k pozemským savcům, trpěla několika chorobami, které mohly mít pro lidi fatální důsledky.

„Tady ale budeme muset riskovat. Jiný východisko nemáme.“

Na chvilku jsem se odmlčel a pak dodal:

„Však taky není třeba, abychom na povrch vystoupili všichni. Můžu se na průzkum vydat sám. A když se v dohodnutý lhůtě nevrátím, máte možnost volby…“

„Jenže volby dost nepříjemný,“ nesouhlasil se mnou Danilov. „Bez tebe se nám loď nebude chtít podřídit. A jediný místo, kam dokážeme doletět, bude planeta geometrů. Takže tohle si nech. Ven vylezeme všichni. Teď už to není jen tvoje dobrodružství.“

„No dobře.“

Bylo to zvláštní, ale vlastně mi bylo příjemné, že se na povrchu planety neocitnu sám. Co na tom, že mi bude hrozit rána do zad, ale nebudu tu sám.

Ostatně copak člověk může zůstat opravdu úplně sám?

„Můžeš k tomu něco dodat, Karle?“

„O civilizaci Stínu?“ odfrkl reptiloid. „Ne. Vím jen stejné… jednotlivosti jako ty. Vlastně jsem dřív ani nepředpokládal, že důvodem útěku geometrů z centra Galaxie byl právě Stín.“

„Mizely tu jejich lodě.“

„To mizely, ale ne v boji. A ne vždycky. Zatím nevím, čím tahle rasa geometry tak vyděsila. Že by svými možnostmi? Udržovat stálé a příznivé klima na planetě, která nemá vlastní hvězdu, musí být energeticky velice náročné.“

Počtář se odmlčel a pak dodal:

„Tím spíš, když se tolik energie vydává bez zjevného důvodu… Už loď objevila dole na planetě známky nějaké civilizace?“

V duchu jsem otázku zopakoval. Vypadalo to, jako by se loď na nějaký čas zamyslela:

Mně známé symptomy civilizace zatím chybí.

„A jak takové symptomy vypadají?“ otázal jsem se ihned, protože na mě z té odpovědi zavanula nejistota.

Jakékoli struktury s vnitřní organizací, která překročila Hisův práh, nebo energetické výstupy s kritérii stability výkonu, lišící se od Hel-Atorova koridoru.

Čekal jsem ještě něco dalšího. Geometři se nevyznačovali nábožnou úctou k číslici „tři“, jíž se tolik posmíval počtář.

Ačkoli — je v tomhle světě alespoň něco, co je mimo působnost těchto dvou zvláštních kritérií? Co je to struktura s vnitřní organizací? To může být budova, radiový signál, kosmická loď i průsek v lese. Dokonce i smetiště má svou strukturu, a to mnohem složitější a pravidelnější než jakýkoli přírodní objekt. Zrod vulkánu nebo tajfun možná co do mohutnosti předčí jadernou explozi nebo požár ropného vrtu. Tady ale zřejmě fungují kritéria stability, obsažená v mně neznámém Hel-Atorově koridoru.