Sergej Lukjaněnko - Svět Stínu

Geometři jsou úctyhodní — a přece i v jejich logice může být chyba. Musí tam být, když utíkali před nestřeženými a naprosto klidnými planetami Stínu tak rychle, že zapomněli i na Přátelství, i na svou povinnost před mravně zaostalými civilizacemi.

Dotkl jsem se terminálu.

„Palubní partnere, jsou na této planetě nějaké struktury, které by byly pro jiné planety netypické?“

Jsou. Nabízím vizuální vzorky.

Na kopuli proměněné v projekční plochu naskočila žlutá světélka. Rozmístěná velice hustě, až z nich oči přecházely stejně jako před chvílí ze zdejší hvězdné oblohy. Jen moře, znázorňovaná skvrnami nepravidelného tvaru, zůstávala černá.

„Co je to?!“ zvolal Danilov. V jeho hlase zazněl nepokoj, protože plukovník nevěděl, že nevidí nějaké výbuchy na povrchu planety, ale jen a jen světelné značky na projekční ploše…

„Co je to?“

Oblasti vstřebávání energie a anomálie struktur s ukazateli, které se liší od pnrodních.

„Jak výrazně se liší?“

O dva až sedm řádů.

„Něco tu je, Sašo,“ řekl jsem tiše Danilovovi. „Tohle je jen schematický zobrazení… Loď nám na planetě vyznačila body, kde dochází k mimořádnýmu pohlcování energie. A to stokrát i tisíckrát většímu, než si umíme představit v přírodě.“

Světelné schéma se přiblížilo, zřejmě proto, že jsem si to podvědomě přál. Máša poděšeně vykřikla, asi měla najednou dojem, že loď střemhlav padá.

„Neboj, to je jen zvětšení,“ uklidnil jsem ji.

Pokud jsem tomu správně rozuměl, světelné body byly po tmavém kotouči rozházené naprosto chaoticky. A tak není divu, že standardní známky civilizace tady najednou neplatily a nefungovaly. Geometri se dostali do své vlastní pasti, do pasti řádu a stability.

Rychle jsem převyprávěl svou debatu s lodí.

A v tu chvíli do našich úvah rezolutně vtrhl dědeček. Já samozřejmě nevím, jaká byla jejich dohoda s počtářem stran toho, kdo se kdy ujme komunikace s okolím, ale vehemence, s jakou tak učinil, byla taková, jako by mu z úst konečně vytáhli roubík, který tam měl až příliš dlouho.

„To je nesmysl, Péťo! Nesmysl!!!“

„Jak to myslíš, dědo?“ zeptal jsem se s očima stále upřenýma na světélka.

„To, co si o tom všem myslíš, je nesmysl! Blábol! A hlavně mi neříkej, že na to všechno ještě nemáš názor!“

„Je to oblast chaosu,“ pronesl s nečekaným patosem Danilov. V jeho hlase však bylo až příliš mnoho ironie.

„Tak!“ zvolal vítězoslavně děda. „To je ta představa, která se nám vnucuje až příliš prvoplánově! To je ten slogan pro bulvární tisk! Nebo pro dobrodružnou četbu! Planeta, na kterou útočí síly entropie a zmatku, obklopující vesmír!“

„Nic takovýho jsem si nemyslel,“ odsekl jsem. „Opravdu vážně mě nic takovýho ani nenapadlo…“

„Tak to tak laskavě nech. Protože tohle naopak jsou známky civilizace. Jiná věc je, co mají znamenat. Kdyby tahle planeta kroužila kolem nějaké hvězdy po oběžné dráze, srovnatelné dejme tomu s Merkurovou, tak by se jistá hypotéza nabízela.“

„Myslíš vstřebávání přebytečné energie?“

„Ano. Anebo ještě jedna varianta — celá tahle planeta je polygon na zkoušení čehosi energeticky mimořádně výkonného. A během pokusů vyznačené struktury pohlcují uvolňovanou energii. Pak by taky hned bylo jasné, k čemu Stín potřebuje planetu, která nepatří k žádné hvězdě.“

„Na takový střelnici se mi tedy moc přistávat nechce,“ mínila chmurně Máša.

„Jsou dole na povrchu nějaké známky destrukce? Třeba roztavené skály nebo oblasti silné radiace…“

„Ne,“ řekl jsem, když jsem si předtím tuto odpověď ověřil u lodi.

„Pak je to planeta, která se na nějaké grandiózní experimenty teprve připravuje!“ prohlásil rezolutně dědeček.

„Jsi si tím jistej?“ otázal jsme se tiše.

„Vůbec ne. Ale je to verze, ze které bychom měli vycházet. Protože nás bude nutit k mimořádné opatrnosti.“

„Takže jsi pro výsadek?“

„Samozřejmě. Ale zapřísahám vás — nechápejte tyto artefakty jako projevy čehosi absolutně cizorodého a exotického. To by byla ta největší chyba, které bychom se tu mohli dopustit.“

„Já se teda nechci hádat, Andreji Valentinoviči,“ ozval se s mimořádným zájmem Danilov, „ale je dobrý takovýhle věci vědomě zjednodušovat? A přistupovat k projevům cizího rozumu z pozic jednoznačně lidskejch? Operovat našima kritériema?“

„Je to dobré. Protože těm cizím kritériím bychom stejně nerozuměli,“ zavrčel děda. „A zároveň bych ti rád připomněl, Sašo, že můj primitivně lidský přístup mě v podobných případech ještě nikdy nezklamal.“

„No dobrá!“ přerušil jsem spor. „Děda je pro výsadek. Co Karel?“

„Ano!“ vyhrkl dědův hlas. Za okamžik se reptiloidův tón proměnil a počtář potvrdil: „Jsem pro výsadek.“

„Co Saša?“

„No,“ zamručel plukovník. „Ať je to jak chce, teď jsem v menšině. Takže jsem pro, když už potřebujete nějaký to formální stvrzení.“

„A Máša?“

„Já jsem proti,“ odvětila suše dívka.

„Proč?“

„Prostě proto, aby naše rozhodnutí nebylo jednomyslný.“

Náš „únos“ jí jednoznačně prospěl. Ta ironie, vycházející z jejích úst, byla každopádně nečekaná. Přikývl jsem a smrtelně vážně dodal:

„No — a já jsem samozřejmě pro výsadek.“

„Tak si tady trochu zalítáme, odsouzenci k smrti?“ zeptal se Danilov. „Já odhaduju, že jednotlivý body jsou od sebe vzdálený padesát, maximálně sto kilometrů…“

Přikývl jsem, protože plukovníkovu vizuálnímu odhadu jsem věřil. Upřímně řečeno by se mi v tuhle chvíli docela líbila představa, že bychom velení odevzdali jemu — kdyby tu zůstal alespoň stín našich někdejších vztahů. A Danilov si to uvědomil.

„Velíš samozřejmě ty, Péťo, ale já bych doporučoval posadit loď tak deset dvacet kilometrů od některý z těch anomálií. Pokud možno v oblasti se slušným počasím. Dál bude nejrozumnější jít pěšky.“

„Dobře.“

„Přistáváme, palubní partnere. Tady jsou požadavky na místo dosednutí.“

Pokud Danilovovi připadal jeho Mudrc, přebudovaný Alary, jako zcela nepředstavitelný a nedosažitelný technologický skok, tak co si teprve měl myslet o lodi geometrů?

Kromě plazmové smrště za okny se neprojevily žádné obvyklé atributy přistávacího manévru. Ani přetížení, ani vibrace trupu, ani nějaký zvuk, který za normálních okolností pronikal až do kabiny.

Problém se zásobami paliva či energie jsme taky nepociťovali a naopak jsme klesali po tak marnotratné sestupné dráze, že kterýkoli pozemský balistik by z toho dostal mrtvici.

„Podobný experimenty si nedovolej ani Silný rasy,“ poznamenal k tomu nabádavě Danilov, když loď geometrů snížila rychlost. „To není jen energeticky rozmařilý, to je i nebezpečný. Protože hrozí přetížení konstrukce…“

Technologická převaha geometrů ho zkrátka deptala stále stejně. Pokrok společnosti se kdysi měříval vědeckými úspěchy, produktivitou práce nebo třeba sportovními triumfy jednotlivců. Jak se zdálo, Danilov zůstával v zajetí právě těchto představ.

Na rozdíl ode mne.

Protože já nevím, v čem konkrétně je jedna civilizace lepší než druhá. Že by to bylo ve vzdálenostech, které dokáže překonat ve vesmíru? Nebo v pevnosti slitin, co je s to vyrobit? V nevyčerpatelných zásobách energie? To by pak geometři opravdu byli vrcholem dokonalosti. Ostatně kdybychom vzali v potaz onu subtilní materii, jíž se říká lidské štěstí, bude situace taky nejednoznačná.