Sergej Lukjaněnko - Svět Stínu

Danilov na okamžik strnul a pak seskočil dolů. Pohlédl si dolů na nohy, jako by očekával, že z půdy vyrazí lačné zubaté tlamy. A řekl:

„Jeden malej krok pro člověka… je celýmu lidstvu na pytel.“

Jeho slova utonula v tichu. To ticho bylo až tísnivé — vítr tu nevál, běžný industriální šum taky nebylo slyšet a případné hlasy už vůbec ne. Jen náš vlastní dech.

„Atmosféra má zvláštní optické charakteristiky,“ poznamenal počtář, který se pomalu hrabal z kabiny ven. „Zdejší ovzduší prakticky nijak nedeformuje viděnou skutečnost…“

„A to je všechno, co nám k tomu řekneš?“ zeptal jsem se. Z nás všech on jediný nezakoušel při pohledu na nebe jádra Galaxie žádné rozechvění ani nadšení. „To se v tobě neprobouzejí žádný pocity?“

„Samozřejmě bych mohl vychrlit řadu frází, které by naznačovaly silné emoce,“ odvětil mi posměšně. „Sám ale dobře víš, Petře, že není dobré vnímat mě… čistě lidsky.“

Přikývl jsem a podrážděnou poznámku, kterou jsem měl na jazyku, radši polkl. Počtář to zřejmě pochopil:

„Předpokládám, Petře, že většina známých ras by při podobném pohledu zažila pocity blížící se lidským. Já mám ovšem důvod, který mi brání hodnotit tuhle podívanou právě takto.“

A na chvíli umlkl.

„Na naší planetě nejsou vidět vůbec žádné hvězdy, Petře. Všechny emoce, které by se snad mohly dostavit, jsem prožil už dávno a dávno, když jsem se ve vesmíru ocitl poprvé.“

A počtář lehce seskočil za Danilovem. Máša na mě krátce pohlédla, pokrčila rameny a opatrně začala slézat na zem.

„Počkej!“ křikl jsem na ni, otevřel kontejner a vytáhl odtud nádoby s potravou. „Chytej!“

Dvě konzervy jsem hodil jí, jednu Danilovovi a dvě jsem si nechal pro sebe. Počtář ani nečekal, až se ho zeptám, a zdvořile odmítl sám:

„Znáš přece mé velmi skromné potřeby…“

„Je to kombinovaná dávka,“ vysvětlil jsem mu. „Zažene hlad i uhasí žízeň. Pro každý případ…“

„Loď bude pořád tady?“ zeptal se Danilov, který už konzervy ukládal do kapes.

Vydal jsem v duchu příslušný pokyn pro loď a vyrazil za ostatními. Kabina se uzavřela. Kosmické plavidlo geometrů, víceméně klasický létající talíř, vypadalo v tomto světě naprosto přirozeně. Mnohem přirozeněji, než tři lidé bez skafandrů.

„Bude čekat,“ ujistil jsem ho. „Kdyby nic, tak čekat geometři umějí.“

„Jasně — dokud nepřijde někdo, kdo bude vypadat přesně jako ty, neposadí se do křesla a nevodveze menší exkurzi na planetu Země,“ podpořil mě sarkasticky Danilov.

„Já ani nevím, jak je něco takovýho pravděpodobný,“ odpověděl jsem. „Ale moh bys mít pravdu. Když jsem si já nalez do cizího těla…“

Chceš vrátit tvou původní podobu?

Kualkua otázku položil suše a bez sebemenší zvědavosti.

„Ano!“

Začínám.

„Otočte se laskavě!“ požádal jsem své kolegy. Tváří mi projela ostrá bolest.

Ještě že se poslušně odvrátili. Ne snad proto, že by transformace byla vyloženě odporná podívaná. Jenže já se celý zkroutil bolestí, nedokázal jsem potlačit tlumené skučení a z očí mi vyhrkly slzy. Celé tělo mi jen hořelo. Kualkua si tentokrát buď počínal neurvaleji než jindy, nebo měl prostě naspěch — já si každopádně připadal, jako by mi někdo stahoval kůži zaživa.

Když byla transformace u konce, klečel jsem na kolenou, tvář měl celou uslzenou a rty okousané do krve. Jediné, zač jsem byl Kualkuovi vděčný, bylo, že mě zbavil té rány na krku.

„Petře…“ Máša se dotkla mého ramene. „Jak se cítíš?“

„Jak?“ Nemotorně jsem se zvedl. „Jako když jsem to znovu já. To je celý.“

Ještě jsem se mírně potácel, ale bolest už pominula a vystřídala ji blažená ochablost.

„Takhle se mi zamlouváš víc,“ poznamenal reptiloid dědovým hlasem. „A… taky ti dost závidím, chlapče.“

Přikývl jsem. A dědečkovi jsem moc dobře rozuměl. Protože jemu už původní tělo nevrátí žádná, ani ta sebevětší bolest. Za okamžik už ale místo něj mluvil reptiloid:

„Přece jen jsi to ale neměl dělat hned tady u lodi.“

„Mou proměnu by zaznamenala na jakoukoli vzdálenost,“ odsekl jsem. „A žádný strachy. Tohle ji prostě nezajímá.“

Nevím proč, ale nějak se mi nechtělo dívat se kolegům přímo do očí. Otřel jsem si zpocený obličej a rozhlédl se kolem.

Jakmile jsme se ocitli mimo loď, scenérie na planetě Stínu byla okamžitě mnohem prozaičtější. A upřímně řečeno i dost nehostinná. Na nás lidi tu bylo dost chladno a půda, viděná původně zdálky a ve světle barevného ohňostroje hvězd, byla při pohledu zblízka suchá, tvrdá a kamenitá. Na oblohu rozzářenou miliony hvězd už jsme si mezitím stačili zvyknout.

„Pořád se mi do hlavy cpe nějaká připitomělá podobnost,“ přiznal se Danilov a svraštil čelo. Choval se tak, jako by se mezi námi vůbec nic nestalo. Za což jsem mu vlastně byl vděčen. „Hele, Péťo… Nemáš taky pocit,“ a opsal široký půlkruh rukou, „že tohle všechno je ti odněkud známý? Jenom zabalený do parádního papíru?“

V zásadě jsem s ním souhlasil. Jakési asociaci jsem se sám nemohl ubránit. Ale pořád ne a ne to chytit za správný konec. To přízračné, karnevalové osvětlení… Neživotné dálavy… Sterilní ticho.

„Nemáš v záloze nějakou hypotézu, Karle?“

„Dohady nejsou mou nejsilnější stránkou.“

„V takovým případě si chci popovídat s dědou. Protože dohady — to je přesně jeho žánr.“

Během kratičkého okamžiku reptiloid poskytl prostor svému intelektuálnímu podnájemníkovi.

„Díky, Péťo!“ vyjádřil děda ze všeho nejdřív vděk. „Ta ještěrka zdaleka není tak netečná a studená, jak by se ráda jevila — většinou mě zarytě nechce pustit ke slovu.“

Reptiloid energicky zakroutil hlavou. Dědeček se opájel možností sám si vybrat, na co se chce podívat.

„Konečně jsem si splnil dávný sen — stanout vlastníma nohama na jiné planetě. Tedy, vlastně jen zpola,“ dodal hned s ponurou ironií. „Na co se mě chceš zeptat, Pete?“

„Nenapadaj tě nějaký asociace s tímhle kolem?“

Děda se odmlčel.

„Vlastně nic zvláštního, Péťo. Jen… možná jen beletristický příměr. Očistec.“

„Cože?!“

Pokud snad děda ještě byl schopen upadnout do rozpaků, tak se to stalo právě teď.

„Vždyť to říkám — dokonalá lyrika! Já si tenhle svět představoval zrovna takhle. Ani ráj, ani peklo, ale právě očistec. Jak to píše ten Dante? ‚Já pozvedl jsem očí hled…‘“

„…a jak by kámen jejich ohněm vzplál; ó severní a sirá země, kdež jejich zář nesvítí nám víc!“ dokončil jsem bezděky citát.

Máša hlasitě zasupěla a neočekávaně se zeptala:

„Tu poezii si snad odpusťte, Andreji Valentinoviči! Obávám se, že tady bude všechno reálnější a nepříjemnější než v záhrobí!“

Vytřeštil jsem oči. Promluvila na něj poprvé od chvíle, co se děda přestěhoval do počtářova těla. Že by se opravdu smířila s tím, že zůstal člověkem, i když dlí v reptiloidovi?

Jenže dědeček jí tu zradu určitě nikdy neodpustí.

„Tak dobře, Mášo,“ poznamenal děda dobromyslně, „poezii si odpustím. Náhodou si moc dobře pamatuji, že tvým oblíbeným básníkem byl Puškin, oblíbeným prozaikem Tolstoj a oblíbenou hudbou Měsíční sonáta.“