Sergej Lukjaněnko - Svět Stínu

„Ale není to tedy opravdu stejné?“ začal jsem najednou mluvit nahlas, aniž bych si toho povšiml. „Pevná bariéra, v jejímž rámci se lodě geometrů považují za myslící bytosti a bezmezná svoboda, která pro vás likvidovala potřebu aktivity — výsledek je přece týž!“

Teď už se na mě dívali všichni. Probudila se i Máša. Také reptiloid se dostal z tranzu, v němž se zabýval abstraktními problémy všehomíra.

Ano, je to totéž. A co se ti na tom nezdá, Petře? Všechno přece nakonec ústí ve svobodu. Ve svobodu poznání, svobodu rozvoje. Co je špatného na tom, když se dosáhne svobody, a je jedno, že je to třeba ve vězeňské cele.

„Takovej život ale nemá cenu,“ řekl jsem.

„Co je to s tebou, Petře?“ křikl na mě ostře Danilov.

To už si budeš muset rozhodnout sám, Snad si doopravdy nemyslíš, že budoucnost lidstva je jen donekonečna prodloužený dnešek?

„To nevím…“

Danilov to považoval za odpověď na svou otázku a vyměnil si pohled s Mášou.

Ještě budeš mít čas se rozhodnout…

„Co se děje, Péťo?“ zeptal se reptiloid dědečkovým hlasem.

„To byl počítač, počítač lodi,“ pohlédl jsem na něj. „Dal se se mnou do řeči. Už ví, kdo jsem.“

„No a co dál?“ malé reptiloidovo tělo sebou škublo. Vlády nad ním se znovu zmocnil počtář a já si povšiml, jak se šupinatá tlapka natáhla k pultu.

„Nedělej to, Karle! Nechal nás, ať děláme, co chceme!“

„Ale proč?“

Jak já to mám vědět — proč! Že by kvůli střípkům duše Nika Rikmera v mé mysli? Nebo kvůli prospěchu, který by to mohlo přinést Vlasti? Stroj mohl nakonec i lhát — ne-přátelům přece nemusíme nutně říkat pravdu…

Zadrhávajícím hlasem jsem stručně přeříkal celou svou rozmluvu s počítačem. Debatu s Kualkuou jsem si přirozeně nechal pro sebe. Počtář jen pokýval trojúhelníkovitou hlavou:

„Tak neobvyklé důsledky jsem nečekal, vždyť jsem tě jen naučil jazyku geometrů.“

„Cos mi vlastně dal, Karle?“

„Jazyk. A paměť Rimerovy lodi.“

„Jinak nic?“

Počtář nám lidem rozuměl opravdu dobře.

„Reálností toho, čemu vy říkáte duše, si příliš jist nejsem, Petře. A tím spíš si nejsem jist svou schopností přenášet ji z těla do těla.“

„Nemohli byste toho laskavě nechat?“ zasáhla do debaty nečekaně Máša. „Já za důležitej považuju jedině výsledek, a řekla bych, že nás nebudou eskortovat do toho tvýho… sanatoria Svěží vítr. My asi zajdeme nějakou rafinovanější smrtí.“

Dotkl jsem se terminálu. Loď pravidla hry dodržovala a sama se do debat nepouštěla, vyjma oné jediné výjimky, která potvrzuje pravidlo.

„Kdy se ocitneme v normálním prostoru, palubní partnere?“

V normálním prostoru jsme už tři a půl minuty. Je planeta Stínu daleko?“

Právě se dostáváme na oběžnou dráhu kolem ní.

Ať je to jak chce, absence přetížení při podobných manévrech měla i své stinné stránky.

Je to nebezpečné?“

Ne.

„Nebudou na nás útočit?“

Planety Stínu nejsou střeženy.

Uvědomil jsem si, že tomuhle nerozumím! Pokud se geometři ve světě Stínu něčeho tolik báli, byl jsem schopen představit si cokoli — jen mírumilovnou civilizaci ne.

„Tak jsme na místě, mládeži,“ řekl jsem tiše.

„V centru Galaxie?“ Danilov zakroutil hlavou, jako by podobnou odpověď odmítal předem.

„Ano.“

Měl jsem pocit, že mu rozumím. Přesně tak, jak může rozumět jen pilot pilotovi.

Naše práce odjakživa vyžadovala hodně profesionálního umu. Počínaje prvními křehkými dvojplošníky přes první tryskové letouny až po sojuzy a burany dostával pilot za úkol věci, se kterými by si žádný mechanizmus neporadil. A nešlo jen o smysl pro rozumné riziko, intuici a letecké mistrovství — šlo také o schopnost sžít se s každým konkrétním strojem. Cítit ho jako vlastní tělo. Šetřit ho, ale když bylo zapotřebí, tak z něj dostat všechno, stejně jako z vlastního těla.

V lodích geometrů byl v podstatě jen jeden pilot. Loď sama. Já tu mohl jen dávat rozkazy, stanovovat trasy a cíle, požadovat a rozhodovat.

Ale rozhodně ne pilotovat.

Celý tento let byl vlastně pohřbem naší profese. Dokáže si například Danilov ještě sednout k ovládacímu pultu Mudrce — při vzpomínce na to, jak snadno nás loď geometrů přepravila přes půl Galaxie?

A co já, dokážu to já?

„Zajisti nám výhled, palubní partnere.“

Žádáte stoprocentní viditelnost?

„Ano.“

Co ale přesně měla loď na mysli, jsem hned nepochopil. Během prvního letu a také při útěku z Vlasti jsem veškeré obrazové informace dostával prostřednictvím dvou poměrně malých obrazovek. No a případ, kdy jsem viděl prostor za pomoci všech senzorů lodi, to byl nepříjemný pocit, protože byl až příliš nezvyklý.

Jenže teď se ukázalo, že je tu ještě jedna možnost.

Celá kopule nad kabinou začala náhle tmavnout. Místo rovnoměrného měkkého osvětlení tu najednou byla černá klenba, na níž naskákaly tisíce jisker. Myriády jisker. Tohle nebyla obvyklá čerň vesmíru s jednotlivými body hvězd, tohle byla téměř jednolitá barevná zář s občasnými čárky tmy. Celá horní část lodi jako by se proměnila v panoramatickou promítací plochu.

„Panebože…“

Řekl bych, že to byla Máša. Nebo Danilov. Nebo Karel. Sluch mě přestává poslouchat — nepoznával jsem hlasy a necítil intonace.

Protože nade mnou zářilo nebe.

Nebe geometrů.

Jako by se na nás chtělo zřítit.

Je to nebe, nebo ostrov z hvězd?

A v tu chvíli jsem měl pocit, že geometrům naprosto přesně rozumím.

Bylo to souvislé moře světla. V němž se jen těžko daly rozlišit jednotlivé hvězdy. Bylo to mraveniště, hvězdné mraveniště — takové bylo nebe, na něž se kdysi dívali. Bílé, rudé, oranžové i blankytné body. Pole táhnoucí se donekonečna, zasypané hojnou hvězdnou setbou.

Člověk je jako hvězda, říkává se na Zemi. A říká to skoro každý, komu není líno — básníky počínaje a filozofy konče. A obsah této metafory je skoro vždycky týž.

Jeden ke druhému máme velice daleko… Jsme ztraceni ve věčné noci… Kdosi nás utrousil do bezedného prázdna…

Člověk je jako hvězda?

Tady jsou, ty jejich hvězdy. Které zastiňují jedna druhou. Které tvoří koberec. Které se jedna druhé skoro dotýkají.

„Já to věděl…“ Reptiloid se napřímil a postavil se na zadní, jako by chtěl dosáhnout až do té jiskřící tmy. Naše postavy zalévalo pestrobarevné hvězdné mihotání. Počtářovy šupiny vypadaly jako zrcadlo, v němž planuly odrazy cizích světů. „A musel jsem to vidět…“

Aha, to mluví děda.

A co Karel? Že by jen mlčel a vstřebával informace?

„Tak ta piksla sem skutečně doletěla,“ poznamenal bezbarvým hlasem Danilov. „Blbej jsi, Péťo, vo to nic, ale za tohle… Za tohle ti děkuju.“

Nebe se točilo, rotovalo a převracelo se — jako by se loď geometrů nechala unést představou, že je třeba představit nám střed Galaxie v celé jeho kráse. Jako planoucí mračno jsme sledovali jakousi mlhovinu — bůhví, co to vlastně bylo, vždyť ani jeden člověk zatím neměl možnost pozorovat vesmír ze středu Galaxie.

Moc by mě zajímalo, co by se asi stalo s navigační soustavou našeho raketoplánu, kdyby se tu ocitl? Dokázal by si v téhle záplavě najít nějaké orientační body? To sotva…