Sergej Lukjaněnko - Svět Stínu

Máša se otočila a zahleděla se na nás. Reptiloid, jehož tělo teď evidentně ovládal Karel, seskočil z křesla a užuž otevíral tlamu, ale nakonec neřekl nic.

„Co je s tebou, Sašo?“

„Máme v raketoplánu namontovaný alarský plazmový motory. A k tomu cizáckou loď, která předčí všechno, co znaj rasy Konkláve. Ta loď je schopná se reprodukovat. A taky máme vzorky zbraní těch… šílenejch myší. Tak proč bysme měli chcípnout někde v horoucích peklech?“

Není nakonec to „dobrý a vstřícný“ synonymum pro „naivní“?

„Všechno jsi to udělal naprosto perfektně, Péťo,“ pokračoval Danilov, jemuž mé mlčení dodalo kuráže. „Protože za několik neděl může po celý Galaxii zavládnout pěkná mela, ve který budou nový technologie, který bude mít Země k dispozici, možná rozhodující. A ať se přidáme ke geometrům nebo ke Konkláve, určitě to změní celej náš další osud. A ty se neboj, že by tvoje zásluhy byly zapomenutý. Protože ty jsi člověk, kterej Zemi pomůže vykročit do budoucnosti. Kterej všechno změní! Ty jsi hrdina už dneska. A všechno to, co jsme natropili, se nám promine. Tady nepůjde vo trest, ale naopak vo odměnu!“

A znovu se křečovitě pousmál.

„Já myslím, že bude třeba svolat valný shromáždění OSN, aby ti vymyslelo nějakou důstojnou odměnu.“

Někde v prsou mi nepříjemně zamravenčilo. Najednou mi bylo chladno a vlastně hnusně. Jako by na mne někdo vychrstl kýbl pomyjí.

„Víra a láska,“ řekl jsem jen.

„Cože?“

„Pomůže mi víra a láska. Takhle odpovídaj alarský důstojníci na pokyny vrchního velitele.“

Cosi v Danilovových očích se proměnilo. Až do této chvíle jsem v nich viděl jen ostych a pocit viny. Jako by to byl zlobivý kluk, který vzorného spolužáka přemlouvá, aby s ním šel za školu a ochutnal s ním alkohol. Teď v nich zůstal jen štítivý odpor.

„Hele, že ty bys to vopravdu bral všechno tak vážně? Ale Péťo — Alaři ani nepípnou, že jsme jim sebrali a vodvezli všechnu tu techniku! Ty maj svýho másla na hlavě dost!“

„Zeptej se Karla, co si o tom myslí.“

Danilov se s očima stále upřenýma na mě zeptal:

„Karle, ty jsi přece Petrův návrh sám hodnotil jako šílenej. Tak co říkáš tomu mýmu?“

„Tomu říkám zrada.“

„Což mě nepřekvapuje,“ přikývl Danilov. Pak učinil krok zpět a rozepnul pouzdro s pistolí.

Proboha, to se chystá střílet?

Než jsem ale stačil cokoli podniknout, Danilov zbraň tasil. Tentokrát nešlo o laserový Karabáč, ale o tu paralyzující věcičku, která pistoli vlastně ani moc nepřipomíná a jíž jednou v mé přítomnosti užil děda.

Střílel téměř bez míření a já s jakýmsi tupým překvapením pochopil, že v tomhle ohledu má plukovník přinejmenším stejné zkušenosti jako se řízením raketoplánu. Reptiloid měkce klesl na podlahu.

„Neboj, je jen paralyzovánej,“ vyhrkl rychle Danilov. „Takže — naposledy ti navrhuju, Petře…“

„Ten krám je jen na jeden výstřel,“ upozornil jsem ho.

Danilov pohlédl na paralyzátor a já se po něm vrhl. Ted nebyl čas žádat Kualkuu o bojovou transformaci. A ani toho vlastně nebylo zapotřebí.

Pravdou je, že nejsem pracovník bezpečnostních orgánů s mnohaletou praxí, to rozhodně ne. Zato jsem dvakrát mladší než Danilov.

Víra a láska!

Na to, čím se řídí úvahy alarského vrchního velitele, já kašlu! Já jsem mu výpravu do jádra Galaxie slíbil naprosto poctivši

Danilov se prvnímu útoku vyhnul, odhodil zbraň a zaujal obranný postoj. Dlouho jsem se nerozmýšlel. Škola skobáckého boje muže proti muži je jen dědictvím po NKVD, KGB, FBI a dalších podobných bohulibých institucích. Dědictvím kosmické epochy. Proto je v ní hodně dost neobvyklých chvatů.

A já se jednoduše rozpřáhl a vrazil mu facku. Bez zbytečné vědy, přesně tak, jak jsem to dělával jako kluk.

Danilov se opět pokusil před výpadem uniknout. Reakce měl skvělé. Jenže právě ty ho teď zradily. Jedna věc je rvačka ve stavu beztíže, na čemž je údajně skobácká taktika boje zblízka založena. Jenže něco docela jiného je, když v kabině raketoplánu působí normální přitažlivost. Danilov se pružně odrazil od podlahy a zřejmě se chystal odlétnout až ke stropu. Gravitace ale s tímto jeho nápadem nesouhlasila. A v tom nemotorném skoku ho dostala moje další rána.

„Ty jsi pěknej hajzl,“ zašeptal jsem při pohledu na zkrouceného plukovníka. Neznámo proč jsem si vzpomněl na chudáka navigátora, jemuž Danilov jen tak mimochodem zlomil před naším útěkem ze Země nohu. „Normální hajzl…“

Kopl jsem ho vší silou do kolene a Danilov zavyl. Na zlomeninu to samozřejmě není. Ale bolet to bude zatraceně.

„Jsme přece lidi, ty pitomče! Lidi!“ zaječel jsem na něj. „Jakápak výhoda, jaká technika, ty idiote! Možná poprvý se nám naskytla šance najít si skutečný přátele a spojence! Ne geometry, ani Stín, ale přátele — myslím samozřejmě Alary! Víš ty vůbec, co pro geometry znamená slovo přítel? Možná v lecčem pravdu nemají, ale v něčem určitě ano! A já dostal důvěru! My jsme dostali důvěru! To je přece mnohem víc než něj akej plazmovej motor nebo ggoršš!“

Danilov se válel po zemi a držel se za koleno.

„Ne ggoršš, ale ggoršš,“ ozvalo se za mými zády. „Což jsou dva velký rozdíly, jak se rádo říkává.“

„Ty pistole jsou na jeden výstřel,“ přiznala místo Danilova. „Naše možnosti nám zatím neumožňuj ou, aby to byla opakovači zbraň. Ale já je s sebou vzala dvě.“

Jsem já to ale blbeček!

Jenže copak se dalo věřit tomu, že by v poloamatérských podmínkách dědova vědeckého centra inženýrský génius Máša Klymenková dokázala vyrobit celý arzenál prostředků, které předčily i to, co má k dispozici SKOB?!

Že by i děda byl tak naivní?

„Nezlob se, Péťo,“ řekla Máša a stiskla spoušť.

Tak takovéhle to je — být paralyzovaný!

Mým tělem se rozlila taková zvláštní měkkost. To nebylo ani jako vata, spíš jako sirup. Oči se zpola zavřely, ruce se mechanicky přitiskly na prsa, nohy se v kolenou pokrčily. Tvář přitištěná k podlaze jako by se chystala protéct skrz zuby.

Máša mě překročila a přistoupila k plukovníkovi.

„Vstaňte, plukovníku!“

V jejím hlase jsem nezaslechl přátelskou účast a starost, spíš subordinační úctu k hodnostně vyššímu.

Jsem já to ale mrťafa!

Tak já si myslel, že jsme unesli raketoplán!

Teroristi na baterky!

Protože od okamžiku první debaty s Danilovem každý náš krok někdo nahoře schvaloval!

Ale jak to, že na to nepřišel děda?!

Pohlédl jsem na reptiloidovu překvapeně se cenící tlamu, což bylo to jediné, co mi současná póza umožnila sledovat.

Jako bych se pokoušel najít v jeho nelidských očích odpověď.

Ale ne, děda to věděl, děda všechno moc dobře věděl. Jenže chtěl skobáky přelstít. Doufal, že osobní oddanost bývalé chovankyně děcáku bude znamenat víc než policejní řády a příkazy.

Nepočítal jen s jedním — že její oddanost se nesoustřeďovala na jeho úžasný mozek, úspěšně vzdorující skleróze, ale naopak na jeho staré tělo, z něhož už nebyl skoro žádný užitek.

Danilov mě nemotorně překročil a zamířil k řídicímu pultu. Neznámo proč jsem měl dojem, že mě musí nakopnout. K tomu se ale plukovník nesnížil.

Jsme přece přátelé!