Sergej Lukjaněnko - Svět Stínu

Skleróza je nádherná nemoc neustále přinášející příjemná překvapení.

Máša měla slušnou zásobu švýcarského Nescafé, baleného v samoohřívacích plastových nádobkách, patřících do železné zásoby raketoplánu. Přiblblé brčko jsem z kelímku okamžitě vytáhl — kafe brčkem se cucá jedině ve stavu beztíže či při ztrátě příčetnosti — strhl jsem hliníkovou fólii nahoře a s rozkoší k nápoji přičichl; tekutina nahrazující kávu u geometrů měla vůni i chuť docela jinou. A pak už jsem se opatrně napil.

„Díky, Mášo. Tohle je přesně to, co jsem potřeboval.“

Ženám jsou vždy příjemné komplimenty, které se týkají jejich kuchařského umění. Dokonce i když jen otevřou konzervu, je dobré vyjádřit stejné nadšení, jako by vás právě nakrmily dušeným jeseterem nebo rozsýpavým uzbeckým plovem. Však taky Máša mou chválu přijala s viditelným uspokojením.

„Já nechápu, jak můžete lítat po vesmíru celej měsíc,“ prohlásila rezolutně. „Vždyť tam nikde není nic pořádnýho k jídlu.“

„Na kosmodromech jsou docela pěkný hospůdky. A tam se teda vaří normálně.“

„To se tam všechno vozí ze Země?“

„To samozřejmě ne. Obyčejně stačí přivézt vzorky masa, brambor a zeleniny a Cizáci to potom napodobí v potravinových syntetizátorech. Je to taky drahý, ale rozhodně levnější, než kdyby se to všechno vozilo od nás.“

„To je docela pohodlný,“ souhlasila Máša.

„Ne tak docela. Protože obyčejný opravdický jídlo je vždycky jiný. Dokonce i když si dáš brambory z dvou sousedních polí, tak každý chutnaj jinak. A o mase to platí dvojnásob, protože dvě úplně stejný krávy prostě neexistujou.“

„Zabíjet zvířata kvůli jídlu je ohavnost,“ prohlásila nečekaně Máša.

„Ale ty přece nejsi vegetariánka, pokud se nemýlím…“

„To ne, ale výhradě z racionálních důvodů. Potraviny živočišnýho původu jsou pro lidskej organizmus nezbytný, ale to je taky jedinej argument, proč je jíst.“

Takovýto přístup mě docela pobavil. Když má člověk rád maso, tak by se snad podobným pózám měl vyhnout…

„Tobě je to k smíchu?“ zeptala se mě přísně.

„Ano. Jak tvoje znalost cizích zbraní, tak tvůj vřelej vztah ke zvířatům…“

„No jistě, jistě. Hitler byl taky vegetarián. Jenže jedna věc je poctívej boj, Petře, a docela jiná věc je dělat si z žívej ch tvorů potraviny.“

Dál jsem se nehádal, protože to v podobných případech nemá smysl, a jen jsem poznamenal:

„Ale ten tvůj styl lásky ke zbraním je jinak typickej opravdu spíš pro mužský.“

„No a co? Když jsem byla malá, tak jsem hrozně trpěla, že jsem se nenarodila jako kluk. Dokonce mě kvůli tomu vodili k psychiatrovi, ale pak se ukázalo, že v tom naštěstí žádná sexuální úchylka není — jen zvýšená hladina agresivity a tendence k panovačnosti.“

Zakuckal jsem se a rovnou si předsevzal, že podobná témata už s Mášou nikdy probírat nebudu. Takovéto otevřenosti jsem se vždycky děsil.

Aktuální atmosféra však podobným debatám přesně odpovídala. Děda s počtářem — panebože, ty dva teď člověk musí brát jako jeden celek! — tu nebyli, zřejmě někde debatovali s vrchním velitelem. A Danilov zůstal u raketoplánu.

„Já si v tom zbrojním skladu myslel, že si to budeš chtít pobrat všechno,“ řekl jsem a nemotorně se tak pokusil zavést hovor do jiných kolejí. „Když máš tu zvýšenou hladinu agresivity.“

„Ale proč? Stačí jedna zbraň, která pracuje se silovým polem, jeden paprskovej zářič, a především ggoršš. Člověk nemá chtít víc, než potřebuje… Mohla bych ti položit jednu intimní otázku, Petře?“

Cítil jsem v tom rovnou nějakou zradu, ale přikývl jsem.

„Ty jsi dědovu smrt snášel špatně, viď?“

„Cože?!“

Povzdechla si a usedla proti mně.

„Ona smrt to prostě je, to se nedá nic dělat. Přece si nechceš doopravdy myslet, že člověk je jen soubor signálů a reakcí.“

„O co ti teď jde? O duši?“ V hrdle mi vyschlo a začal jsem zadrhávat.

„Proč o duši? Já jsem nevěřící. Jenže musíš uznat, že tělo je přinejmenším půlka každýho člověka.“

Pohlédl jsem jí do očí — ne, teď rozhodně nežertovala. O takových věcech se koneckonců žertovat nemá.

„To platí o tobě nebo o mně, Mášo. Protože jsme mladý a bourej v nás hormony.“

Najednou jsem — pro sebe zcela nečekaně — přešel k cyničtějšímu tónu:

„Dejme tomu já pro tebe asi budu sexuálně přitažlivej…“

„To jo,“ přiznala se úplně klidně. „I když teda míň než Danilov.“

„Nezlob se na mě, ale dědovi už je plno let,“ pokračoval jsem, sotva jsem spolkl tu její urážlivou upřímnost. „Živí se především jogurtama a dětskejma přesnídávkama. Když si někde potajmu vykouří dýmku, je to pro něj událost, a hlt vodky už je flám.“

„No dobře, ale když se projde po zahradě, utrhne si kytku nebo pohladí psa…“

„Pokud jsem zrovna na Zemi, tak ho do tý zahrady musím vyhánět!“

„To je jedno, Péťo.“

„A ty ho opravdu miluješ, Mášo?“

„Andreje Valentinoviče jsem vždycky milovala a milovat budu dál!“ odsekla příkře. „Ovšem jeho osobně, a ne ještěrku s jeho pamětí!“

Cosi ve mně explodovalo. Kelímek s kávou se pár vteřin povážlivě zachvíval a chystal se vyrazit na jasnou adresu.

Zadrželo mě jen to, že káva byla ještě příliš horká.

Vstal jsem a vyšel z kajuty ven. Musím Danilovovi pomoct s kontrolou raketoplánu. Kdyby nic, tak jsem jeho druhý pilot.

Druhý pilot, a ne zakomplexovaná holka, pro kterou člověk a jeho zevnějšek splývají v jeden celek.

Ať už byly pohnutky Alarů jakékoli, ať už to bylo opovržení naší technikou či naopak projev upřímného přátelství, řízení naší lodi se opravdu nijak nezměnilo. Pilotní počítač si spokojeně vrněl pln absolutní jistoty, že v raketoplánu jsou dál namontovány normální motory na kapalné palivo. Prakticky nevyčerpatelná zásoba paliva a neuvěřitelný tah hnacích jednotek mu rozhodně vrásky nedělaly.

S Mášou jsem se dál nebavil. Pokukovala po mně a své přílišné otevřenosti už zřejmě litovala, ale já se rozhodl, že na ty pohledy nebudu reagovat. Dědovi jsem samozřejmě taky nic neřekl.

Všechny náklady, tedy zbraně a nějaké potraviny, které nám poskytli Alaři, jsme zpočátku chtěli normálně uložit do nákladového prostoru. Jenže se ukázalo, že v tom shonu během našeho úprku ze Země i během letu jsme úplně zapomněli na bysty, které tam byly nacpány a na které už s takovou netrpělivostí čekali na Dželu. Bezoké hlavy stranických vůdců minulého století, hrdinové krymského konfliktu i prezidentovi stoupenci na nás teď zírali hodně vyčítavě.

A tak jsme čerstvou výbavu museli rozložit po pilotní kabině.

V raketoplánu jsem setrval do posledního okamžiku. Když se všichni včetně dědy-počtáře usadili na svá místa, stiskl jsem Danilovovi ruku a vyskočil jsem zpátky do hangáru. Danilov se dlouho hmoždil s venkovním poklopem a mně nezbývalo než se na něj zdola dívat. Kolem se shromáždil pořádný dav Alarů, mezi nimiž jsem zahlédl i vrchního velitele. Než jsem vlezl do lodi geometrů, přistoupil jsem k němu.

„Doufám, že můj důstojník mě nezklame,“ poznamenal Alar tiše.

„Co mu tak odpovědět, Kualkuo?“

Nereagoval, a já už se málem rozhodl, že tuhle otázku ignoroval.