Sergej Lukjaněnko - Svět Stínu

Danilov neřekl nic.

„Mluvil jsem… s dědou,“ pokračoval jsem váhavě. „O letu k jádru Galaxie.“

„To mi teda moc rozumný nepřipadá.“

To mě zarazilo. Od plukovníka jsem žádné námitky rozhodně nečekal.

„Zaplet ses do pěkný skopičiny, Péťo. Do největší skopičiny v dějinách,“ pokračoval Danilov. „Sice ses moc nehrnul, ale do toho dobrodružství ses zaplet. Jenže se stal zázrak — ty jsi nejen pronik do jinýho světa, ale eště si z něj dokázal utýct. Na to bych ale na tvým místě moc pyšnej nebyl. Svýho času nám říkali, že když první let do vesmíru proběhne absolutně bez problémů, tak je to špatný znamení. No a ty jsi uvěřil ve svou kliku a v to, že bejt rezidentem u Cizáků je vlastně jednoduchý. A teď jsi ochotnej cpát se někam, odkud zdrhla celá jedna civilizace. Mohutná a nelítostná… Já jsem proti tomuhle nápadu, Petře. Je třeba vrátit se na Zem. A přinejmenším tam nabídnout Mudrce ke zkoumání.“

„Jenže my s dědou letíme do centra Galaxie.“

Danilov si mě podmračeně změřil.

„A jak? Jumpama?“

Musel jsem mu tedy zopakovat všechno, co jsem předtím vysvětloval dědovi. Myslím to o lodi geometrů a principu jeho přesunů vesmírem.

Plukovník mi naslouchal mlčky a dost otráveně. Pak zakroutil hlavou:

„Má to jeden zádrhel. Támhle jde…“

Ohlédl jsem se. Hangárem si to vykračoval vrchní velitel rudofialové alarské flotily.

„Děda s počtářem by ho měli přesvědčit,“ řekl jsem. „Ale stejně — kde je nějakej problém?“

„No v lodi geometrů samotný, Petře. To je neuvěřitelně vyspělá technologie. Jedna věc je, když jsi s ní s hlavou úplně vymydlenou zdrhal ke geometrům. A něco docela jinýho bude, když do ní vlezeme… takříkajíc za střízlivá a s naprosto jasným rozumem.“

„To nechápu,“ přiznal jsem se poctivě.

„No a co když s tou lodí nepoletíme do centra Galaxie? Co když s ní poletíme rovnou na Zemi? A nabídneme tuhle báječnou techniku lidstvu… Protože to už nebudou starý plazmový motory, který se průmyslově stejně nedaj napodobit…“

Alar už byl blízko a poslední Danilovova slova zřejmě slyšel. Nervózně jsem se zasmál:

„No dobře, ale loď geometrů se nedá napodobit tím spíš…“

„Ale dá,“ řekl Alar. „Ta se opravuje sama a automaticky, Petře Chrumove. Mít takovou loď vlastně znamená mít malou továrnu na výrobu podobné techniky. Když je civilizace dostatečně podnikavá, dokáže toho využít.“

Vrchní velitel učinil významnou pauzu.

„A vaše civilizace je podnikavá.“

Nejtěžší ze všeho je vyvracet podezření, která jsou naprosto neopodstatněná. Mě by třeba vůbec nenapadlo využít civilizace Stínu jako důvodu, abych dopravil výzvědný člun geometrů na Zemi. Kdežto Danilov s tím svým tajně policejním drilem na to přišel okamžitě. A Alar taky.

„My se prostě hodláme vypravit ke třetí síle,“ řekl jsem. „Respektive ke čtvrtý. A pak vám loď geometrů zase vrátíme. Pokud vás ještě bude zajímat.“

„Bude,“ přikývl Alar a dál na mě upřeně zíral. „Tvá výzvědná výprava do světa geometrů měla jen minimální šanci na úspěch. Ovšem pokus vypravit se do naprosto neznámé oblasti Galaxie je zcela beznadějný. To uznává i počtář.“

No prosím. A teď mi řekněte, jak má člověk polemizovat s autoritou bytosti, která se nikdy nemýlí!

„Fakt ovšem je, že počtář i přesto doporučuje, aby se to zkusilo,“ pokračoval Alar. „A taky je připraven okamžitě se vydat na cestu.“

„Takže teď už záleží jen na vás?“

„Ano.“

A ta přerostlá myš, která možný prospěch pro svou civilizaci hledala stejně utkvěle jako my s dědou pro lidstvo, se významně odmlčela…

„Takže loď geometrů byste rádi zachovali, abyste mohli prostudovat její technologii?“ vyslovil jsem svůj předpoklad.

„Zachovat ji nemusíme, když se dá překopírovat,“ namítl Alar.

Vzpomněl jsem si, jak zkoumali tělo Nika Rimera, a dál jsem se radši nevyptával.

Stáli jsme vedle raketoplánu — Danilov s tváří dosti kyselou, Alar ponořený do úvah a nakonec já, zoufale hledající slova, která by Cizáka přesvědčila.

„Všechno se to nějak zamotalo,“ řekl Alar. Mluvil tiše, vlastně jakoby přemýšlel nahlas a pokoušel se mi sdělit své pochyby. „Kdybychom bývali věděli, jak spletitá vznikne situace, tak bychom to okamžitě oznámili Silným rasám. Jenže teď… Ted prostě správné řešení nevidím.“

Po těchto slovech mi byl najednou bližší, mnohem bližší.

„Jak by ses zachoval ty, člověče?“

„Nevím,“ odpověděl jsem poctivě. „Opravdu nevím. Ale dobře — když nám nedůvěřujete, tak s námi vyšlete několik výsadkářů.“

„Důvěra nemá míru,“ odpověděl vrchní velitel. „To je,“ kualkuovský tlumočník se zarazil a hledal nejvhodnější výraz. „To je trigger. Ano nebo ne. Dva póly.“

„Vono je zkrátka těžký bejt trošičku těhotnej,“ broukl jen tak do prostoru Danilov.

„Proč?“ podivil se Alar a otočil se k němu. Odpovědi od zrozpačitělého plukovníka se nedočkal a znovu se zadíval na mě: „Slibuješ, Petře Chrumove?“

„Ano,“ zašeptal jsem.

„Vy tu loď na Zemi neodvezete. Naopak se vypravíte pátrat po civilizaci, která se jmenuje Stín, a pokusíte se vrátit. Naše flotila bude v tomto bodě vesmíru čekat sedm pozemských dní.“

„Dobře,“ řekl jsem a stále ještě nemohl uvěřit, že to dopadlo právě takhle.

„Teď sem přivedou člověka Mášu? Je přece vaše odbornice na techniku, ne?“

„Ano.“

„Půjdete do skladu zbraní. Tam dostanete jakoukoli zbraň, kterou budete považovat za nezbytnou pro boj zblízka.“

„Nemyslím, že bychom tam museli bojovat…“

„To jistě. Ale svého důstojníka nemůžu na takovou cestu pustit neozbrojeného.“

Zatím jsem ještě vůbec ničemu nerozuměl. Velitel ke mně přistoupil. Pak ke mně natáhl tlapu a dotkl se vytáhnutými drápy mé hrudi.

„Petře Chrumove, který ses zrodil jako člověk,“ řekl. „Právem velitele nezávislé flotily a oprávněn svým vznešeným původem měním tvůj osud.“

Po nějaké slavnostnosti nebylo v jeho hlase ani stopy. Buď Kualkua nepovažoval za nutné takovýto odstín tlumočit, nebo se Alaři přílišnou emocionalitou prostě nevyznačovali.

„Od tohoto okamžiku jsi důstojníkem rudofialové flotily,“ řekl vrchní velitel. „Podřízen budeš přímo mně a já odpovídám za všechny tvé činy. Najdeš civilizaci Stínu — ku prospěchu nás Alarů, ale taky vás lidí, počtářů a Kualkuů. A vrátíš se.“

Alarova tlapa se sevřela v pěst a poškrábala mě po kůži. Pak se otočil a šel pryč.

Pohlédl jsem na Danilova, ale ten byl zaskočen stejně jako já. Nucené se pousmál a poznamenal:

„Za chvilku ti začne růst vocas…“

„Nech si toho laskavě,“ požádal jsem ho.

„Tak si to tak neber,“ poplácal mě po rameni. „No tak, Péťo! Von se takhle prostě vyhnul zákazu Konkláve vo předávání technologií. Udělal z tebe svýho oficíra, abys moh s tou geometrickou lodí lítat. Na tom není nic zvláštního.“

„Že ne?“ dotkl jsem se své roztržené košile. To se bude muset zašít. „Jak často se stalo, že by Cizáci kvůli lidem překročili regule Konkláve?“

Danilov se s námi do skladu zbraní nevypravil. Překvapilo mě to, ale rozhodl jsem se, že přemlouvat ho nebudu. V tomhle ohledu jsem se nakonec mohl víc spolehnout na Mášu, která se kosmickými zbraněmi pod dědovým citlivým vedením zabývala už dlouho.