Sergej Lukjaněnko - Svět Stínu

Můj přesvědčený tón ho v první chvíli až zarazil. Pak ale pohodil trojúhelníkovitou varaní hlavou a pronesl:

„Setkání utopie s realitou vždycky vede k deformacím. Utopie se deformuje, ale…“

„Ne, dědo. Tam se nedeformovala utopie, ale realita.“

„A co tě tedy na tom jejich světě pobouřilo nejvíc, Pete?“ zeptal se děda po krátké odmlce.

Bylo to něco jako pozdrav z dětství. Ona dlouhá dědova snaha naučit mě, abych nejdřív pojmenovával to nejdůležitější: „Neskuč a vysvětli mi, co tě bolí! Nezahazuj tu učebnici — čemu nerozumíš? Neřvi a vzpomeň si, jak ti ten nos rozbili!“

„Patroni. Ta jejich sebejistota. Jejich… jejich snaha konat dobro.“

„A co tě na tom tak štve, Péťo? To je přece úžasné, když je někdo přesvědčen o své pravdě! A že se pokouší vychovávat děti! Protože pokud něco chybí naší společnosti, tak jsou to dobří učitelé!“

Najednou jsem si vzpomněl na Tága. Pokrčil jsem rameny a odpověděl mu:

„Děti nepotřebujou dobrý učitele. Ty potřebujou dobrý rodiče.“

Děda se nečekaně zachichotal:

„Tvoje mezery ve vzdělání a zároveň schopnost je bleskově zaplňovat mě ohromovaly odjakživa. Ty zkrátka odporuješ autoritám…“

„Autoritám je třeba odporovat vždycky. To už je jejich poslání.“

„Kdybych já tak tohle věděl dřív,“ spustil děda a hned ustal. „No dobře. Tak co chceš?“

„Stín, dědo. Já se teď musím vypravit…“

„A proč zrovna ty?“

„Protože znám geometry. A to znamená, že líp porozumím jejich nepřátelům.“

„Ale jak se tam chceš dostat? Jumpem? Tak si zkusíme dvaatřicet tisíc světelných let podělit dvanácti celými a třemi desetinami… No prosím, tak to budou stačit pouhé tři tisícovky skoků! No a když budeme počítat s průměrně dvouhodinovou pauzou mezi dvěma skoky, tak se tam dostaneme zhruba za osm měsíců. Počítám správně, Péťo? Je to reálné?“

Do dědy vjel vztek, to bylo jasné.

„Není, dědo,“ musel jsem souhlasit. „ I kdyby nám Alaři na raketoplán instalovali svoje generátory a soustavy zajištění životních funkcí, trvalo by to moc dlouho. Tolik času ani nemáme. A hlavně by tolik jumpů nikdo nepřežil. Tak po stovce skoků bych se z toho zcvoknul.“

„Tak co to meleš? My jednoduše nemáme technické možnosti, jak se do jádra Galaxie dostat!“

„Máme. Loď geometrů.“

Děda umlkl.

„Stejně jako jiný rasy využívají pohybu skrz prostor. Jenže dokázali využít princip trvalýho zrychlení. Takže čím větší je vzdálenost, tím vyšší je i rychlost. Na vzdálenost deset parseků je jumper možná rychlejší. Ale když se ta vzdálenost zvýší na deset kiloparseků, tak se nic lepšího vymyslet nedá.“

„Jak jsi na to přišel, Petře?“ připadal mi najednou zcela vyvedený z míry.

Povzdechl jsem si:

„Prostor je jako tkanina, dědo. Můžeme se jím plazit spoutaní rychlostí světla. Nebo ji můžeme zmačkat a přeskočit z jednoho bodu do druhýho. To je jump. Sklady na tý látce jsou vždycky stejný, s tím nic nenaděláme. Šokovej efekt je nevyhnutelnej — energie se společně s hmotou nestěhuje. Všechny známý rasy využívají rubu prostoru a je jedno, jestli se mu říká mimoprostor, hyperpřechod nebo podprostor. Ale…“

„Díky za přednášku, tu bys mohl předvést někde na základním stupni,“ řekl jízlivě děda. „Hypotéz je samozřejmě plno, ale princip jumpu vlastně zatím neznáme. A jak pracují motory Cizích, to nevíme taky. Jediný hodnověrný fakt nám říká, že rychlost pohybu v takovém podprostoru je limitovaná. Čím vyšší je rychlost, tím větší jsou i energetické nároky, která navíc stoupají geometrickou řadou. Takže…“

„Dědo,“ přerušil jsem ho. „Já jsem ale s lodí geometrů mluvil. Je to výbornej stroj a nese v sobě i plno informací. Princip jejího pohybu je směs jumpu a využívání podprostoru. Oni se nejdřív dostanou do rubu prostoru, a pak teprve začnou jumpovat. Zevnitř. Rozumíš tomu? Takže nemusej vynakládat energii na pohyb mimoprostorem. A jumpovej šok se taky nedostaví.“

Děda se choval, jako by mu všechno nějak hůř docházelo:

„Aha… Takže když je tahle informace v jedné lodi a ty jejich kosmické přístroje jsou přece všechny stejné, tak ten, co jsi na něm unikl, by ji v sobě měl mít taky…“

„Však ji v sobě taky má, tím jsem si jistej…“

Reptiloidovo tělo sebou trhlo. Mezitím už jsem se naučil poznat, kdo bude v následujícím okamžiku mluvit — zda děda nebo Karel.

„Velice se omlouvám, že vám skáču do řeči, Andreji Valentinoviči,“ řekl počtář, „ale tohle je jediný způsob komunikace, jehož můžeme využívat…“

„Lžeš,“ přerušil jsem ho. „Já jsem přesvědčenej, že čteš jeho myšlenky a svoje mu taky můžeš posílat.“

„To můžu, ale nedělám to,“ odsekl počtář. „Protože jsme se na tom předem domluvili.“

Možná že nelhal.

„Já sám jsem princip kosmických cest geometrů znal,“ pokračoval počtář. „To je ale záležitost zcela podružná, která na věci nic nemění. Proto jsem nepovažoval za nutné to sdělovat.“

Reptiloidovo tělo mírně ochablo.

„To je záležitost zásadní!“ vybafl děda. „Naprosto zásadní!“

V tuhle chvíli to na rozpolcení osobnosti dost vypadalo.

„Že by motory geometrů byly pro Cizáky dostupné? A že by při jejich používání nezešíleli? Co si o tom myslíš ty, Péťo?“

„Myslím že ne. Svou planetární soustavu přece přesouvali stejným způsobem, a to v ní žijí hned tři civilizace. A hlavně jump v podprostoru vypadá jinak než normální jump. Třeba euforie se nedostavuje vůbec.“

„Takže tohle znamená, že rychlý pohyb vesmírem je teď přístupný pro všechny rasy? A že nás už nikdo nebude potřebovat?“

Reptiloid se přizvedl, ale přední tlapy pod ním okamžitě podklesly a on sebou plácl na břicho. Děda ale jako by si vůbec nevšiml, že se ze samého rozrušení sám pokusil o pohyb v cizím těle.

„Ale to je naše smrt, Karle! Protože důvodem pro zničení lidí ze strany Konkláve je už fakt, že se objeví nepřátelská rasa, která je s námi absolutně identická! A když ještě ke všemu ztrácíme svou jedinou celogalaktickou výsadu…“

Počtář se znovu ujal vlády nad svým tělem, pohodlně se usadil a řekl:

„Já vás ale na to, že situace je pro lidstvo smrtelně nebezpečná, upozorňuji od samého počátku, Andreji Valentinoviči. Pokud Silné rasy pochopí technologii geometrů, zlikvidují vás bez váhání.“ Odmlčel se. „Můžu vás utěšit jen jedinou věcí — stejný osud čeká i nás. My jsme přece jen živé počítače Silných ras. Využívají nás, protože nechtějí stavět inteligentní stroje. Jenže geometři se nebezpečí, spojenému s takovou snahou, jednoduše vyhnuli.“

„Koho ještě čekají nepříjemnosti?“ ujal se iniciativy opět dědeček.

„Je jich dost. Konkláve je příšerné a zároveň spásné tím, že využívá nejlepších vlastností svých jednotlivých členů. Jistě, to celé pak vede k vadnému, jednostrannému rozvoji Slabých ras. Zároveň jim to však zaručuje bezpečnost — jejich schopnosti se postupně mění ve schopnosti unikátní. Kdežto geometři jsou rozvinutí komplexně.“

„To je velice zvláštní.“ Jak se zdálo, děda už se upokojil. „Přišli sem z jádra Galaxie. Tam jsou vzdálenosti mezi jednotlivými hvězdami podstatně menší. Dalo by se tedy očekávat, že počet inteligentních ras bude alespoň o řád vyšší a ke kontaktům mezi civilizacemi dochází mnohem častěji… Takže by nutně měly vznikat taky struktury, připomínající Konkláve…“