Sergej Lukjaněnko - Svět Stínu

Po chvíli průvodce zastavil u zavřeného poklopu a upřel na mě oči zbitého psa:

„Tady ale probíhají důležitá jednání…“

„…a já se jich musím zúčastnit!“ ujistil jsem ho.

Kdyby teď byl vstup zablokovaný, ocitl bych se v trapné situaci. Můj alarský průvodce však asi byl dostatečně důležitý na to, aby se nic takového nestalo. Poklop se otevřel.

„…ne, ne a ne!“ uslyšel jsem okamžitě dědův hlas. „To nejde. Byl by to pro něj příliš velký šok!“

„Jakej šok, dědo?“ zeptal jsem se a vstoupil dovnitř.

Kualkua mi v mozku nezvučně zašeptal:

Chceš to opravdu vědět, Petře?

Poprvé jsem na alarské vlajkové lodi uviděl teplé a výrazné barvy. Sál byl oválného tvaru, s jemně růžovými stěnami, oslnivě nachovým stropem a temně rudou podlahou. Vypadalo to trochu jako vnitřnosti obři nestvůry… Alarský vrchní velitel ležel uprostřed, v křesle neobyčejně složité konstrukce; hned vedle stála tři jiná křesla, tentokrát obvyklejších tvarů, zjevně připravená pro lidi. Obsazena byla však jen dvě — seděli v nich Danilov a Máša. Vedle Alara stál počtář, který se na mě zahleděl s jakýmsi až lidským úžasem.

Dědeček tu nikde nebyl.

Tak jsem se pořádně rozhlédl a teprve pak jsem se zeptal:

„A kde je děda?“

Můj průvodce pomaličku couval ve snaze opustit prostor ve stále ještě otevřeném vstupu. Tomu to ještě spočítají… Potkal jsem se s Danilovovýma očima, ale ten pohledem okamžitě uhnul. Tak jsem pohlédl na Mášu — byla celá přepadlá a bledá.

„Vrchní veliteli! Kde je Andrej Valentinovič Chrumov?“ zeptal jsem se. „Kde je můj dědeček?“

„To je velice složitý mravní problém,“ odpověděl mi Alar. „Obávám se, že nemám právo na tuto otázku odpovědět, dokud s tím nebude souhlasit on sám.“

„Karle! Počtáři!“ Zkoumavě jsem si změřil reptiloida. „Kde je děda?“

V sále se rozhostilo ticho.

Už jsi to přece pochopil, upozornil mě Kualkua.

„Jiné východisko jsem neměl, Péťo,“ odpověděl mi počtář dědečkovým hlasem.

Vy svině!

„Co je s dědou?“ rozeřval jsem se. „Co je s ním, vy ksindlové?!“

„To jsem já, Péťo,“ řekl počtář.

Pokročil jsem bezděky k němu — a v tu chvíli nevěděl, zda jsem se chtěl přesvědčit, že tak blízký hlas opravdu vychází z té nelidské tlamy, nebo abych okamžitě zadusil tu cizáckou bestii, která se pokoušela… Pokoušela se…

„Jiné východisko jsem opravdu neměl, Péťo,“ řekl děda. „Prostě neměl.“

Bezzubá tlama, plná žvýkacích destiček, se otevírala nervně a trhaně a zvuk lidské řeči se snažila reprodukovat obzvlášť pečlivě. V blankytných počtářových očích se zračila prázdnota. Známého a blízkého v tom tvorovi nebylo nic, vůbec nic!

„Chtěl jsem se tě dočkat, Péťo,“ řekl děda.

A já to nevydržel. Nohy se mi rozklepaly, zdi se zachvěly, daly se do pohybu a vzápětí se mi na obličej přilepila podlaha.

Nejlepší je dívat se do stropu. Zavírat oči není správné. To člověku hned lezou do hlavy všelijaké myšlenky. A já teď přemýšlet nechtěl. O ničem. Mnohem snazší bylo vybrat si bod na stropě a utkvěle na něj zírat.

Je to tak lehčí. Mohl jsem naslouchat dědečkovu hlasu, vycházejícímu z počtářovy tlamy, a přitom zapomínat na to, co se stalo.

„Bylo to rozsáhlé krvácení do mozku, Petře. Mrtvice. Vždycky jsem s touhle variantou počítal, ale přišla až příliš nevhod. Nějaký den a noc bych asi vydržel, ale víc určitě ne…“

Hlas měl děda naprosto klidný. A určitě ne proto, že teď sídlil v Karlově těle. Stejně suchým a rovným tónem by mluvil, i kdyby byl ochrnutý a upoutaný na lůžko. Stejným tónem zřejmě přistoupil i na počtářův návrh…

„Danilov na tuhle variantu přistoupil okamžitě. Kdežto Máša… zatím skoro nemluví. Ale to nic, však si taky zvykne.“

„Jak to probíhalo?“ zeptal jsem se s až chorobnou zvědavostí.

„Uspali mě, Karel byl toho názoru, že během přesouvání mého vědomí do jeho těla bych se zbláznil. Ale takhle… prostě jako bys v jednom těle usnul a v jiném se probudil.“

„A není to hrůza, dědo?“ zajímalo mě dál, i když jsem se za tu pitomou otázku okamžitě proklel. Dědeček ale odvětil naprosto klidně:

„Vlastně ne. Koneckonců jsem se už dávno… hm… připravoval odejít navždy. A tohle je varianta, kterou nemůžu označit za nejhorší. Těžké bylo zvykat si na nový zrak. Kdybys tak věděl, jakého tě teď vidím… Je to neobyčejně legrační. A na tyhle… tlapky se taky těžko zvyká. Hlavně na to, že chodíš po čtyřech. Ostatně já se ani nesnažím pohybovat, tomu se věnuje Karel.“

„Ty… vy… Můžete spolu komunikovat? Myslím přímo. Čteš jeho myšlenky?“

„Ne. Pokud tomu dobře rozumím, Karel pro mé vědomí vyčlenil autonomní část svého mozku.“ Děda ožil. „Ona je to mimořádně zajímavá rasa, Petře! A jaké mají možnosti! Například…“

Když se přitom člověk nedíval na reptiloida, bylo všechno v pořádku. Jako by mi dědeček líčil abstraktní problém — co cítí člověk, který se najednou ocitl v nelidském těle, a to ne jako svrchovaný pán, ale jako náhodný host…

Jako dítě jsem jednou chytil spalničky. Což je nemoc, kterou v dětství prodělá skoro každý. Slzely mi oči, na světle jsem je vůbec nemohl otevřít, a tak jsem ležel v pokoji se zataženými závěsy a trápil se tím, že mi dědeček zabavil počítač, abych do něj náhodou necivěl. Místo toho mi koupil a instaloval věž, a to velice sofistikovanou, se spoustami možností, takže jsem ležel v posteli a po hmatu manipuloval s dálkovým ovladačem. Dodneška si právě po hmatu všechna ta tlačítka pamatuju… Stejně jako radost, když zmáčknutí každého dalšího vylovilo z éteru nějakou novou stanici nebo spustilo cédéčko. Nejlepší ze všeho ale bylo, když dědeček přišel, posadil se vedle mě a začal si se mnou vykládat. Hned první den jsem se ho jako na první věc zeptal, proč není možné vyléčit spalničky rychle, a on spustil asi desetiminutovou přednášku o této chorobě. Pochybuji, že by o tom něco věděl dřív, ale když jsem onemocněl, stačilo mu půl hodiny na to, aby zvládl alespoň podstatu problému.

„Je to virová infekce, Pete.“ V té době velmi rád užíval anglické zdrobněliny mého jména. „Na této frontě pozemská medicína zatím žádných zvláštních úspěchů nedosáhla. Říká se, že Cizáci už účinné preparáty pro potírání virů mají, ale s námi se o ně zřejmě nehodlají dělit… Nemoc prostě napadla tvůj lymfatický systém — vzpomínáš si, jak jsme si spolu četli v knížce Jak mám v těle všechno zařízeno? Jindy se virus může usadit v retikuloendoteliální soustavě, ale s tím si hlavu nelam. Nic hrozného na tom není, já měl v dětství spalničky taky.“

„A neumřu?“ zeptal jsem se, protože jsem se začal trochu bát.

„Pokud se to nezvrhne v zánět mozkových blan, tak ne,“ potěšil mě dědeček. „Ale to je málo pravděpodobné.“

„Co je to zánět mozkových blan?“

Děda mi zase vše důkladně vysvětlil. To už jsem nevydržel a rozplakal se. A dokonce jsem na něj začal křičet, že nic z toho vlastně nechci vědět a že on sám by udělal nejlíp, kdyby mlčel…

Děda mi položil studenou dlaň na čelo, počkal, až se trochu uklidním, a konstatoval: