Sergej Lukjaněnko - Svět Stínu

„Nemáš pravdu, Pete. Strach máme vždycky z něčeho, co neznáme. To je taky jediný strach, který si můžeme dovolit. Ale když věci známe, bát se nesmíme. Můžeme nemoc nenávidět a opovrhovat jí. Ale bát se nesmíš.“

„Copak ty ses nebál, když jsi byl malej?“ zaskučel jsem uraženě.

„Bál,“ odpověděl po chvíli dědeček. „Jenže to nebylo správné…“

Kdežto teď to správné bylo. Teď se nebál.

Nebo měl v sobě dost sil na to, aby mi to nedal znát… Jako by to, co se s ním stalo, byl jen akademický problém, který on teď popisuje otřeseným kolegům. Což nakonec s převelikou radostí doopravdy udělá, pokud se podaří počtáře přesvědčit, aby s námi odcestoval na Zemi! Vyleze za katedru v přednáškovém sále, vycení žvýkací destičky, s potěšením obhlédne hrůzou zbělalé tváře skobáků, exobiologů, xenopsychologů, extrateriálních lingvistů a kosmických diplomatů… A vyštěkne na ně: „Možná vám to bude připadat zvláštní, ale stále jsem to já, ten starý paprika Andrej Chrumov, i když jsem teď uvězněn v nestvůrném těle reptiloida…“

„Možná se ti to zdá zvláštní, ale stále jsem Andrej Chrumov, i když ted vypadám tak trochu jako varan,“ řekl děda. „A pokud se Karel nerozhodne pročistit si paměť, kyne mi ještě hodně dlouhý život…“

„Ale to mě přežiješ, dědo,“ řekl jsem.

„Možná ano,“ souhlasil, jako by se nechumelilo.

Pohlédl jsem na dědu… vlastně na Karla. Počtář ležel na podlaze. Kdyby teď fungoval reptiloid, vylezl by si na čelo postele.

„A co dělá on, když ty jsi… venku?“

„Nevím, Péťo. Já bych řekl, že se mu tahle možnost dokonce zamlouvá. Vědomí měl vždycky dvě, ale dost pochybuji, že by ho vnější svět zajímal víc než ten jeho vnitřní. Z jiného by se na jeho místě rázem stal schizofrenik, ale jemu je to asi jedno…“

„Nojo, ale co tobě, dědo?“

„Mně?“

Měl jsem pocit, že si zkusil povzdechnout, ale to se v reptiloidově těle příliš nedařilo.

„V jistém věku, Péťo, nejsou takové drobné ústrky života jako nepohyblivé klouby, slepnoucí oči nebo kupříkladu pobyt ve zvířecím těle ve srovnání s možností žít dál prostě nic.“

„Ale jak to s tebou bude dál, dědečku?“ zeptal jsem se tiše. „Copak tady, tady jsou jen Alaři. Jenže co na Zemi?“

„A jak často jsem na Zemi v posledních letech vycházel z domu?“ odpověděl mi otázkou.

„Třeba si bude chtít vyrazit reptiloid…“

„Už mi navrhl kompromis. Padesát let strávíme na Zemi. Karel se tam stane velvyslancem počtářů. A pak zase budu padesát let já naším velvyslancem u nich. Člověk na jejich planetě stejně nevydrží. A pak se to zase otočí.“

To byl vskutku velkorysý návrh. Nejen pro dědu, ale i pro celou Zemi. Diplomatické styky automaticky znamenají i zcela jinou úroveň ve vztazích s dalšími rasami Konkláve.

Teprve pak mi došel i zbytek dědečkovy předešlé odpovědi.

„Jak dlouho žijou počtáři, dědo?“

„Strašně dlouho, Péťo,“ odpověděl po krátkém zaváhání. „Nesrovnatelně déle než my.“

„Už ses dověděl něco o jejich světě?“

V tom okamžení se reptiloid nepostřehnutelně proměnil. Škubl hlavou, protáhl se a ostře poznamenal:

„Žádám tě, abys toto téma ponechal stranou, Petře.“

Uplynula snad pouhá vteřina — a Karel se zase stáhl do vnitrní vrstvy svého vědomí. Zato já si připadal jako opařený. Nene, já teď nemluvil se svým dědečkem, přesněji řečeno jsem komunikoval nejen s ním. Počtář tu byl neustále přítomen. Poslouchal, díval se a činil své závěry.

„Pronájem v domě se skleněnými stěnami je trochu nepohodlný,“ řekl děda. Tentokrát to byl už zase on.

Byla v tom jakási zlá a jedovatá ironie osudu, že právě Andrej Chrumov měl svá stará léta dožívat v nelidském těle. A to těch starých let mělo být nejméně sto.

Posadil jsem se na postel a pohlédl na reptiloida. Ostatní nás nechali o samotě ve dvou, lépe řečeno ve třech. Že by proto, abychom si uspořádali rodinné problémy? Jenže občas nastanou situace, které je lepší neřešit, protože se vyřešit jednoduše nedají.

„Pro co se teď rozhodneš, dědo?“ zeptal jsem se. „Na mysli mám samozřejmě geometry.“

„Další rozhodnutí už jsou v rukou těch, kteří na ně mají právo,“ odpověděl mi prostě. „Já jen poskytl svá doporučení, ale ke komu se Země nakonec přidá, není v mých rukou. Doufám, že ke geometrům.“

„Ale to by byla chyba, dědečku.“

„Petře!“ Reptiloid sebou škubl v marném pokusu naznačit obyčejné lidské rozhořčení. „Vše, co jsi popsal, nejde za rámec běžné společnosti.“

„Jde,“ prohlásil jsem tvrdě. „A pěkně daleko.“

„Jsi teď plně v zajetí emocí, Petře. Tak ona tě pobouřila jejich struktura moci. Moci, založené na výchově?“

„To taky. Ale pochop něco jinýho — tenhle systém ti neponechává jedinou šanci. V každý tyranii a každý diktatuře vždycky existuje odpor ze strany ovládaných. To se v člověku ukládá zřejmě už od narození. Dokud je tu dělení světa na ten vnější, nepřátelský, a vnitřní, to jest rodinu, vždycky jsou tu dvě logiky, dva modely chování… Dokonce tři,“ neudržel jsme se. „Protože na pomezí těch dvou systémů vzniká osobnost jako taková, prostě slitina společnosti a dědičnosti. A to nám dává svobodu. Jenže svět, kterej zničil rodinu, je vytrvale monolitní. Není v něm konflikt. Není v něm dvojí morálka. A nejspíš… nejspíš v něm úplně chybí svoboda obecně…“

„Jakého jsem tě vychoval, takového tě mám,“ odtušil děda. „A co je dobrého na tom, co jsi právě popsal?“

„Já se tě o výchovu neprosil,“ odsekl jsem.

Dědeček s odpovědí zaváhal:

„Tohle byla rána pod pás, Pete.“

Oslovení z dětství mě ale nedojalo.

„Ty teď žádnej pas nemáš. Ale to je jedno, dědo — tys mě každopádně vychoval v tom, že mám právo se rozhodnout. Že mám svobodu. Je to tak? Chtěl jsi to? No a já jsem přesvědčen, že svět geometrů Zemi nic dobrýho nepřinese.“

„Péťo… Viděl jsi tam u nich třeba žebráky?“

Mlčel jsem, protože jsem neměl co odpovědět, ale děda se naštěstí rozhodl efekt ještě posílit:

„Viděl jsi nějaké zločince či vrahy?“

„Ty jsem viděl. Seděl jsem v koncentráku.“

„Pokud ale mám věřit tvému popisu, chlapče, tak to zdaleka není to nejhorší místo, které si umím představit! Miliony lidí u nás na Zemi žijí v daleko horších podmínkách. Viděl jsi třeba uprchlické tábory u Roštová? Nebo mládežnické pracovní osady na Sibiři?“ Děd zvýšil hlas a mačkal teď z reptiloidova hrdla, co se dalo. „Podíval ses na rub cizího světa a ten tvůj ti najednou připadal jako ráj… Vzpamatuj se, Péťo! Země vůbec nejsou lázně, za které máš tendenci ji považovat!“

Vybavil jsem si nekonečnou ledovou tundru. A taky řetězec strážních věží, na nichž přebývali Hbití přátelé. Nebo historika Agarda Taraiho, který věděl z pravdy až příliš mnoho, a přesto nedokázal vzdorovat. Pak jsem si neznámo proč vzpomněl na lázně. Zřejmě díky kontrastu — po tundře přišel rozpálený vítr a davy lidí, kteří se bojí vzájemného doteku. A taky na kluky z internátu, na ty báječné hubaté kluky, které Patroni s citem a láskou promění v báječné a dokonale poslouchající roboty.

„Země ale je ráj,“ prohlásil jsem. „Věř mi, dědo.“