Sergej Lukjaněnko: Svět Stínu

„Zato my bychom mohli dojít ke Stínu!“

Myslel jsem si, že děda si povzdychne jako pokaždé, když narazí na další projev mé paličatosti, jenže on jen odpověděl:

„Ty by ses chtěl dostat do jádra Galaxie? Zatím si neumím představit, zda je to vůbec možné technicky, ale ptám se po smyslu. Jaký by to mělo smysl, Péťo? Abychom našli neznámou civilizaci a prozradili jí, kde se ukrývá její nepřítel? A jak víš, že budou chtít geometry pronásledovat? Anebo že se nepustí i do nás, kdyby náhodou geometry pronásledovat chtěli…“

„Ale ty sám jsi přece mluvil o třetí síle!“ zvolal jsem.

„Tahle síla ovšem už není třetí, Petře. Ta je čtvrtá. Slabé rasy, Silné rasy, geometři a Stín. Zákony existence společnosti nejsou totožné se zákony fyzikálními. Zatímco v klasické astronomii je problémem vzájemné působení tří těles, v politice přináší čtvrtý faktor nejistotu a nevyváženost. Když bychom k současnému klubku problémů přidali ještě Stín — bez ohledu na to, oč vlastně jde —, nikdo nebude schopen odhadnout výsledek.“

„No dobře, ale co když nám ty výsledky, který odhadujeme teď, rovnou nevyhovujou?“ nedal jsem si pokoj. „Nemělo by se zkusit něco dalšího, dědo, když obě současný hypotetický varianty jsou jen slepá ulička?“

„Nevím,“ odpověděl mi. „Já jsem tam přece nebyl, Péťo.“

„Kdežto já ano!“

Všichni mlčeli. Párkrát jsem přešel po „místnosti hlášení“ sem a tam a pak jsem se zeptal:

„Můžu odsud ven? Řek bych, že už jsem řek všechno.“

Místo odpovědi jsem se dočkal jen jakéhosi polekaného ticha. Pak se ozval děda a poprosil mě:

„Počkej ještě, Péťo. Je tu jistý důvod, abys… Zkrátka si tam ještě chvíli pobuď.“

Pak buď všichni umlkli nebo vypnuli spojení. Spíš to druhé.

Co blázní — že by mě považovali za dvojitého agenta? A teď se připravují k prověrkám a mentoskopiím na způsob geometrů? Popadl mě vztek. Ale co, mám přece v těle Kualkuu, tak se vyptám jeho!

My na otázky nikdy neodpovídáme, Petře.

„Proč?“ zeptal jsem se ho v duchu. To, že se Kualkua se mnou dal do řeči bez zjevné příčiny sám od sebe, bylo dost nečekané.

Protože na pnliš mnohé známe odpověď.

„Nerozumím ti!“

To Alan ano.

Kualkua chvíli počkal a pak ještě dodal:

Nejde o tebe, Petře. Tebe už si proklepli ze všech stran. Jen na rozdíl od geometrů tenhle záměr předem neinzerovali.

Něco se tu dělo. Něco velmi divného. Kualkua jako by mi nabízel tiché spojenectví. Ne jako mí přátelé!

„Proč ale znáte odpověď na příliš mnohé?“

Mlčel.

„Kolik jedinců má vaše civilizace, Kualkuo?“

liž jsi to pochopil.

Možná se mi to jen zdálo, ale spíš se mu líbilo, že jsem se dovtípil.

„Ty… jsi sám?“

Kualkua mlčel. Je pravda, že přímé odpovědi jsem se od něj nikdy nedočkal. Občas ale odpovídal shovívavým mlčením. Maličcí amébovití Kualkuové, ti pěšáci kosmických šachovnic, netečné bytosti, které nikdy o nic neusilovaly. Nene, bytosti ne. Bytost!!! Bytost, která tvořila jediný celek. Odjakživa. Která se nebála smrti, protože pro ni smrt nikdy neexistovala!

Panebože, co asi může pro tohoto jedince znamenat moc Silných ras, jejich síla a jejich sebevědomí, jejich diplomatické hrátky a galaktické intriky! A Kualkua nikdy nedovolil, aby byl zneužit a zničen, protože ze ztráty jedné buňky si nemusí nic dělat žádný organizmus. Byl to jeden obrovitý celek, rozprostřený po vesmíru, žijící v cizích tělech a mechanizmech, vyhřívající se pod tisícovkou Sluncí a dívající se na tento svět miliardami očí! Jaká síla a jaké zákony bytí umožňovaly těmto chomáčkům rosolu, jež od sebe dělí stovky parseků, myslet jako jeden intelekt? Z jakého světa se mohli zrodit?

Počtáři, Alaři, Hixani a dokonce i prasnici či Dženšové — ti všichni jsou skoro jako lidé! Ve srovnání s Kualkuou.

Přejel jsem si rukou po tváři a vybavil si, jak šikovně měnil mé tělo. Člověk by to mohl považovat za samozřejmost, ale stačilo si jen uvědomit, jak ignoroval zákon o zachování hmoty, když mě měnil v Pera a pak zase zpátky v Petra.

Neboj se, Petře. My o moc neusilujeme.

Zasmál jsem se. V mém těle nežil symbionita. Spíš částice Boha. Boha skutečného, který se docela klidně obešel bez hromů, blesků a starozákonních přikázání… Ačkoli ne, v tomhle asi pravdu nemám. Do role Boha se Kualkua nehodí, a ani o ni neusiluje. Spíš by se dal považovat za součást přírody. Za cosi prastarého a nevyčerpatelného — jako vítr, jako světlo, jako reliktní záření. Vítr žádnou moc nepotřebuje a dokonce, i když si ho chytíte do plachet, nemůžete si myslet, že jste se stali jeho pány. Prostě jste chvíli měli společnou cestu… V duchu jsem se zeptal:

„Proč říkáš ‚my‘? Vždyť jsi jeden!“

A co znamenají slova, Petře?

To ano — co znamenají slova? Asi nic. Ty jsi sám a já jsem taky sám. My všichni jsme navždy osamělí, bez ohledu na to, kolik samolibých živých bytostí tvoří jednotlivé rasy. Každý z nás je svébytná civilizace. S vlastními zákony a vlastní samotou. A stejně — dokonce i Kualkua o sobě raději říká „my“…

Přistoupil jsem ke dveřím, přesněji řečeno k obdélníku na stěně, který se od zbytku jejího povrchu téměř nijak nelišil. Byl nízký, pohodlný pro Alary. Dotkl jsem se ho rukou, i když na to, že neznámý mechanizmus poslechne a laskavě otevře, jsem vlastně příliš nevěřil.

Dveře se odplazily do zdi.

V prostorném sále byli dva Alaři. Leželi ve svých přízemních křesílkách před čímsi jako pult. Podle mne ten pult vypadal jako obří křišťálová váza, korunovaná matovou nefungující obrazovkou. Ačkoli — možná fungovala, ale můj zrak to odmítal vzít na vědomí. Když na mne pohlédli, jejich nasedla srst se naježila. Oba měli na krku bouli s Kualkuou. Výborně.

„Potřeboval bych z organizmu odstranit metabolické odpady,“ řekl jsem. „Kde to můžu udělat?“

Historie se vždy opakuje v podobě frašky…

Jeden z Alarů vstal a odcupital k tunelu, ubíhajícímu kamsi do dáli. A druhý mi řekl:

„Následujte ho, prosím…“

Teď jsem nebyl vězeň, jehož se patřilo držet pod zámkem — teď jsem byl zdroj mimořádně důležitých informací a představitel spojenecké civilizace.

„Je to proces velice intimní a nikdo by o něm neměl nic vědět,“ oznámil jsem mu.

Nešťastného technika u pultu jsem tedy postavil před menší etický problém a vyrazil ve stopách svého průvodce. Když se tunel asi po dvaceti metrech rozdvojoval, nařídil jsem mu:

„Odveď mě k představitelům mé rasy. Okamžitě!“

Alar zmateně přešlápl na místě. Bylo jen málo pravděpodobné, že by to byl řadový příslušník alarské společnosti a nechápal, že se tu děje cosi předem nenaplánovaného. Ocitl se však pod tlakem dvou dosti přesvědčivých argumentů: tím prvním byl můj zřejmě respektuhodný statut a tím druhým vzpomínka na krvavý útěk Nika Rimera…

„Okamžitě!“ vyštěkl jsem ještě jednou.

Zabočil doprava a já za ním, s pohledem upřeným na jeho legračně pokleslý zadek a naježený krk. Cizák vypadal jako honicí pes na stopě.

Ačkoli — pokud ta podoba není zavádějící a Alaři opravdu vzešli z hlodavců, pak pachy u nich sehrávají roli jen o málo větší než u lidí.