Sergej Lukjaněnko - Svět Stínu

„Kualkuo,“ oslovil jsem symbionitu v duchu. „Podíleli se na opravě i tvoji soukmenovci?“

Ano, následovala tichá odpověď. Pomáhali jsme na nejhorších místech.

„Ale to je přece nebezpečné i pro vás!“

No a co?

Jak neuvěřitelná lhostejnost vůči smrti! Jak nevídaná… V tomhle chování amébovitých bytostí se cosi skrývalo, ale zatím nikdo ještě nepochopil, co přesně.

Ve středu gigantického kotouče se otevřel poklop. Žádnou přechodovou komoru za ním nebylo vidět, vzduch uvnitř lodi bezpečně udržoval silový štít. Padali jsme do šachty. Vypadalo to opravdu jako pád, když na sebe navzájem začala působit umělá gravitační pole obou lodí, pocítil jsem lehkou nevolnost.

„Vypnout gravitaci,“ nařídil jsem, jakmile jsme se ocitli v útrobách vlajkové lodi. „Odpojit všechny ochranné systémy. Otevřít kabinu.“

Tentokrát už moje lodička reagovala — jako by se rozhodla, že nemá smysl plakat nad vlasy na sťaté hlavě. Kabina se otevřela a já pocítil lehký kořeněný pach cizího, nelidského obydlí. Hangár podobající se jeskyni byl osvětlený jen velmi skoupě a nehybné postavy Alarů bylo sotva vidět.

Najednou mi z toho bylo nanic.

Před týdnem jsem se jejich řadami musel probíjet. Jako odvážný hrdina, který si sice nepamatuje, co je zač, ale štědře rozdává rány a švihá nožem napravo nalevo… V cestě mi přitom stáli jen technici a inženýři, tedy jedinci, kteří boj zblízka jednoduše neovládali. Bylo třeba vytvořit iluzi bitky, a to se zdařilo. Kdyby mi do cesty postavili pár pravých alarských výsadkářů, a ještě ke všemu ve vychvalovaných alarských bojových vestách, neměl bych nejmenší šanci.

Huňatá těla kolem vyčkávala. Jak se asi na mě dívali? S pochopením — protože věděli, do čeho jdou? Nebo snad s nenávistí — protože jsem na rukou měl krev jejich přátel? Anebo se zvědavostí — protože jsem se přece jen vrátil a přinesl nové informace…

„Kde jsou moji přátelé?“ zeptal jsem se a seskočil na podlahu. „Alaři!“

Ticho. Pak mi vykročil vstříc černý Alar ve zlatavé tunice.

„Vítám tě na palubě, Petře Chrumove,“ řekl překládající Kualkua, který visel na krku nejvyššího velitele jako zrůdný váček. „Jsme rádi, že ses dokázal vrátit.“

Jeho srst na dvou místech těla kryly bílé obvazy, které jen sotva mohly být součástí jeho uniformy. Nejsou to nakonec stále ještě stopy mého řádění?

„Kde jsou mí přátelé?“ zeptal jsem se ještě jednou.

„Spí. U nás je teď čas odpočinku.“

„Nevadí. Klidně je vzbuďte, zlobit se nebudou,“ řekl jsem.

Pokud si Alaři vymysleli nějaký uskok, jsem ztracen… Jenže právě v tu chvíli ze vzdálenějšího tunelu vykročily dvě postavy. Danilov a Máša. Běželi ke mně a já cítil, jak mě konečně opouští to příšerné napětí.

Přece jen jsem se měl kam vrátit.

Ale proč jsou úsměvy na jejich tvářích tak nucené?

„Petře!“ shrábl mě do náruče Danilov. Zatřásl mnou a pohlédl mi do tváře. „Chlape jeden zatracená! Tak ses vrátil!“

Máša se chovala zdrženlivěji. Prostě se usmívala a, i když mi to připadalo zvláštní, tahle pro ni dosti neobvyklá věc ji činila podstatně sympatičtější.

„Ahoj,“ řekla, vztáhla ke mně ruku a lehce se dotkla mého ramene. „To je fajn. Hrozně jsme se o tebe báli.“

Zašilhal jsem po tunelu, ale odtud se už nikdo nevynořil.

„Kde je děda?“ zeptal jsem se zaraženě.

„Spí,“ vyhrkl překotně Danilov. „Teďka zrovna spí.“

Alarové do téhle scény nezasahovali. Vytvořili kolem místa setkání huňatý prstenec a se zájmem pozorovali, co se bude dít. Vyhledal jsem pohledem velitele a zeptal se ho:

„Během útěku… jsem…“

„Zabil jsi tři naše,“ odpověděl nejvyšší velitel, aniž by čekal na konec mé otázky.

Co jiného jsem taky mohl čekat? Ještě štěstí, že byli jen tři. Kolem Nika Rimera zkrátka byli ne-přátelé a vězněný regresor si nebral servítky…

Danilov lehce stiskl mé rameno.

„Veliteli…“ začal jsem nerozhodně.

Bylo hloupé omlouvat se a prosit o odpuštění. Tohle není vina, které se lze zbavit pár slovy. Jenže co jiného mi zbývalo?

„Petře Chrumove! Jako představitel civilizace Alarů tě prosím o odpuštění,“ řekl prostě velitel.

Užasle jsem se zahleděl do jeho lesklých černých očí. Ale ne, to nebyl trpký výsměch.

„Donutili jsme tě přestoupit zákony vaší civilizace,“ pokračoval Alar. „Musel jsi zabíjet spojence, ale jiné východisko jsme nenašli.“

Úlevu z těchto slov, která zásadně měnila situaci, jsem nepocítil — to rozhodně ne.

Což bylo možná to jediné, co mi ponechávalo právo dál si sám sebe vážit.

„Prosím rasu Alarů o odpuštění, veliteli,“ odpověděl jsem. „Je mi velmi líto těch, kteří padli za oběť.“

Alar mlčel. I kdyby naše etické principy byly seberozdílnější, životy členů vlastní posádky mu na srdci ležet musely. Jinak by se asi jen těžko mohl stát vrchním velitelem flotily. Moc sice poskytuje právo vyžadovat oběti, ale nezbavuje bolesti, když k těm obětem dojde. Samozřejmě za předpokladu, že je to moc a ne tyranie.

„Takže jejich oběť nebyla marná?“ zeptal se velitel. „Dostal ses do světa geometrů?“

„Ano,“ mávl jsem rukou směrem ke své lodičce. „Ale tohle je jiný člun. Ten, co jsem s ním odlétal odsud, rozebrali a zničili.“

„Proč?“

„Protože se dostal do zajetí.“

Danilov vítězoslavně pohlédl na Mášu a do mé mysli se vkradlo podezření, že dívka možná podlehla svodu umístit do Rimerovy lodi deset či dvacet špionážních štěnic.

„Jsem rád, že ty ses podobnému osudu vyhnul,“ přikývl velitel.

„Ale s potížemi,“ řekl jsem jen.

Alar ještě jednou pokýval hlavou. Zřejmě tak kopíroval lidskou mimiku, ale při pohledu na ten jeho myší čumáček to na člověka působilo komicky.

„Může se civilizace geometrů stát spojencem Slabých ras?“ zeptal se.

Dobrá otázka.

Možná nejlepší otázka sezóny…

„Geometři by se mohli stát novými pány Slabých ras,“ odpověděl jsem. „Pohltí nás. Darují nám svou ideologii. Přijmou nás do své sféry vlivu.“

„Změnit násilím ideologii rozvinuté pospolitosti není možné,“ odrazil mou argumentaci Alar.

Jenže ta pospolitost by dlouho rozvinutá nezůstala,“ vysvětlil jsem mu.

Černá myší očka mě provrtávala skrz naskrz. Pak se Alar rozhlédl po těch, co se tu shromáždili — a jako když do vrabců střelí. Za deset vteřin bylo v hangáru úplně pusto.

„Pojďme, Petře,“ natáhl ke mně Alar tlapku a lehce mě postrčil. „Hangár není to pravé místo. Teď na tebe čeká místnost hlášení.“

„Hlášení nebo výslechů?“

„To závisí na okolnostech.“

Soudě podle rozměrů „místnosti hlášení“ se tu zdejším myším občas zpovídali sloni.

Hrbolatý povrch, na alarských lodích běžný, byl v tomto případě pohasle oranžové barvy; několik osvětlovacích segmentů zářilo tlumeně a jaksi znepokojivě. Umístili mě do měkkého křesla, v němž jsem pololežel, a zavřeli za mnou víko. Vypadalo to trochu jako internace.

„Péťo,“ ozval se odkudsi Danilovův hlas. „Alaři tě prosej o svolení, aby ti směli napustit trochu plynu.“

„Jakýho plynu, proboha?“

„Je to lehkej trankvilizér. Aby se ti líp vzpomínalo. Jinak je to absolutně neškodný.“