Sergej Lukjaněnko: Svět Stínu

„Co to znamená?“ zasáhl do debaty Alar.

„V rozvoji pozemské civilizace zaznamenáváme dva základní proudy: evropský neboli západní a asijský neboli východní,“ vysvětlil děda. „Západní kultura je více zaměřena na jednotlivce, na lidskou individualitu, na její práva a svobody. Východní zase obvykle operuje kategoriemi společnosti a státu. Nu a protože my patříme k západní kultuře… mno…, ale budiž, přece jen k západní, tak je nám ta východní méně blízká. Když modelujeme smyšlené společnosti — čemuž se u nás věnuje hlavně literatura — propůjčujeme jim rysy asijské civilizace. Tuhá sociální struktura, potlačení svobody jedince… No a východní kultura smyšleným společnostem zase propůjčuje rysy evropské civilizace.“

„To se až divím, že jste se navzájem ještě nevybili,“ poznamenal Alar. „A která z těch civilizací na Zemi momentálně dominuje?“

„Západní,“ prohlásil s jistotou v hlase děda. „V tomto okamžiku se ovšem všechny popsané rozdíly stírají. Zato civilizace geometrů je vybudována přísně podle toho, čemu říkáme orientální princip.“

„To je zajímavé,“ poznamenal Alar. „A já si myslel, že pozemská civilizace je příklad extrémně strukturované společnosti. Zejména ve srovnání s naší.“

Řekl bych, že někdo se zasmál — asi Danilov.

„Na tom není nic divného,“ mínil dědeček. „Při sledování jiné pospolitosti si všímáme v první řadě takových detailů, jako jsou projevy řádu a organizovanosti.“

„Můžeme ale v takovém případě činit nějaké hlubší závěry o civilizaci geometrů?“ zauvažoval nahlas Alar.

„Řekl bych, že ano. My jsme jim hodně blízcí, takže xenofobie v tomto případě vlastně nefunguje. Souhlasíš se mnou, Petře?“

„Asi ano, dědo,“ přisvědčil jsem po krátké úvaze. „To, co jsem tam zažil, samozřejmě není koncentrák. Ale všechno je dokonale zorganizováno. A přitom nikde žádný represivní orgány, na všechno stačí ideologie.“

„Což je ovšem rovněž typické pro orientální cestu vývoje,“ podotkl děda. „A to je velice špatné. Při stejné úrovni technického rozvoje vede konflikt východní a západní civilizace k velice smutným důsledkům. Kdyby Konkláve mělo alespoň nějakou společnou, sjednocující ideologii…“

„Civilizace geometrů je nepočetná, Andreji Valentinoviči,“ zasáhl do diskuze Danilov. „Pokud skutečně dojde ke střetu…“

„K jakému střetu?“ zeptal se pichlavě dědeček. „To podle tebe hrozivé eskadry Konkláve vyrazí bombardovat světy geometrů? To bys mě rozesmál! Dokonce i naše Země pěstuje politiku zadržování… Snad si nemyslíš, že nevím, jak to celé vypadá?! Lodi naložené kobaltovými a vodíkovými bombami visí na oběžných drahách už dobrých deset let. A Cizí to vědí. Víte to, vrchní veliteli?“

„Ano,“ utrousil skoupě Alar.

To mě poněkud vyvedlo z míry — upřímně řečeno jsem o něčem takovém ještě nikdy neslyšel.

„Typ konfliktu je vždy předurčován vývojovým stupněm eventuálních soupeřů,“ pokračoval děda. „Rasy Konkláve se v tomto případě neodváží rozpoutat skutečnou válku. Maximem by mohla být nějaká karanténní pásma, pokusy geometry nějak uzavřít, přehradit jim cestu k nám. Jenže copak se něco takového dá uplatnit proti civilizaci, která přestěhovala vlastní hvězdu i s planetární soustavou přes celou Galaxii? Pochybuji. Takže začne něco jako studená válka. A přesně v tuhle chvíli mohou geometři uplatnit přitažlivé rysy své civilizace. A začnou z Konkláve odlamovat po kousíčcích. Odejdeme k nim třeba my — a Konkláve přijde o možnost přepravy spěšných nákladů. Pak odejdou Alaři — bojeschopnost Konkláve se sníží o čtyřicet procent. Odejdou prasnici — a všichni, kdo jsou na nich závislí, pocítí krizi těžebního průmyslu. No a až to Silné rasy pochopí a přece jen se rozhodnou pro válku, Galaxii čeká skutečná genocida. Než geometři zahynou a zalknou se pod nápory silových polí, jejich lodi zničí většinu obydlených planet. Zaplaví je jedy, v tom jsou už tradičně mistři. A co se taky dá postavit proti maličké, rychlé a dobře chráněné kosmické lodičce? A to jí stačí přiblížit se k vybrané planetě a shodit do její atmosféry jednu jedinou bombičku s virovým aerosolem. Dejme tomu, že Dženšové a vy, Alarové, dokážete celou soustavu geometrů rozprášit. Jenže jejich lodi ve vesmíru zůstanou. A budou se mstít. Dlouho, velice dlouho!“

„Pokud je náš předpoklad správný a jejich lodi využívají energie vakua, jejich autonomnost je prakticky neomezená,“ poznamenala Máša.

Následovala dlouhá odmlka, po níž se Alar zeptal:

„Ty tedy považuješ nápad poštvat proti sobě Konkláve a geometry za málo efektivní, Andreji Chrumove?“

„Spíš za zbytečný. Jsou to i beztak antagonističtí protivníci. Silné rasy podobné sousedy nesnášejí.“

„Co tedy navrhuješ? Na čí stranu se postavit?“

Dědeček se odmlčel.

„Asi přece jen na stranu geometrů,“ řekl a já se nechápavě vymrštil ze svého křesla. „Jejich hierarchie hodnot sice velké naděje neskýtá, ale Slabé rasy alespoň dostanou šanci přežít. Jistě, ocitnou se pod vlivem nové moci, to ano. Ale díky tomu přece jen přežijí.“

Co má tohle znamenat? Stál jsem a nervózně se rozhlížel do všech stran, jako bych měl šanci někde je spatřit. Copak děda nechápe, k čemu tak dospějem? Vždyť jsem to přece všechno vysvětlil! Jistě, zpočátku budeme spojenci a přátelé. Část Slabých dokáže opustit Konkláve a sjednotit se kolem geometrů. Jenže tohle všechno přece neskončí vnucováním ideologie Přátelství a tím, že se uprchlíci připojí k této rozrůstající se kosmické utopii. Z hlediska obyvatel Vlasti jsme naprosto nepodaření. A tak nás nechají zdegenerovat, a to tak, že si toho ani nevšimnem… Kosmodromy se vyprázdní a továrny se zastaví, například pod záminkou obnovy narušeného životního prostředí. Pak nám geometři vypomůžou tím nejlepším, co mají — Patrony. Třeba pod záminkou, aby mladá generace co nejdřív získala přístup k mimořádným znalostem. Poté nám poskytnou i vymoženosti svého bionženýrství, takže sice vymýtí zákeřné nemoci, ale s nimi i přílišnou emocionalitu a agresivitu. K čemu by tvorové, usilující o Přátelství, potřebovali nějaké výbuchy emocí? Dokonce i zabíjet se přece dá bez vzteku a nenávisti. Pak se vystřídá pár generací (jak si to ostatně představuje i Konkláve) a Země se stane novou Vlastí pro ty, kdo už nebudou schopni tomuto slovu správně porozumět.

„Dědo,“ zašeptal jsem, jenže oni mě neslyšeli.

„Řekl bych, že ses k životu začal stavět jinak, Andreji Chrumove,“ poznamenal zamyšleně vrchní velitel.

Děda se opět podivně uchichtl.

„Ano, asi ano. A co je na tom divného? Život je přece v každém případě lepší než smrt. A všechno, co jsme od Péti slyšeli, mě přivádí k jedinému závěru: Bojovat s geometry — to je smrt…“

„Dědečku!“ vykřikl jsem. „Počkej, dědo! Je tu přece ještě Stín! To si snad uvědomuješ, nebo ne?“

„Myslíš nepřátele geometrů?“

„Ano! Ty, co před nima utíkali!“

Dědovu tvář jsem stále ještě neviděl, ale uměl jsem si představit jeho shovívavý úsměv.

„Péťo, nepřítel geometrů ještě nemusí být naším přítelem. To za prvé. A za druhé utekli moc a moc daleko. Až tam za nimi Stín určitě nepůjde.“