Sergej Lukjaněnko - Svět Stínu

Víra a láska mi pomohou.

„Víra a láska mi pomohou.“

V Alarově pohledu zahořel živý zájem.

„Co pro tebe znamenal můj čin, Petře Chrumove? Taky jen snahu něco obejít, jak si myslí Alexandr Danilov?“

Mají opravdu jemný sluch. Vlastně ne oni sami, ale Kualkuové…

„Ne,“ řekl jsem po krátkém zamyšlení. „Já to chápu jako důvěru.“

„A zakoušíš pocity vděku?“

„Asi ne. Spíš uznání.“

„To taky není špatné.“

Vrchní velitel umlkl. Považoval jsem to za signál, že loučení je u konce, a vykročil k lodi geometrů.

„Kualkuo, potřebuji se znovu stát Nikem Rimerem.“

Odpověď žádná, ale v obličeji mě začalo okamžitě štípat. Kualkua znovu prorůstal mým tělem a stěhoval na povrch těla buňky, které kdysi patřily neznámému básníkovi civilizace geometrů.

K lodi jsem přistupoval už jako Nik.

Průzračná kopule kabiny se rozestoupila. Opřel jsem se o trup a chystal se nastoupit dovnitř — a právě v tom okamžiku se strop hangáru otevřel.

Dvoranou zavanul krátký poryv větru, ale pak vzniklý otvor uzavřelo silové pole. Nad hangárem planuly oslnivé hvězdy. Nad hangárem zela promrzlá kosmická noc. Zaklonil jsem hlavu a díval se, jak do té noci stoupá Mudrc, po jehož trupu už přebíhaly snopy jisker, vyvolané procházením raketoplánu silovým polem. Odsud, z nitra vlajkové lodi, nevypadaly bezedné hlubiny kosmu nijak hrozivě. Naopak byly ve své neskrývané nahotě neuvěřitelně krásné, velkolepé, laskavé a pokorné.

A tohle všechno musí být naše nádhera. Musíme do vesmíru vstoupit znovu. Teď už jako rovní mezi rovné. A nemusíme být ti ze všech nejsprávnější, jak si přejí geometři. Ani ze všech nejstarobylejší jako Kualkuové. A koneckonců ani ze všech nejmoudřejší jako počtáři.

Ale musíme být sami sebou.

Zvedl jsem dlaň a zakryl jí přehršle hvězd. Které možná patří Slabým i Silným. Které možná překypují vlastním kypícím a nepoddajným životem. A možná čekají na to, kdo k nim dorazí jako první.

„Počkejte ještě chvilku…“ zašeptal jsem.

Mudrc už vyplul do volného prostoru.

Uvnitř tohoto průzkumného člunu geometrů bylo všechno stejné jako v Nikově lodi. Kabina se uzavřela, rozsvítily se monitory a já položil ruce na koloidní aktivátory.

Vítám vás na palubě. Byly shromážděny cenné informace o cizí lodi.

Počítač, který se podle názoru Cizáků považoval za inteligentní a všemocnou entitu, se naprosto nepodivil, že jeho pilot se náhle vylíhl ze zcela indiferentního humanoida. V tomto ohledu technika geometrů tu lidskou rozhodně nijak nepředčila.

„Výborně. Takže letíme a budeme následovat loď, která startovala před námi.“

Byly shromážděny velmi cenné informace! Je třeba dopravit je na Vlast!

Zmocnil se mě okamžitý záchvat strachu, že loď mě přestane poslouchat a vyrazí rovnou domů, aby geometrům podala hlášení.

„Dobře. Ale předtím nás ještě čeká mimořádně důležitá mise Přátelství.“

Je ta mise opravdu tak důležitá?

„Důležitější, než si vůbec umíme představit.“

Jsem pnpraven.

Loď začala stoupat. Alaři dole pode mnou se začali rozestupovat a poodešli ke stěnám hangáru.

„A teď poslouchej úkol,“ pokračoval jsem. „Budeme následovat loď, která startovala před námi, ve vzdálenosti… takových sta kroků. Až budeme zhruba deset tisíc kroků od plavidla, z něhož jsme startovali…“

Verbální konkretizace není nutná, usadil mě nepříliš zdvořile počítač.

A vyrazili jsme za Mudrcem.

Ve vzdálenosti pěti kilometrů od eskadry se má loď spojila s Mudrcem. Rozhodně ale nešlo o spojení dvou umělých kosmických objektů v pozemském smyslu slova. Můj průzkumný člun se k Mudrcovi doslova přilepil, přestože toto plavidlo nemělo žádné přechodové zařízení.

Vzniklý celek teď představoval nesmyslnou konstrukci, skládající se z kosmického letounu a kotouče, který k němu přilnul přesně v oblasti vstupu do přechodové komory. V podmínkách umělé gravitace jsem to vnímal tak, jako bychom se potopili pod raketoplán ležící na boku.

Pár minut jsem spotřeboval na to, abych své lodi vysvětlil, kde má Mudrc nahoře a kde dole a kam má tedy směřovat gravitační vektor. Bylo by přece hloupé nevyužít možností, které co do pohodlnosti cestování kosmická loď geometrů skýtala.

A pak se otevřel průchod do Mudrce.

Bylo to ovšem složitější, než jsem si původně představoval! Zatímco až doposud se mi vstupové zařízení lodi geometrů, otevírající se na všechny strany jako okvětní plátky, jevilo jako záležitost čistě mechanická, teď byl rozdíl mezi pozemskou a geometrickou technologií nad slunce jasnější. V kopuli mého člunu se otevřel otvor, přesně kopírující venkovní poklop Mudrce. Opustil jsem své křeslo, které se teď zdálo připevněné ke stěně, opatrně se hřbetem ruky dotkl pláště raketoplánu a ihned ucukl.

To je ale ledové, krucipráce!

Tak sto stupňů. Samozřejmě pod nulou.

„Otevřete, hosti jdou!“ zvolal jsem, jako bych doufal, že můj hlas může silným pláštěm raketoplánu proniknout.

Odpovědí mi však bylo jen ticho. Proč se s tím tak párají?

Jářku, pane domácí, vy jste sháněl zámečníka?“

A vtom se nečekaně ozval Kualkua:

Ty jsi dobrý a vstňcný člověk, Petře.

„A co že tak najednou?“ zeptal jsem se.

Myslím si to.

Čekal jsem, až jsem konečně zaslechl zvuk odjišťovaných uzávěrů. Mudrc má velmi jednoduché blokační zařízení, které vstup automaticky zabezpečí ve chvíli, kdy mimo loď zjistí vakuum. Poklop se otevřel směrem ke mně.

„Ahoj, Sašo!“ zvolal jsem tónem, jako bychom se neviděli nejmíň měsíc.

A to jsme se před měsícem prakticky neznali!

„Jak se to hermetizuje?“ prohlédl si Danilov podezíravě šev mezi lodí geometrů a raketoplánem.

„Nevím. Ale řek bych, že to asi nebude náš hlavní problém.“

„To určitě ne,“ souhlasil Danilov a ušklíbl se. „Vypadá to, jako by se ty dva pekáče líbaly.“

Šev opravdu postupně bobtnal a připomínal teď lidské rty.

„A vydrží to?“

Pokrčil jsem rameny.

„Trošku jsi nás vylekal… s tou gravitací. Měls nás upozornit, že po spojení se objeví i na Mudrci.“

To jsem asi měl. Ale na pohodlí si člověk zvyká rychle. Tři lety v lodi geometrů mi stačily na to, abych umělou gravitaci chápal jako samozřejmost.

„No dobře, tak jdem, Péťo.“

„A má to cenu? Já bych rovnou zahájil zrychlování.“

Plukovník se ošil:

„Počkej. Nejdřív si to musíme probrat.“

A tak jsem se společně s Danilovem vypravil do raketoplánu. Reptiloid dál seděl v křesle kosmonauta-výzkumníka. Máša stála a zírala na centrální obrazovku, na níž se třpytily cizí lodě.

„V čem je problém?“ zeptal jsem se nechápavě. A neznámo proč jsem si vybavil poslední Kualkuova slova. „Dobrý a vstřícný.“

„Petře,“ oslovil mě Danilov znovu a zůstal stát pár kroků ode mě. Pak také letmo pohlédl na monitory — ta umělá přitažlivost ve volném prostoru způsobovala, že se cítil poněkud nesvůj. „Teď bysme se měli rozhodnout, co dál.“

„O čem to mluvíš?“

„To s tou cestou k jádru Galaxie přece nemyslíš vážně!“