Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Propánakrále, ty jsi opravdu Harry Potter? Velice mě těší, že tě poznávám, Ron nám toho tolik vypravoval —“

„ Tvoji synáčkové dnes v noci tím autem letěli až k Harryho domu a zase zpátky! “ křičela paní Weasleyová. „Ráda bych věděla, co mi k tomu řekneš?!“

„Je to pravda?“ zeptal se pan Weasley dychtivě. „A letělo dobře? Chci — chci říct,“ zakoktal se, jak z očí paní Weasleyová začaly sršet jiskry, „že to od vás nebylo správné, chlapci — vůbec to nebylo správné…“

„Nechme je, ať si to spolu vyříkají,“ šeptl Ron Harrymu, zatímco se paní Weasleyová nafoukla jako volská žába. „Pojď, ukážu ti svou ložnici.“

Vytratili se z kuchyně a prošli úzkou chodbičkou k nerovnému schodišti, které cikcak stoupalo celým domem. Na třetím odpočívadle byly jedny dveře pootevřené a Harry ještě stačil postřehnout dvě světlehnědé oči, které se na něj upíraly, než se dveře s cvaknutím zavřely.

„To byla Ginny,“ řekl Ron. „Ani nevíš, jak je zvláštní, když se takhle ostýchá, jinak se vůbec nezavírá —“

Vystoupali ještě dvě patra, až konečně stanuli u dveří, z kterých se loupal nátěr a na malé destičce tam stálo Ronaldův pokoj .

Harry vešel dovnitř, div že nevrazil hlavou do šikmého stropu, a zamrkal. Jako kdyby vkročil do rozpálené pece. Všecko v Ronovy pokoji bylo křiklavě oranžové: pokrývky na posteli, stěny, dokonce i strop. Pak si Harry uvědomil, že Ron polepil málem každý kousek odřených tapet plakáty, na kterých bylo stále týchž sedm čarodějek a kouzelníků, všichni v jasně oranžových hábitech a s košťaty v rukou, a všichni nadšeně mávali.

„To je tvé oblíbené famfrpálové mužstvo?“ zeptal se Harry.

„Kudleyští Kanonýři,“ přisvědčil Ron a ukázal mu na oranžovou pokrývku, kterou krášlila dvě obrovská černá K a letící dělová koule. „Devátí v lize.“

Ronovy učebnice čar a kouzel byly bez ladu a skladu naházené v koutě, vedle hromady komiksů, které zřejmě obsahovaly kompletní Dobrodružství Martina Miggse, matohlavého mudly . Ronova kouzelnická hůlka ležela nahoře na akváriu plném žabího potěru, na okenním parapetu vedle tlusté šedivé krysy Prašivky, která si tu našla místečko, kam svítilo slunce, a klímala.

Harry překročil balíček samomíchacích hracích karet, ležících na podlaze, a vyhlédl maličkým okénkem ven.

Na poli daleko dole viděl houf trpaslíků, kteří se jeden za druhým plížili plotem kolem Weasleyova domu zase dovnitř. Potom se otočil a podíval se na Rona, který ho pozoroval skoro úzkostně, jako by čekal na jeho názor.

„Je to tady dost malé,“ řekl Ron spěšně. „Ne jako ten pokoj, cos měl ty u mudlů. A spím zrovna pod tím ghúlem v podkroví, který věčně tluče do potrubí a heká…“

Harry se však široce zašklebil: „Je to ten nejlepší dům, v jakém jsem kdy byl.“

Ronovi zčervenaly uši.

Život v Doupěti se od života v Zobí ulici lišil tolik, jak to jen bylo možné. Dursleyovi chtěli mít všecko uklizené a uspořádané; u Weasleyových jste na každém kroku naráželi na něco podivného a neočekávaného. Harry se vylekal, když se poprvé podíval do zrcadla nad krbovou římsou v kuchyni a to se na něj rozkřiklo: „Zastrč si košili, ty nepořádníku!“ Ghúl v podkroví skučel a lomozil trubkami, kdykoli se mu zdálo, že je v domě moc ticho, a tlumené výbuchy z ložnice, kde spali Fred a George, všichni považovali za úplně normální věc. Ze všeho nejvíc však Harryho na životě u Ronových rodičů udivovalo nikoli mluvící zrcadlo či hlomozící ghúl, nýbrž to, že všichni v domě ho zřejmě měli rádi.

Paní Weasleyová se mu pokoušela vyspravit ponožky a při každém jídle mu čtyřikrát přidala a nutila ho, aby to všecko snědl. Pan Weasley ho u jídelního stolu s oblibou posazoval vedle sebe, zahrnoval ho otázkami o životě mezi mudly a chtěl, aby mu vysvětlil, jak fungují takové věci jako zástrčky nebo pošta.

„To je opravdu důmyslné!“ prohlašoval, když mu Harry podrobně vylíčil, jak se používá telefon. „Je to úžasné, co všecko si mudlové vymysleli, aby se obešli bez čar a kouzel.“

Dopis z Bradavic dostal Harry jednoho slunečného rána přibližně týden poté, co přijel do Doupěte. Přišel dolů na snídani spolu s Ronem a našli už manžele Weasleyovy i Ginny sedět u kuchyňského stolu. Jakmile Ginny uviděla Harryho, převrhla misku s ovesnou kaší a ta s bouchnutím spadla na podlahu. Ginny vůbec měla sklon pokaždé něco převrhnout, kdykoli Harry vešel do místnosti. Vrhla se pod stůl, aby misku zvedla, a když se zase objevila, byla rudá v obličeji jako zapadající slunce.

Harry předstíral, že si toho nevšiml, posadil se a vzal si topinku, kterou mu paní Weasleyová podala.

„Máte tu dopisy ze školy,“ oznámil pan Weasley a podával Harrymu i Ronovi stejné nažloutlé pergamenové obálky s adresou napsanou zeleným inkoustem. „Brumbál už ví, že jsi tady, Harry — tomu člověku nic neujde. Vy dva je tu máte také,“ dodal, když se do kuchyně přiloudali Fred a George, oba ještě v pyžamu.

Několik minut pak bylo v kuchyni ticho, jak všichni četli svou poštu. V Harryho dopisu stálo, že má prvního září odjet spěšným vlakem do Bradavic z nádraží King’s Cross jako obvykle. Byl tam i seznam nových učebnic, které bude v příštím roce potřebovat.

Žáci druhého ročníku si opatří učebnice:

Miranda Jestřábová: Příručka kouzelných slov a zaklínadel (2. ročník)

Zlatoslav Lockhart: Souboj se smrtonoškou

Zlatoslav Lockhart: Génius a ghúlové

Zlatoslav Lockhart: Čtrnáct dní

s čarodějnicemi

Zlatoslav Lockhart: Toulky s trolly

Zlatoslav Lockhart: Cestování s upíry

Zlatoslav Lockhart: Výlety s vlkodlaky

Zlatoslav Lockhart: Jaro s yettim

To už Fred dočetl svůj seznam a nahlédl Harrymu přes rameno.

„Takže si máš taky opatřit všechny Lockhartovy knihy!“ řekl. „Ten nový učitel obrany proti černé magii musí být nějaký nadšenec — jestli to nakonec nebude čarodějka.“

V tu chvíli však zachytil matčin pohled a honem se soustředil na marmeládu.

„Nic levného to nebude,“ řekl George a pohlédl rychle na rodiče. „Lockhartovy knihy jsou opravdu drahé…“

„Nějak si už poradíme,“ ujistila ho paní Weasleyová, tvářila se však ustaraně. „Počítám, že pro Ginny seženeme spoustu věcí z druhé ruky“

„Cože, ty už letos jdeš do Bradavic?“ zeptal se Harry.

Ginny přikývla, zrudla až ke kořínkům svých ohnivých vlasů a opřela se loktem do máselničky Naštěstí si toho nevšiml nikdo jiný než Harry, poněvadž v tu chvíli vešel dovnitř Ronův starší bratr Percy. Byl už oblečený a na pletené vestě měl připíchnutý svůj odznak bradavického prefekta.

„Dobré jitro přeji,“ řekl Percy rázně. „Že ale máme krásný den.“

Posadil se na jedinou zbývající židli, ale v tu ránu zase vyskočil a zvedl vypelichanou šedivou péřovou prachovku, na kterou si sedl — to si aspoň Harry myslel do chvíle, než postřehl, že ta věc dýchá.

„Vždyť to je Errol!“ vykřikl Ron, vzal si od Percyho bezvládnou sovu a vytáhl jí zpod křídla dopis. „Konečně! Nese odpověď od Hermiony. Napsal jsem jí, že pojedeme k Dursleyovým a pokusíme se tě vysvobodit.“