Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Odnesl sovu k bidýlku u zadních dveří a snažil se ji na něj postavit, Errol však hned zase žuchla dolů, takže ji Ron raději položil na odkapávací desku na nádobí a zamumlal: „Chudák stará.“ Pak otevřel Hermionin dopis a přečetl ho nahlas:

Milý Rone,

a ty Harry také, pokud tam jsi,

doufám, že všechno šlo hladce a Harry je v pořádku a že jste se nedopustili ničeho nelegálního, abyste ho dostali na svobodu, Rone, poněvadž z toho by měl potíže i on. Dělala jsem si velké starosti, a jestli je Harry v pořádku, hned mi to napište, ale bylo by snad lepší, kdybyste poslali jinou sovu, poněvadž myslím, že ta tvoje by další cestu s dopisem už nemusela přežít.

Mám samozřejmě spoustu práce s přípravou do školy… („Co blázní?“ vyhrkl Ron zděšeně. „Jsou přece prázdniny!“) … a příští středu pojedeme do Londýna koupit nové učebnice. Co kdybychom se sešli na Příčné ulici?

Napište mi co nejdřív, co se děje.

Srdečně zdraví

„To se výborně hodí, můžeme jet taky a všecko vám nakoupit,“ řekla paní Weasleyová a začala sklízet ze stolu. „Co dneska všichni hodláte dělat?“

Harry, Ron, Fred i George zamýšleli jít nahoru na kopec, na malý palouk, který Weasleyovým patřil. Všude kolem rostly stromy, takže tam zdola z vesnice nebylo vidět a oni mohli trénovat famfrpál, pokud ovšem nelétali příliš vysoko. Nemohli ovšem používat opravdové famfrpálové míče, které by jim mohly uletět a dostat se až nad vesnici, což by se jen stěží vysvětlovalo; místo toho házeli jeden druhému jablka a chytali je. Jeden po druhém se přitom střídali na Harryho koštěti Nimbus Dva tisíce, které bylo bezesporu nejlepší, zatímco Ronův starý Meteor kolikrát předhonili i motýli, kteří právě letěli kolem.

Pět minut nato už pochodovali vzhůru do kopce s košťaty na ramenou. Zeptali se Percyho, jestli nechce jít s nimi, ten jim však odpověděl, že má nějakou práci. Harry až dosud Percyho vídal vždycky jen u jídla, jinak zůstával celou dobu zavřený u sebe v pokoji.

„To bych rád věděl, co se mu honí v hlavě,“ zakabonil se Fred. „Jako by to ani nebyl on. Den předtím, než jsi přijel, mu přišly výsledky zkoušek: dvanáctkrát NKÚ, a on se skoro ani neradoval.“

„Náležitá kouzelnická úroveň,“ vysvětlil George, když postřehl Harryho zmatený výraz. „Bill jich měl taky dvanáct. Jestli si nedáme pozor, budeme mít v rodině dalšího primuse, a takovou ostudu bych už asi nevydržel.“

Bill byl z bratří Weasleyových nejstarší. On i další ze sourozenců, Charlie, už bradavickou školu dokončili. Harry se ani s jedním z nich nikdy nesetkal, věděl však, že Charlie studuje v Rumunsku draky a Bill že je v Egyptě, kde pracuje pro Gringottovy, pro jejich kouzelnickou banku.

„Nevím, jak nám letos mamka a taťka vůbec dokážou pořídit všecko do školy,“ řekl George po chvíli. „Pětkrát všechny Lockhartovy knihy! A Ginny potřebuje hábit a hůlku a všechno ostatní…“

Harry k tomu nic neřekl; připadal si poněkud trapně. V podzemním trezoru u Gringottových v Londýně měl uložené malé jmění, které mu zanechali rodiče. Byl ovšem zámožný jen v kouzelnickém světě; v mudlovských krámech svými galeony, srpci ani svrčky platit nemohl. O svém bankovním účtu u Gringottových se Dursleyovým nezmínil; nemyslel si, že by jejich strach ze všeho, co nějak souviselo s čarami a kouzly, byl tak veliký, že by se vztahoval i na pořádnou hromadu zlata.

Příští středu paní Weasleyová všechny probudila brzy ráno. Jakmile v rychlosti zhltli půl tuctu chlebíčků se slaninou, hned si oblékli kabáty. Paní Weasleyová sundala z krbové římsy v kuchyni květináč a podívala se dovnitř.

„Zas už nám dochází, Arture,“ vzdychla. „Musíme dnes nějaký koupit… Takže — hosté mají přednost! Až po tobě, Harry, drahoušku!“

A podávala mu květináč.

Harry zazíral, jak se na něj všichni dívají.

„A co — co mám vlastně dělat?“ zakoktal se.

„On ještě nikdy s Letaxem necestoval,“ vyhrkl Ron. „Promiň, Harry, já na to zapomněl.“

„Nikdy?“ zeptal se pan Weasley. „Ale jak ses loni dostal na Příčnou ulici, aby sis mohl koupit věci do školy?“

„Jel jsem podzemní dráhou —“

„Vážně?“ zeptal se pan Weasley dychtivě. „A měli tam ujížděcí schody ? A jak vlastně —“

„Ne, Arture, teď ne ,“ zarazila ho paní Weasleyová. „Prášek Letax je mnohem rychlejší, drahoušku Harry, ale můj ty smutku, jestli jsi s ním ještě nikdy necestoval —“

„To bude v pořádku, mami,“ řekl Fred. „Napřed se podívej na nás, Harry.“

Nabral si z květináče špetku lesklého prášku, přistoupil ke krbu a hodil ho do plamenů.

V krbu to mocně zahučelo, oheň naráz smaragdově zezelenal a vyšlehl ještě výš, než kolik Fred měřil; pak vkročil přímo do ohně, vykřikl „Příčná ulice!“ a byl pryč.

„Musíš to vyslovit zřetelně, drahoušku,“ kladla Harrymu na srdce paní Weasleyová. George si mezitím sáhl do květináče také. „A dávej pozor, abys našel ten správný rošt…“

„Správný co?“ zeptal se Harry úzkostně, jak onen zahučel a George zmizel.

„Totiž, ona existuje strašná spousta kouzelnických krbů, a z těch si musíš vybrat, ale když to řekneš opravdu zřetelně —“

„Nech toho, Molly, Harry to zvládne,“ řekl pan Weasley a také si nabral Letax.

„Ale miláčku, kdyby se ztratil, jak bychom to vysvětlili jeho tetě a strýcovi?“

„Těm by to nevadilo,“ ujistil ji Harry. „Dudley by myslel, že je to úžasná legrace, kdybych zůstal trčet někde v komíně, s tím si starosti opravdu nedělejte.“

„Dobrá… dobrá… tak půjdeš po Arturovi,“ rozhodla paní Weasleyová. „Až vkročíš do ohně, řekneš, kam chceš —“

„Lokty přitom musíš držet při těle,“ radil mu Ron.

„A oči mít zavřené,“ řekla paní Weasleyová. „To kvůli sazím —“

„Hlavně nezmatkuj,“ varoval Ron. „Nebo bys mohl vypadnout z nějakého nesprávného krbu —“

„Ne abys začal trojčit a vystoupil moc brzy; počkej, až uvidíš Freda a George.“

Harry dělal co mohl, aby si to všechno zapamatoval, zatímco si bral špetku Letaxu. Pak přistoupil ke krbu, zhluboka se nadechl, vysypal prášek do plamenů a vykročil. Oheň mu připadal jako vlahý vánek; otevřel pusu a okamžitě se nadechl spousty horkého popela.

„P-Příč-ná ulice,“ vykuckal ze sebe.

Měl pocit, jako by ho vcucla nějaká obrovitá vpust. Zdálo se mu, že se točí kolem dokola jako káča… do uší mu doléhal ohlušující řev… snažil se nechat oči otevřené, ale z víření zelených plamenů se mu dělalo špatně… Potom ho něco tvrdého udeřilo do lokte a on ho pevně přitiskl k tělu, a ještě pořád se točil a točil… Teď jako by ho pleskly po tváři něčí studené ruce… Přimhouřil oči a přes brýle nejasně uviděl dlouhou řadu hořících krbů a občas na okamžik zahlédl i místnosti za nimi… Chlebíčky se slaninou se mu v útrobách převalovaly sem tam… Zavřel znovu oči a přál si, aby to už konečně přestalo — a potom dopadl obličejem na studený kámen a hned mu bylo jasné, že si rozbil brýle.

Byl celý potlučený a špinavý od sazí a motala se mu hlava; opatrně se postavil a přidržel si rozbité brýle před očima. Byl úplně sám a neměl sebemenší tušení, kde je. Věděl jen, že stojí v kamenném krbu, v místnosti, která vypadala jako velký a nevalně osvětlený kouzelnický obchod — ovšem z toho, co tu prodávali, se sotva mohlo něco objevit v seznamech pro žáky bradavické školy.