Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Odboru čeho?“

„Má to co dělat s očarovanými věcmi, které původně zhotovili mudlové, rozumíš, pokud se zase octnou v nějakém mudlovském obchodu nebo domě. Jako když loni umřela jedna stará čarodějka a její čajovou soupravu prodali do starožitnictví. Nějaká mudlovská žena si ji koupila, odnesla si ji domů a pokusila se podávat v ní svým přátelům čaj. Byla to vyslovená hrůza — taťka celé týdny pracoval přesčas.“

„Co se stalo?“

„Čajník vyváděl jako divý, stříkal vařící čaj po celé místnosti a jeden host skončil v nemocnici s nosem přiskřípnutým kleštičkami na cukr. Taťka nevěděl, kam dřív skočit, na celém odboru je jenom on a ještě jeden starý kouzelník, nějaký Perkins, a oba museli provádět Paměťová kouzla a ještě spoustu dalších, aby to ututlali…“

„Ale váš tatínek… tohle auto…“

Fred se dal do smíchu. „Ano, taťka je posedlý vším, co se týká mudlů; kůlnu máme plnou mudlovských věcí. Taťka je všecky rozebere, očaruje a zas je složí dohromady. Kdyby udělal prohlídku u nás doma, musel by sám sebe okamžitě zatknout. Mamka z toho šílí.“

„Tamhle je hlavní silnice,“ oznámil George, který se díval přes čelní sklo dolů. „Za deset minut jsme doma… ostatně je načase, poněvadž začíná svítat…“

Na obzoru směrem na východ bylo vidět slabou narůžovělou záři.

Fred navedl auto níž a Harry uviděl tmavé skvrny polí a skupinky stromů.

„Bydlíme kousek za vesnicí,“ vysvětlil mu George. „Jmenuje se Vydrník svatého Drába…“

Letící auto se snášelo níž a níž. Mezi stromy už teď prosvěcovalo jasně červené slunce.

„A jsme tady!“ ohlásil Fred, když se s lehkým drcnutím octli na zemi. Přistáli na dvorku u garáže, která vypadala, že musí každou chvíli spadnout, a Harry poprvé spatřil Ronův dům.

Jako kdyby to kdysi býval veliký zděný prasečinec, ke kterému porůznu přistavovali další místnosti, až byl vysoký několik poschodí a stál tak nakřivo, jako by držel pohromadě jen díky čárům (což, jak si Harry uvědomil, byla nejspíš pravda). Nahoře na červené střeše trčelo čtyři nebo pět komínů. U vchodu bylo do země nakřivo zaražené domovní znamení s nápisem Doupě . U vchodu se povalovala hromada holínek a úplně zrezivělý kotlík. Po dvoře zobalo několik tučných hnědých kuřat.

„Není to nic moc,“ řekl Ron.

„Je to nádhera,“ řekl Harry šťastně a vzpomněl si na Zobí ulici.

Vystoupili z auta.

„Teď se musíme ve vší tichosti dostat nahoru,“ řekl Fred, „a počkat, až nás mamka zavolá k snídani. Ty, Rone, se pak přiženeš dolů a řekneš: ‚Mami, podívej, kdo v noci přijel!’ Mamka bude celá šťastná, že vidí Harryho, a nikdo se nemusí dozvědět, že jsme s tím autem vůbec letěli.“

„Výborně,“ řekl Ron. „Pojď Harry, já spávám ve…“

Vtom ošklivě zezelenal a vytřeštil oči na dům. Ostatní tři se prudce otočili.

Přes dvůr se k nim rázným krokem blížila paní Weasleyová, rozhánějíc kuřata, a bylo podivuhodné, jak moc taková malá, buclatá ženuška s laskavou tváří připomíná šavlozubého tygra.

„A jéje,“ řekl Fred.

„To je nadělení,“ přidal se George.

Paní Weasleyová se zastavila před nimi, ruce založené v bok, a hleděla z jedné provinilé tváře na druhou. Na sobě měla květovanou zástěru a z kapsy jí čouhala hůlka.

„Takže,“ spustila.

„Dobré jitro, mami,“ pozdravil ji George hlasem, o kterém si očividně myslel, že je bodrý a podmanivý.

„Máte vy vůbec tušení, jaké jsem si o vás dělala starosti?“ usykávala paní Weasleyová ledově.

„Nezlob se, mami, ale my jsme museli —“

Všichni tři synové paní Weasleyová byli větší než ona, teď se však jenom krčili, jak se do nich zuřivě pustila.

„Postele prázdné! Nikde ani řádka! Auto pryč… mohli jste se někde vybourat… div jsem se nezbláznila strachy… Na to jste nepomysleli…? Nikdy, za celý život… Jen počkejte, až se vrátí váš otec — s Billem, s Charliem ani s Percym jsme takovéhle starosti nikdy neměli!“

„S dokonalým prefektem Percym,“ zamumlal Fred.

„JEN BY TI PROSPĚLO, KDYBY SIS Z PERCYHO OBČAS VZAL PŘÍKLAD!“ křičela paní Weasleyová a píchla prstem Freda do prsou. „Mohli jste přijít o život , mohli vás uvidět , mohli jste otce připravit o zaměstnání —“

Zdálo se, že to trvá celé hodiny. Paní Weasleyová samým křikem málem ochraptěla, než se obrátila k Harrymu, který opatrně ucouvl.

Jsem ráda, že tě vidím, Harry,“ řekla. ,Pojď dovnitř, drahoušku, dostaneš něco k snídani.“

Otočila se a zamířila dovnitř; Harry se nejistě ohlédl na Rona, ale když na něj povzbudivě zakýval, vydal se za ní.

Kuchyně byla malá a dost stísněná. Uprostřed byl pečlivě vydrhnutý dřevěný stůl a židle; Harry se posadil na okraj sedačky a rozhlížel se kolem. Ještě nikdy v žádném kouzelnickém domě nebyl.

Hodiny na protější stěně měly jen jednu ručičku a vůbec žádné číslice. Zato kolem dokola byly napsané výroky jako ČAS UVAŘIT ČAJ, ČAS NAKRMIT KUŘATA, JDEŠ POZDĚ. A na krbové římse byly ve třech řadách naskládané knížky s názvy jako Jak si očarovat domácí sýr , Čáry při pečení a Hostina za minutu — hotové kouzlo! A pokud Harryho nešálil sluch, staré rádio vedle dřezu právě ohlásilo, že následuje Kouzelná hodinka s oblíbenou zpívající čarodějkou Celestýnou Warbeckovou.

Paní Weasleyová lomozila po kuchyni, chystala k snídani, co jí právě přišlo pod ruku, a zatímco kladla na pánev uzenky, vrhala na syny zarputilé pohledy. Každou chvíli přitom ještě zamumlala něco jako „Nevím, nač jste přitom mysleli,“ a „V životě bych něčemu takovému nevěřila“.

„ Tobě nic nevyčítám, drahoušku,“ ujistila Harryho a vyklopila mu na talíř osm či devět uzenek, „Artur i já jsme si už o tebe také dělali starost. Zrovna včera večer jsme říkali, že pokud Ronovi do pátku neodepíšeš, pojedeme pro tebe sami. Ale opravdu,“ (a přidala mu na talíř tři sázená vejce), „letět s nelegálním autem přes polovinu Anglie — kdekdo vás mohl uvidět —“

Jen tak mimochodem mávla hůlkou na špinavé nádobí v dřezu a to se samo začalo umývat; bylo slyšet jen tiché cinkání.

„Vždyť bylo zamračeno , mami!“ namítl Fred.

„Když jíš, tak nemluv!“ vyjela na něj paní Weasleyová.

„Oni by ho umořili hladem, mami!“ řekl George.

„A ty buď taky zticha!“ křikla paní Weasleyová, zatvářila se však poněkud mírněji, když začala krájet Harrymu chleba a mazat mu ho máslem.

Vtom upoutala jejich pozornost malá rudovláska v dlouhé noční košili, která se objevila v kuchyni, tiše vypískla a hned zas vyběhla ven.

„To byla Ginny“ vysvětlil Ron Harrymu polohlasem. „Moje sestřička. Mluvila o tobě celé léto.“

„Jo, Harry, a bude chtít, aby ses jí podepsal do památníku,“ zašklebil se Fred, zachytil však matčin pohled a bez jediného dalšího slůvka se sklonil k talíři. Potom už nikdo nic neříkal, dokud všechny čtyři talíře nebyly prázdné, což trvalo neuvěřitelně krátce.

„Krindapána, já jsem ale utahaný,“ zívl Fred, když konečně odložil nůž a vidličku. „Myslím, že si půjdu lehnout a —“

„To tedy nepůjdeš,“ utrhla se na něj paní Weasleyová. „Za to, žes byl celou noc vzhůru, si můžeš sám. Potřebuji, abys mi odtrpaslíkoval zahradu, už se to s nimi zase nedá vydržet.“