Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Nastup si,“ vyzval ho Ron.

„Ale všecky moje věci do Bradavic… má hůlka… moje koště…“

„Kde je máš?“

„Zamčené v přístěnku pod schody, a ven z tohohle pokoje se nedostanu —“

„Žádný problém,“ prohlásil George na sedadle vedle řidiče. „Tak zas uhni, Harry.“

Fred i George opatrně prolezli oknem do pokoje. Ti dva se tedy opravdu vyznají, říkal si v duchu Harry, když George vytáhl z kapsy obyčejnou vlásenku a začal s ní otvírat zámek.

„Spousta kouzelníků si myslí, že je to ztráta času učit se takovým mudlovským fintám,“ řekl Fred, „ale nám se zdá, že stojí za to se jim naučit, i když jsou trochu pomalé.“

Ozvalo se slabé cvaknutí a dveře se otevřely.

„Takže — my jdeme pro tvůj kufr, a ty si zatím vezmi z pokoje všecko, co potřebuješ, a podávej to Ronovi,“ zašeptal George.

„Bacha na poslední schod, vrže,“ upozornil Harry také šeptem, a dvojčata zmizela do tmy na odpočívadle. Harry pobíhal po pokoji, ve spěchu sbíral svoje věci a podával je oknem Ronovi. Potom šel na pomoc Fredovi a Georgeovi, kteří vlekli do schodů jeho kufr. Slyšel přitom, jak strýc Vernon zakašlal.

Konečně celí udýchaní dorazili na odpočívadlo a přenesli kufr Harryho pokojem k otevřenému oknu. Fred vlezl zpátky do auta, aby s Ronem vtáhli kufr dovnitř, a Harry s Georgem ho tlačili z ložnice. Kufr se centimetr po centimetru přesouval oknem ven.

Strýc Vernon znovu zakašlal.

„Ještě kousek,“ zafuněl Fred z auta, „ještě jednou pořádně zatlačte…“

Harry a George se do kufru napřeli rameny, až vklouzl na zadní sedadlo auta.

„A jedem,“ šeptl George.

Ve chvíli, kdy Harry vylezl na okenní parapet, ozval se ze tmy za ním nečekaný skřek a po něm okamžitě zazněl hromový hlas strýce Vernona.

„UŽ ZAS TA ZATRACENÁ SOVA!“

„Já zapomněl na Hedviku!“

Harry se vřítil zpátky do pokoje, ale to už na odpočívadle bliklo světlo. Harry popadl Hedvičinu klec, vrhl se k oknu a podal ji Ronovi. Lezl zase zpátky na prádelník, když strýc Vernon zabušil do odemčených dveří — a ty se rozletěly.

Na zlomek vteřiny stál strýc Vernon ve dveřích jako v rámu; potom zaryčel jako rozzuřený býk, vrhl se k Harrymu a popadl ho za kotník.

Ron, Fred i George uchopili Harryho za paže a táhli, co jim síly stačily.

„Petunie!“ hulákal strýc Vernon. „On utíká! ON UTÍKÁ!“ Všichni tři Weasleyové však trhli naráz, a Harryho noha vyklouzla ze strýcova sevření. Jakmile byl Harry v autě a přibouchl dvířka, Ron zaječel „Šlápni na to, Frede!“ a auto vyrazilo jako střela směrem k měsíci.

Harry tomu ani uvěřit nemohl — byl volný! Spustil dolů okénko, takže mu noční vzduch cuchal vlasy, a ohlédl se po střechách Zobí ulice, které se rychle zmenšovaly. Strýc Vernon, teta Petunie i Dudley se zkoprněle vykláněli z Harryho okna.

„Na shledanou napřesrok!“ křikl Harry.

Weasleyovi se hlasitě rozchechtali a Harry se pohodlně uvelebil na sedadle a šklebil se od ucha k uchu. „Pusť Hedviku ven,“ řekl Ronovi, „může letět za námi. Nemohla si protáhnout křídla už kdovíjak dlouho.“

George podal Ronovi vlásenku a za okamžik už Hedvika radostně vyletěla z okna a vznášela se vedle nich neslyšně jako duch.

„A teď spusť, Harry,“ vyzval ho Ron netrpělivě. „Co se vlastně stalo?“

Harry jim vypověděl všecko o Dobbym, o jeho varování, i o pohromě s fialkovým pudinkem. Když skončil, v autě nadlouho zavládlo užaslé mlčení.

„To se mi ani trochu nelíbí,“ řekl Fred konečně.

„V tom je nějaká bouda,“ přitakal George. „On ti ani neřekl, kdo za tím spiknutím stojí?“

„Myslím, že nemohl,“ mínil Harry. „Jak jsem vám říkal, pokaždé, když už mu něco málem uklouzlo, začal si otloukat hlavu o zeď…“

Viděl, jak se Fred a George na sebe podívali…

„Takže vy myslíte, že mi lhal?“ zeptal se Harry.

„Podívej,“ řekl Fred, „vezmi to takhle: domácí skřítkové mají svá vlastní mocná kouzla, obvykle jich však nemohou použít bez souhlasu svého pána. Myslím, že milého Dobbyho někdo poslal, aby ti v návratu do Bradavic zabránil, a říká si, jaká to je legrace. Víš ve škole o někom, kdo proti tobě něco má?“

„Jistě,“ odpověděli okamžitě Harry i Ron zároveň.

„Draco Malfoy,“ vysvětlil Harry. „Ten mě přímo nenávidí.“

„Draco Malfoy?“ zeptal se George a otočil se. „Není to syn Luciuse Malfoye?“

„Určitě ano, není to zrovna běžné jméno, nemyslíš?“ řekl Harry.

„A proč?“

„Slyšel jsem taťku, jak o něm mluvil,“ řekl George. „Býval velkým přívržencem Ty-víš-koho.“

„A když Ty-víš-kdo zmizel,“ řekl Fred a otočil se dozadu, aby na Harryho viděl, „Lucius Malfoy se vrátil zpátky a tvrdil, že to tak nikdy nemyslel. Lhal, jako když tiskne — taťka je přesvědčen, že patřil k nejbližším důvěrníkům Ty-víš-koho.“

Harry takové zvěsti o Malfoyově rodině slyšel už dřív, takže ho vůbec nepřekvapily. V porovnání s Malfoyem vypadal Dudley Dursley jako laskavý ohleduplný a citlivý chlapec.

„Nevím, jestli Malfoyovi mají domácího skřítka…“ řekl Harry.

„Ať už ten skřítek patří komukoli, musí jít o starou kouzelnickou rodinu, a určitě bohatou,“ mínil Fred.

„Ach jo, mamka by pořád chtěla domácího skřítka, aby nám žehlil,“ prohodil George. „Jenže jediné, co máme, je nanicovatý starý ghúl nahoře v podkroví — to je perský démon, jestli to nevíš -, a pak ještě trpaslíci po celé zahradě. Domácí skřítkové patří k velkým panským sídlům, zámkům a podobným domům, u nás žádného nenajdeš…“

Harry mlčel. Soudě podle toho, že Draco Malfoy měl obvykle vždycky to nejlepší, musela se jeho rodina topit v kouzelnickém zlatě; dokázal si Malfoye docela dobře představit, jak se prochází jako páv po velkém panském domě. Ovšem poslat rodinného služebníka, aby Harrymu zabránil v návratu do Bradavic, to také vypadalo, jako by si to usmyslel právě Draco. Byl Harry opravdu bláhový, když Dobbyho řeči bral vážně?

„Buď jak buď, jsem rád, že jsme si pro tebe přijeli,“ dodal Ron. „Už jsem si opravdu dělal starosti, když jsi neodpověděl ani na jeden z mých dopisů. Napřed jsem myslel, že za to může Errol —“

„Kdo je to?“

„Naše sova. Je už hrozně stará. Nebylo by to poprvé, kdy cestou s dopisem zkolabovala. Tak jsem si chtěl půjčit Hermese —“

„Koho?“

„Sovu, kterou mamka a taťka koupili Percymu, když se stal prefektem,“ vysvětlil Fred z předního sedadla.

„Jenže Percy mi Hermese nechtěl půjčit,“ řekl Ron. „Tvrdil, že ho potřebuje.“

„Percy si letos v létě počíná velice podivně,“ zamračil se George. „A ten dopisy posílá, jeden za druhým, a spoustu času tráví zavřený u sebe v pokoji… Přece ten svůj prefektský odznak nemůže leštit od rána do večera… Jedeš moc na západ, Frede,“ upozornil a ukázal na kompas na přístrojové desce. Bratr jen lehce pohnul volantem v protisměru.

„A váš tatínek ví, že máte jeho auto?“ zeptal se Harry, i když tušil odpověď.

„Ehm — ne,“ přiznal Ron, „musel dnes večer zůstat v práci. Doufejme, že ho dokážeme vrátit do garáže, aniž mamka zjistí, že jsme s ním letěli.“

„A co váš tatínek na ministerstvu kouzel vůbec dělá?“

„Pracuje v tom nejnudnějším oddělení,“ řekl Ron. „V odboru zneužívání mudlovských výtvorů.“