Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Ted bych jim fakt přál vidět, co dělá slavný Harry Potter,“ pomyslel si vztekle, když rozhazoval hnůj na květinové záhony, bolela ho záda a po tváři mu stékal pot.

Bylo už půl osmé večer, když úplně vyčerpaný uslyšel, jak ho teta Petunie konečně volá.

„Pojď dovnitř! A šlapej po novinách!“

Harry se rád uchýlil do chládku nablýskané kuchyně. Nahoře na lednici stál pudink na dnešní večer, obrovská hora šlehačky a cukrových fialek. V troubě prskala pečená vepřová kýta.

„Rychle se najez! Masonovi tu budou co nevidět!“ řekla mu úsečně teta Petunie a ukázala mu na dva krajíčky chleba a kousek sýra na kuchyňském stole. Sama už měla na sobě lososově růžové koktejlové šaty.

Harry si umyl ruce a spořádal svou ubohou večeři. Jakmile dojedl, teta Petunie bleskurychle sklidila jeho talíř. „A teď honem sypej nahoru!“

Jak procházel kolem dveří obývacího pokoje, zahlédl letmo strýce Vernona a Dudleyho; oba byli ve smokinku a měli motýlka.

Sotva dorazil na odpočívadlo nahoře, rozřinčel se zvonek u domovních dveří a dole pod schody na něj vykoukl zuřivý obličej strýce Vernona.

„Pamatuj si, ty kluku jeden — jestli jen cekneš…“

Harry po špičkách došel ke svému pokoji, vklouzl dovnitř, zavřel za sebou a chystal se padnout na postel. Potíž byla v tom, že na ní už někdo seděl.

Byl to spíš div, že se Harry ovládl a nezačal křičet. Maličké stvoření na posteli mělo ohromné netopýří uši a vypoulené zelené oči, veliké jako tenisové míče. Harrymu bylo okamžitě jasné, že právě ty ho dnes ráno pozorovaly ze živého plotu kolem zahrady.

Zatímco upřeně zírali jeden na druhého, zaslechl Harry z předsíně Dudleyho hlas:

„Pane a paní Masonovi, dovolíte, abych vám pověsil kabáty?“

Stvořeníčko sklouzlo z postele a uklonilo se tak hluboce, až se špičkou dlouhého, tenkého nosu dotklo koberce. Harry viděl, že má na sobě něco, co vypadalo jako starý povlak na polštář, s rozparky pro ruce a s otvory pro nohy.

„Ehm — nazdar,“ pozdravil Harry nervózně.

„Harry Pottere,“ ozvalo se stvořeníčko vysokým, pronikavým hláskem a Harry si byl jist, že je ho slyšet až dole pod schody. „Dobby se s vámi chtěl setkat už dávno, pane… Je to pro mě nesmírná čest…“

„Ehm — díky,“ řekl Harry. Opatrně se protáhl podél stěny a dosedl na židli u psacího stolu, vedle Hedviky, která spala ve své velké kleci. Měl chuť se zeptat Co jsi zač? — připadalo mu to však příliš neurvalé, a tak se raději zeptal: „Kdo jsi?“

„Dobby, pane. Prostě jen Dobby. Domácí skřítek,“ písklo stvořeníčko.

„Skutečně?“ protáhl Harry. „Ehm — nechci být neomalený nebo tak, ale tohle není právě ta nejlepší chvíle, abych měl tady u sebe domácího skřítka.“

Z obývacího pokoje se ozval ječivý, neupřímný smích tety Petunie. Skřítek svěsil hlavu.

„Ne snad, že bych tě viděl nerad,“ dodal honem Harry, „jenže — ehm — máš k tomu nějaký zvláštní důvod, abys tu byl?“

„Ano, pane, ovšem,“ řekl Dobby vážně. „Dobby vám přišel říct, pane… je to velice těžké, pane… Dobby neví, odkud má začít…“

„Posaď se,“ vybídl ho Harry zdvořile a ukázal mu na postel.

K jeho zděšení skřítek propukl v pláč — ve velice hlasitý pláč.

„ P-posadit se! “ kvílel. „ Nikdy… ještě nikdy… “

Harry měl dojem, jako by hlasy dole utichly.

„Promiň,“ řekl šeptem. „Nechtěl jsem tě urazit ani nic podobného.“

„Urazit Dobbyho!“ zajíkal se skřítek. „Dobbymu ještě nikdy žádný kouzelník neřekl, aby se posadil — jako by mluvil s někým sobě rovným —“

Harry se pokoušel syknout Psst! a zároveň se tvářit povzbudivě; přiměl Dobbyho, aby si vylezl zpátky na postel, a skřítek tam teď seděl a škytal. Vypadal jako veliká, velice ošklivá loutka. Nakonec se přece jen dokázal ovládnout a kulil na Harryho očiska plná slz a nábožného obdivu.

„Zřejmě jsi moc slušných kouzelníků nepotkal,“ řekl Harry ve snaze dodat mu odvahy.

Dobby zavrtěl hlavou. Pak bez jakékoli výstrahy vyskočil, začal zuřivě mlátit hlavou do okna a křičel přitom: „Ten neřád Dobby! Ten neřád Dobby!“

„Nech toho — co to děláš?“ sykl Harry, vymrštil se jako střela a posadil Dobbyho zpátky na postel. Hedvika se probudila s obzvlášť hlasitým skřekem a divoce tloukla křídly o mříže klece.

„Dobby se musel potrestat, pane,“ vysvětlil skřítek a trošinku zašilhal. „Dobby málem řekl něco špatného o své rodině, pane…“

„O tvé rodině?“

„O rodině kouzelníků, u které Dobby slouží, pane… Dobby je domácí skřítek — musí napořád sloužit jednomu domu a jedné rodině…“

„A oni vědí, že jsi tady?“ zeptal se Harry zvědavě.

Dobby se roztřásl.

„Ne, pane, to ne… Dobby se bude muset velice tvrdě potrestat za to, že za vámi přišel, pane. Dobby si bude muset přivřít uši do dvířek u trouby. Kdyby se to někdy dozvěděli, pane…“

„A to si nevšimnou, že sis přivřel uši do dvířek u trouby?“

„Dobby o tom pochybuje, pane. Dobby se každou chvíli musí za něco potrestat, a oni ho při tom klidně nechávají, pane. Kolikrát mu ještě uloží, aby si přidal nějaký trestík navíc…“

„Tak proč u nich zůstáváš? Proč neutečeš?“

„Domácí skřítek se musí na svobodu jedině propustit, pane. A tahle rodina Dobbyho nikdy nepropustí… Dobby bude své rodině sloužit, dokud neumře, pane…“

Harry vytřeštil oči.

„A já jsem si myslel, kdovíjak na tom nejsem špatně, když tu mám vydržet ještě čtyři týdny,“ řekl. „Když tě tak poslouchám, připadají mi Dursleyovi skoro jako lidumilové. A nemůže ti někdo pomoct? Třeba zrovna já?“

Téměř vzápětí zalitoval, že to vyslovil. Dobby znovu propukl v díkůplné kvílení.

„Prosím tě,“ zašeptal Harry zoufale, „prosím tě, utiš se. Jestli Dursleyovi něco uslyší, jestli se dovědí, že jsi tady…“

„Harry Potter se ptá, jestli může Dobbymu pomoct… Dobby už slyšel o vaší slávě, pane, ale o vaší dobrotě neměl tušení…“

Harry úplně cítil, jak rudne, a řekl: „Všecko, co jsi kdy slyšel o mé slávě, jsou samé nesmysly. Nejsem dokonce ani nejlepší v našem ročníku v Bradavicích, to je Hermiona, a ta —“

Hned však zmlkl, poněvadž myšlenka na Hermionu ho zabolela.

„Harry Potter je až příliš skromný,“ řekl Dobby uctivě a oči jak koule mu zářily. „Harry Potter vůbec nemluví o svém vítězství nad Tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit.“

„To myslíš Voldemorta?“ zeptal se Harry.

Dobby si dlaněmi zakryl své netopýří uši a zasténal: „Nevyslovujte to jméno, pane! Prosím vás, nevyslovujte ho!“

„Promiň,“ řekl honem Harry. „Znám spoustu lidí, kterým se to nezamlouvá — třeba můj kamarád Ron…“

Znovu se zarazil, poněvadž při pomyšlení na Rona ho také zabolelo u srdce.

Dobby se naklonil k Harrymu, oči jak reflektory od auta. „Dobby se doslechl,“ pronesl chraplavě, „že je to jen pár týdnů, co se Harry Potter už podruhé utkal s Pánem zla… a znovu unikl.“

Harry přikývl a v Dobbyho očích se náhle zaleskly slzy. „Ach pane,“ zajíkal se a utíral si obličej cípem špinavého povlaku, který měl na sobě, „Harry Potter je tak statečný a odvážný! Čelil v životě už tolika nebezpečím! Dobby ovšem přišel Harryho Pottera chránit, přišel ho varovat, i když si za to bude muset přivřít uši do dvířek u trouby… Harry Potter se nesmí vrátit do Bradavic! “