Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Já budu čekat v obývacím pokoji,“ odpověděla teta Petunie ihned, „abych je u nás přívětivě uvítala.“

„Dobrá, dobrá. A ty Dudley?“

„Já na ně počkám u dveří,“ a Dudley nasadil potměšilý, samolibý úsměv. „Pane a paní Masonovi, dovolíte, abych vám pověsil kabáty?“

„To je úplně uchvátí!“ vykřikla teta Petunie nadšeně.

„Výtečně, Dudley,“ přitakal strýc Vernon a pak se obrátil k Harrymu: „A co ty?“

„Já budu potichu u sebe v ložnici a budu předstírat, že tu vůbec nejsem,“ odpověděl Harry monotónně.

„Naprosto správně,“ potvrdil nevlídně strýc Vernon. „Přivedu je do obývacího pokoje, představím tě, Petunie, a naliju jim něco k pití. V osm patnáct —“

„Ohlásím, že se podává večeře,“ řekla teta Petunie.

„A Dudley, ty řekneš —“

„Mohu vás uvést do jídelny, paní Masonová?“ řekl Dudley a nabídl neviditelné ženě své tučné rámě.

„Jsi dokonalý malý džentlmen, zlatíčko!“ popotáhla teta Petunie.

„A co ty?“ vyštěkl strýc Vernon na Harryho.

„Budu potichu ve svém pokoji a budu předstírat, že tu vůbec nejsem,“ opakoval Harry bezvýrazně.

„Správně. A teď bychom si ještě měli promyslet, čím jim při večeři zalichotíme. Napadá tě něco, Petunie?“

„Vernon mi říkal, jak úžasně hrajete golf, pane Masone… Paní Masonová, že mi prozradíte, kde jste si koupila tyhle šaty…“

„Výtečně… A ty, Dudley?“

„Co takhle: Měli jsme ve škole napsat pojednání Můj hrdina, a já jsem psal o vás , pane Masone.“

To už bylo příliš i na tetu Petunii, i na Harryho. Teta Petunie propukla v pláč a div svého syna neumačkala v objetí, zatímco Harry zajel pod stůl, aby neviděli, že se směje.

„A ty, kluku nezdárná?“

Harry jen s námahou zachoval vážnou tvář, když se vysoukal ven.

„Já budu potichu ve svém pokoji a budu předstírat, že tu vůbec nejsem,“ opakoval.

„To tedy budeš,“ řekl strýc Vernon přísně. Masonovi o tobě nic nevědí, a při tom musí zůstat. Až bude po večeři, ty Petunie, odvedeš paní Masonovou zpátky do obývacího pokoje na kávu, a já přivedu řeč na vrtačky. S trochou štěstí budu mít ten obchod uzavřený a podepsaný ještě před zprávami v deset hodin, a zítra touhle dobou si už budeme shánět nějaký letní byt na Mallorce.“

Harryho ta představa v nejmenším nevzrušovala. Nemyslel si, že by ho Dursleyovi měli na Mallorce o ždibec víc rádi než v Zobí ulici.

„Takže já teď jedu do města vyzvednout smokinky pro Dudleyho a pro sebe. A ty ,“ zavrčel výhrůžně na Harryho, „ne abys překážel tetě, až bude uklízet!“

Harry vyšel zadními dveřmi ven. Byl jasný, slunečný den. Přešel trávník, dosedl na zahradní lavičku a potichu si pro sebe zpíval známou narozeninovou písničku: „Hodně štěstí, zdraví… hodně štěstí, zdraví…“

Žádná přání, žádné dárky — a celý večer měl předstírat, že vůbec není na světě. Sklíčeně se zadíval do živého plotu. Ještě nikdy si nepřipadal tak osamělý. Víc než co jiného v Bradavicích, dokonce ještě víc než famfrpál, postrádal teď své nejlepší kamarády, Rona Weasleyho a Hermionu Grangerovou. Nezdálo se ovšem, že oni by nějak postrádali jeho. Žádný mu za celé léto nenapsal, a to mu Ron sliboval, že ho pozve na prázdniny k nim.

Harry by ani nedokázal spočítat, kolikrát už pomocí kouzel málem odemkl Hedvičinu klec a poslal ji s dopisem k Ronovi a k Hermioně, nemělo však smysl vystavovat se takovému nebezpečí. Nedospělí kouzelníci nesměli používat kouzla jinde než ve škole. To Harry Dursleyovým samozřejmě neřekl; věděl, že jeho do přístěnku pod schody nezamkli spolu s hůlkou a koštětem jedině ze strachu, aby je všechny neproměnil v brouky chrobáky. V prvních týdnech po svém návratu k nim si občas pro sebe brumlal nesmyslná slovíčka a s potěšením sledoval Dudleyho, jak prchá z místnosti tak rychle, jak mu to tlusté nohy dovolily. Kvůli dlouhému mlčení kamarádů si však Harry připadal natolik odříznutý od kouzelnického světa, že už ho ani nebavilo Dudleyho popichovat — a teď dokonce na jeho narozeniny zapomněli i Ron a Hermiona.

Co by jen dal za nějakou zprávu z Bradavic, od kterékoli čarodějky nebo kouzelníka! Málem by rád uviděl i svého úhlavního nepřítele, Draca Malfoye, jen aby měl jistotu, že to všecko nebyl jen pouhopouhý sen…

Ne že by celý ten rok v Bradavicích byl samá zábava; na konci druhého pololetí se Harry dokonce setkal tváří v tvář se samotným lordem Voldemortem. Ať si to byla jen troska jeho někdejšího já, pořád byl stejně vychytralý, pořád vzbuzoval hrůzu a pořád byl odhodlaný znovu získat moc. Harry mu už podruhé unikl ze spárů, ovšem jen o vlásek, a dokonce i teď, po několika týdnech, se za noci probouzel zalitý studeným potem, přemýšlel, kde může Voldemort být, a viděl před sebou jeho sinalou tvář a široce rozevřené, šílené oči…

Vtom se Harry na lavičce napřímil jako svíčka. Celou tu dobu roztržitě civěl do živého plotu — jenže plot na něj civěl také . Mezi listím se objevily dvě obrovské zelené oči.

Harry vyskočil právě ve chvíli, kdy k němu přes trávník dolehl výsměšný hlas.

„Já vím, co máš za den,“ vyzpěvoval Dudley a šmrdolil se k němu.

Očiska v plotě zamrkala a zmizela.

„Cože?“ zeptal se Harry a nespouštěl pohled z místa, kde je předtím viděl.

„Já vím, co máš za den,“ opakoval Dudley, který mezitím dorazil až k němu.

„No výborně,“ řekl Harry. „Takže ses konečně naučil dny v týdnu?“

„Dneska máš narozeniny ,“ poškleboval se Dudley. „Jak to, že jsi nedostal žádné blahopřání? To v tom vašem praštěném spolku nemáš žádné kamarády?“

„Radši ať tvoje maminka neslyší, že mluvíš o mé škole,“ varoval ho Harry chladně.

Dudley si povytáhl kalhoty, které mu klouzaly po tlustém zadku.

„Proč se pořád díváš do toho plotu?“ zeptal se podezřívavě.

„Přemýšlím, které kouzelné slovo by se nejlíp hodilo, abych ten plot zapálil,“ vysvětlil mu Harry.

To už Dudley škobrtavě couval, v sádelnatém obličeji zděšení.

„To p-přece n-nemůžeš tatínek říkal, ž-že žádná kouzla dělat nesmíš — říkal, ž-že tě vyžene z domu — a ty n-nemáš, kam jinam bys šel — n-nemáš ani žádné kamarády, kteří by tě k sobě vzali —“

„ Techtle mechtle! “ pronesl Harry prudce. „Hokus pokus… čáry máry klikyhák…“

„MAMÍÍÍ!“ vřeštěl Dudley a o překot se hnal zpátky k domu. „MAMÍÍÍ! On dělá — víš co!“

Ta chvilka legrace přišla Harrymu draho. Bratránkovi ani živému plotu se nic nestalo, takže teta Petunie poznala, že Harry fakt žádná kouzla nedělal; přesto musel honem uhnout, aby nedostal pořádnou po hlavě pánví plnou mydlinek. Potom mu teta uložila, co všecko má udělat, a oznámila mu, že dokud s tím nebude hotov, nedostane nic k jídlu.

Zatímco Dudley chytal lelky, pozoroval ho a lízal jednu zmrzlinu za druhou, Harry vyčistil okna, umyl auto, posekal trávník a postaral se o květinové záhony, prořezal a zalil růže a znovu natřel zahradní lavičku. Na obloze žhnulo slunce a pálilo ho do zátylku. Harry si uvědomoval, že neměl Dudleymu skočit na lep, jenomže Dudley vyslovil nahlas právě to, o čem přemýšlel on sám… že třeba v Bradavicích doopravdy žádné kamarády nemá…