Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Do ticha, které v pokoji najednou zavládlo, doléhalo jen cinkání vidliček a nožů zdola a vzdálené hřímání strýce Vernona.

„Co-cože?“ vykoktal Harry. „Ale já se tam musím vrátit — prvního září začíná škola, a navíc to je to jediné, co mě udržuje při životě. Ty nemáš tušení, jaké je to tady. Já sem nepatřím. Patřím do vašeho světa — do Bradavic!“

„Ne, to ne,“ pištěl Dobby a kroutil hlavou tak prudce, až mu uši pleskaly. „Harry Potter musí zůstat tam, kde je v bezpečí. Je příliš slavný a má příliš dobré srdce, než abychom ho ztratili. Jestliže se Harry Potter vrátí do Bradavic, hrozí mu smrtelné nebezpečí.“

„Ale proč?“ zeptal se Harry překvapeně.

„Může za to spiknutí, Harry Pottere. Spiknutí, při kterém se ve Škole čar a kouzel v Bradavicích mají letos stát ty nejhroznější věci,“ šeptal Dobby a náhle se celý roztřásl. „Dobby o něm ví už kolik měsíců, pane. Harry Potter se nesmí vystavit nebezpečí. Je příliš důležitý, pane!“

„Jaké hrozné věci se mají stát?“ zeptal se Harry ihned. „A kdo je připravuje?“

Dobby vydal podivný zvuk, jako když se dusí, a pak začal zběsile tlouct hlavou o zeď.

„Rozumím!“ vykřikl Harry a uchopil skřítka za ruku, aby mu v tom zabránil. „Nesmíš to říct, chápu. Ale proč varuješ mě?“ Naráz mu probleskla hlavou nepříjemná myšlenka. „Počkej — a nemá to náhodou co dělat s Vol… Promiň — Ty-víš-s-kým? Stačí, když zakroutíš hlavou nebo přikývneš,“ dodal chvatně, když Dobby znovu přiblížil hlavu nebezpečně ke stěně.

Dobby pomalu zakroutil hlavou.

„Ne — s Tím jehož jméno-nesmíme-vyslovit ne.“

Oči měl přitom široce rozevřené, jako by se Harrymu pokoušel něco naznačit. Harry však neměl tušení, oč jde.

„Žádného bratra přece nemá, nebo snad ano?“

Dobby zakroutil hlavou, oči ještě víc rozevřené než předtím.

„Pak už mě ale nenapadá nikdo jiný, kdo by v Bradavicích mohl způsobit hrozné věci,“ řekl Harry. Koneckonců, je tam přece Brumbál — víš snad, kdo je to Brumbál?“

Dobby se uctivě uklonil.

„Albus Brumbál je největší ředitel, kterého Bradavice kdy měly. Dobby to ví, pane. Dobby slyšel, že Brumbálova moc se vyrovná té, jakou měl Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit, když byl na vrcholu svých sil. Jenže pane,“ a Dobbyho hlas se změnil v naléhavý šepot, „jsou schopnosti, které ani Brumbál… schopnosti, které žádný slušný kouzelník…“

A než ho Harry stačil zarazit, Dobby sklouzl z postele, popadl jeho stolní lampu, začal se s ní mlátit po hlavě a ječel, až to trhalo uši.

Dole se rozhostilo nenadálé ticho. Vteřinu nato Harry, kterému divoce bušilo srdce, zaslechl strýce Vernona, jak vyšel do předsíně a říká: „Ten rošťák Dudley určitě nechal puštěnou televizi!“

„Honem zmiz! Do skříně!“ sykl Harry, nacpal Dobbyho dovnitř, přibouchl dvířka a vrhl se na postel právě ve chvíli, kdy se pohnula klika u dveří.

„Co — tady — k čertu — provádíš?“ procedil strýc Vernon přes zaťaté zuby, s tváří děsivě blízko Harryho obličeje. „Právě jsi zkazil pointu mého vtipu o japonském hráči golfu… Ještě jednou cekni a budeš litovat, že ses vůbec narodil, kluku!“

A hřmotně vydupal ven.

Roztřesený Harry pustil Dobbyho ze skříně.

„Vidíš, jak to tu chodí?“ řekl. „Už chápeš, proč se musím vrátit do Bradavic? Je to jediné místo, kde mám — tedy kde myslím , že mám — kamarády.“

„Kamarády, kteří Harrymu Potterovi ani nepíšou?“ zeptal se Dobby poťouchle.

„Myslím, že prostě jenom… počkej,“ řekl Harry a svraštil čelo. „Jak ty můžeš vědět, že mi kamarádi nenapsali?“ Dobby zašoupal nohama.

„Harry Potter se na Dobbyho nesmí zlobit — Dobby to dělal jen pro jeho dobro…“

„Takže tys přede mnou dopisy od nich schovával ?“

„Dobby je má tady, pane,“ řekl skřítek. Čiperně poodstoupil, aby na něj Harry nedosáhl, a z povlaku, který měl na sobě, vytáhl tlustý svazek obálek. Harry ihned poznal Hermionino úhledné písmo, Ronovu nepořádnou čmáranici, a dokonce i klikyháky, které vypadaly, jako by je psal Hagrid, bradavický hajný.

Skřítek na Harryho úzkostně zamžoural.

„Harry Potter se nesmí zlobit… Dobby doufal… kdyby si totiž Harry Potter myslel, že na něj kamarádi zapomněli… tak by se Harry Potter do školy už ani nechtěl vrátit, pane…“

Harry ho neposlouchal. Chňapl po dopisech, ale Dobby odskočil z jeho dosahu.

„Harry Potter je dostane, pane, když Dobbymu dá slovo, že se do Bradavic nevrátí. Ach pane, čeká tam na vás nebezpečí, kterému se nesmíte vystavit! Slibte mi, že se tam nevrátíte, pane!“

„Ne!“ rozzlobil se Harry. „Dej mi ty dopisy od kamarádů!“

„Pak ovšem Harry Potter nedává Dobbymu na vybranou,“ pronesl skřítek smutně.

A než se Harry stačil pohnout, vrhl se ke dveřím ložnice, otevřel je a tryskem vyrazil po schodech dolů. Harry se vyřítil za ním, i teď se však snažil neztropit žádný hluk; v ústech měl sucho a žaludek až někde v krku. Posledních šest schodů zvládl jediným skokem, dopadl na koberec v předsíni jako kočka a rozhlížel se, kde je Dobby. Z jídelny slyšel strýce Vernona, jak říká: „…vypravujte Petunii tu legrační historku o těch amerických instalatérech, pane Masone, nemůže se dočkat, až ji konečně uslyší…“

Harry proběhl předsíní do kuchyně a měl pocit, že má žaludek opravdu až v krku.

Mistrovské dílo tety Petunie, její pudink, celá ta hora šlehačky a cukrových fialek, se vznášelo málem u stropu. Nahoře na kredenci se v koutě krčil Dobby.

„Ne,“ zakrákal Harry. „Prosím tě… vždyť oni mě zabijí…“

„Harry Potter musí slíbit, že se nevrátí do školy —“

„Dobby… prosím…“

„Slibte mi to, pane…“

„Nemůžu!“

Dobby se na něj truchlivě podíval.

„V tom případě to Dobby musí udělat, pane, bude to pro dobro Harryho Pottera.“

Pudink dopadl na podlahu, jen to zadunělo, a Harrymu se zastavilo srdce. Jak se mísa rozbila na kusy, šlehačka se rozstříkla po oknech a po stěnách. A Dobby? S prásknutím, jako když švihne bičem, byl najednou tentam.

V jídelně se strhl pokřik a do kuchyně se vřítil strýc Vernon; našel tam Harryho, který se zděšením nemohl ani hnout a od hlavy až k patě po něm stékal tetin pudink.

Zpočátku se zdálo, že strýc Vernon dokáže celou tu událost zamluvit („To jen náš synovec — je duševně nevyrovnaný… setkání s cizími lidmi ho vždycky rozruší, proto jsme ho nechali nahoře…“). Vykormidloval vyděšené manžele Masonovy zpátky do jídelny, slíbil Harrymu, že jakmile odejdou, seřeže ho, až z něj vyrazí duši, a strčil mu do ruky smeták. Teta Petunie vydolovala z mrazničky nějakou zmrzlinu a Harry, který se ještě pořád třásl, začal dávat kuchyň do pořádku.

Možná by strýc Vernon i přesto dokázal svou zakázku dojednat — nebýt sovy.

Po večeři teta Petunie právě podávala kolem stolu krabici s mátovými bonbony, když do jídelny vletěla oknem veliká sova pálená, upustila paní Masonové na hlavu nějaký dopis a zase vyletěla ven. Paní Masonová začala vřískat, jako když ji na nože berou, a vyřítila se z domu; cestou ještě vykřikovala něco o bláznech. Pan Mason se zdržel jen tak dlouho, aby Dursleyovým vysvětlil, že jeho žena má smrtelnou hrůzu z ptáků všeho druhu i velikosti, a zeptal se, jestli to snad měl být vtip.