Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„Ale mami —“

„A vy dva půjdete s ním,“ paní Weasleyová probodla pohledem Rona a Freda. „Ty můžeš jít nahoru a lehnout si, obrátila se k Harrymu. „Tys po nich přece nechtěl, aby létali s tím zpropadeným autem.“

Harry měl ovšem pocit, že se mu vůbec nechce spát, a tak vyhrkl: „Já Ronovi pomůžu. Ještě nikdy jsem neviděl, jak se něco odtrpaslíkovává —“

„To je od tebe milé, drahoušku, ale je to nudná práce,“ řekla paní Weasleyová. „A teď se ještě podíváme, co o tom říká Lockhart.“

Ze stohu na krbové římse vytáhla těžkou knihu. George jen zaúpěl.

„Ale mami, my přece víme, jak se má odtrpaslíkovat zahrada.“

Harry se podíval na vazbu knihy, kterou paní Weasleyová držela v ruce. Ozdobným zlatým písmem na ní stálo: Lockhartův atlas domácích škůdců . Na obálce byla obrovská fotografie velice pohledného kouzelníka s vlnitými, světlými vlasy a zářivě modrýma očima. Jak bylo v kouzelnickém světě zvykem, i ona se pohybovala: kouzelník (Harry si domyslel, že to musí být Zlatoslav Lockhart) na ně všechny potutelně mrkal. Paní Weasleyová se na něj usmála.

„Je prostě úžasný,“ řekla, „o škůdcích v domácnosti ví opravdu všecko, je to skvělá kniha…“

„Totiž, ona je na něj mamka zatížená,“ zašeptal Fred tak, aby ho bylo dobře slyšet.

„Nebuď směšný, Frede,“ řekla paní Weasleyová a celá zčervenala v obličeji. „Tak dobrá, jestli si myslíte, že tomu rozumíte líp než Lockhart, můžete jít a dát se do práce, ale běda vám, jestli v té zahradě zůstane třeba jen jeden trpaslík, až si to přijdu zkontrolovat.“

Fred, George i Ron se svěšenými hlavami vyšli ven, nepřestávajíce zívat a bručet, a Harry je následoval. Zahrada byla rozlehlá a vyhlížela přesně tak, jak by podle jeho mínění zahrada vyhlížet měla. Dursleyovým by se určitě nelíbila — byla tam spousta plevele a trávník potřeboval posekat — všude kolem zdí však rostly pokroucené stromy, záhony byly plné rostlin, jaké Harry ještě nikdy neviděl, a byl tam velký zelený rybník plný žab.

„Mudlové totiž mají v zahradách trpaslíky také,“ vysvětloval Harry Ronovi, když šli přes trávník.

„Jo, ty věci, o kterých si mudlové myslí, že jsou to trpaslíci, ty jsem viděl,“ řekl Ron, shrbený a s hlavou zabořenou do pivoňkového keře. „Vypadají jako malí tlustí Mikulášové s rybářskými pruty…“

Na okamžik bylo slyšet urputnou potyčku, pivoňkový keř se zatřásl a pak se Ron napřímil: „Tak tohle je trpaslík,“ prohlásil nerudně.

„Nechej mě! Nechej mě!“ vřeštěl trpaslík.

Opravdu nevypadal jako Mikuláš. Byl malý jako z vydělané kůže, a měl velikou, hrbolatou a holou hlavu, která připomínala brambor. Ron ho držel co nejdál od sebe, zatímco trpaslík kopal svýma maličkýma nohama, tvrdýma jako roh; Ron ho chytil za kotníky a převrátil hlavou dolů.

„To se musí takhle,“ vysvětlil Harrymu. Zvedl trpaslíka nad hlavu („Nechej mě!“) a začal s ním točit ve velkých kruzích jako s lasem. Když si všiml zděšení v Harryho tváři, dodal ještě: „To jim neublíží , jenom se jim musí pořádně zatočit hlava, aby nenašli cestu zpátky do svých děr.“

Pustil trpaslíkovy kotníky a ten vyletěl do výšky dvaceti stop a pak s hlasitým žuchnutím přistál na poli za plotem.

„To byla slabota,“ řekl Fred. „Vsadím se, že já dohodím až tamhle za ten pařez.“

Harry se rychle naučil trpaslíky nijak zvlášť nelitovat. Prvního, kterého chytil, chtěl prostě jen hodit přes plot, ovšem trpaslík postřehl jeho měkké srdce, zakousl se mu zuby ostrými jako břitva do prstu a on ho jen stěží setřásl, až…

„Teda, Harry — to bylo dobrých padesát stop!“

Za chvíli se to letícími trpaslíky ve vzduchu doslova hemžilo.

„Že by jim to zrovna myslelo, to ne,“ řekl George. Držel jich pět nebo šest najednou. „Jakmile zjistí, že jsme to sem přišli odtrpaslíkovat, vyhrnou se ven, aby všechno viděli. Jeden by si myslel, že se za tu dobu mohli naučit prostě zůstat v děrách.“

Zanedlouho se už zástup trpaslíků na poli za plotem začal se shrbenými zády pomalu trousit pryč.

Dívali se na ně, jak mizí na opačné straně pole. „Však oni se zas vrátí,“ řekl Ron. „U nás se jim vysloveně líbí… a taťka je na ně moc mírný, myslí si, že jsou legrační…“

Právě v tu chvíli bouchly hlavní dveře.

„Taťka se vrátil!“ řekl George. „Je doma!“

Tryskem proběhli zahradou a zpátky do domu.

Pan Weasley seděl sklesle na kuchyňské židli; sundal si brýle a oči měl zavřené. Byl to hubený mužík s postupující lysinou, tu trochu vlasů, která mu ještě zbývala, však měl stejně rudou jako všechny jeho děti. Na sobě měl dlouhý zelený hábit, celý zaprášený a pomačkaný.

„To byla ale noc,“ zamumlal a tápal po čajníku, zatímco všichni usedli kolem něj. „Devět domovních prohlídek! Devět! A starý Mundungus Fletcher se mě pokusil uřknout, když jsem k němu stál zády…“

Pan Weasley si dlouze usrkl čaje a vzdychl.

„Našel jsi něco, tati?“ zeptal se Fred dychtivě.

„Nic víc než pár klíčů, které se scvrkávaly, a konvici, která kousala,“ zívl pan Weasley. „Byly tam nějaké dost ošklivé věci, ale ty nepatřily do mého odboru. Mortlakea odvedli k výslechu kvůli nějakým krajně podivným stužkám, ale to bohudík přísluší výboru pro pokusná kouzla…“

„Proč by někdo stál o to, aby se klíče scvrkávaly?“ zeptal se George.

„Jen aby poškádlil mudly,“ vzdychl pan Weasley. „Prodají jim klíč, který se čím dál víc scvrkává, takže když ho pak mudlové potřebují, nenajdou ho… Samozřejmě je velice těžké někoho usvědčit, poněvadž žádný mudla nepřipustí, že by se mu klíče mohly scvrknout — zůstanou při tom, že je prostě pořád ztrácejí. Pánbůh s nimi, jsou schopní úplně všeho, jen aby si nemuseli připustit, že čáry a kouzla existují, obzvlášť když se jim dějí přímo před očima… ale co všecko naši lidé dokážou očarovat, to byste nevěřili —“

„JAKO TŘEBA AUTA?“

Ve dveřích se objevila paní Weasleyová a třímala dlouhý pohrabáč jako nějaký meč. Pan Weasley vytřeštil oči a provinile zíral na svoji ženu.

„Ří-říkáš auta, Molly?“

„Ano, Arture, auta,“ přisvědčila paní Weasleyová a v očích jí blýskalo. „Představ si, že nějaký kouzelník si koupí staré rezavé auto a řekne své ženě, že ho chce jen rozebrat, aby viděl, jak funguje, ale ve skutečnosti ho očaruje, aby dokázalo létat.“

Pan Weasley zamrkal.

„Totiž, drahoušku, myslím, že bys zjistila, že tím nijak neporušil zákon, i když — ehm — možná by býval udělal líp, kdyby své ženě řekl pravdu… V tom zákonu je totiž klička, jak bys zjistila… Pokud doopravdy neměl v úmyslu s tím autem létat, sama skutečnost, že to auto létat může , ještě neznamená —“

„Arture Weasleyi, ty ses postaral , aby tam ta klička byla, když jsi ten zákon psal!“ rozkřikla se paní Weasleyová. „Jen aby ses mohl dál vrtat ve všem tom mudlovském harampádí v naší kůlně! A jestli chceš něco vědět, Harry dnes ráno přijel právě tím autem, s kterým jsi neměl v úmyslu létat!“

„Harry?“ zeptal se pan Weasley rozpačitě. „Jaký Harry?“

Rozhlédl se po kuchyni, postřehl Harryho a vyskočil ze židle.