Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

Ve skleněné vitríně jen několik kroků od něj ležela na polštáři vyschlá lidská ruka, zakrvácený balíček karet a vytřeštěné skleněné oko. Ze stěn se šklebily zlověstně vyhlížející masky, na pultě ležela hromada lidských kostí a od stropu visely rezivé, špičaté nástroje. A co hůř, tmavá a úzká ulička, kterou Harry viděl přes zaprášenou výlohu, rozhodně nebyla Příčná ulice.

Čím dřív se odtud dostane, tím líp. Nos ho ještě bolel, jak předtím dopadl do krbu, ale přesto hned potichu zamířil ke dveřím. Nebyl však ještě ani v půli cesty, když se venku za sklem mihli dva lidé — a jeden z nich byl věru ten poslední, koho si Harry přál potkat právě teď, když se ztratil, byl celý od sazí a na nose měl rozbité brýle: Draco Malfoy.

Harry se rychle rozhlédl, a když po levé ruce uviděl velikou černou skříň, honem do ní vklouzl a přitáhl za sebou dveře tak, aby zůstala jen úzká škvíra, kterou by viděl ven. Pár vteřin nato zacinkal zvonek a Malfoy vstoupil dovnitř.

Muž, jenž šel za ním, nemohl být nikdo jiný než jeho otec. Měl stejně bledý, špičatý obličej a právě takové chladné šedé oči. Pan Malfoy prošel krámem, ledabyle si prohlédl vystavené zboží a zacinkal zvonkem, který stál na pultě; pak se otočil ke svému synovi a varoval ho: „Ničeho se tu nedotýkej, Draco.“

Malfoy, který právě sahal po skleněném oku, namítl: „Myslel jsem, že mi jdeš koupit nějaký dárek.“

„Už jsem říkal, že ti koupím závodní koště,“ pravil otec a bubnoval prsty po pultě.

„A k čemu mi bude, když nejsem v kolejním mužstvu?“ namítal dál Malfoy; tvářil se rozladěně a nevrle. „Harry Potter loni dostal koště Nimbus Dva tisíce, na Brumbálovo zvláštní povolení, aby mohl hrát za Nebelvír. Ne že by byl tak dobrý, prostě jen proto, že je slavný … protože má na čele nějakou pitomou jizvu …“

Malfoy se sehnul a prohlížel si regál plný lebek. „…všichni si myslí, kdovíjak není chytrý , ten úžasný Potter s tou svou jizvou a koštětem —“

„To už jsi mi vykládal aspoň stokrát,“ zpražil pan Malfoy syna přísným pohledem, „a musím tě znovu upozornit, že není právě — rozumné — vzbuzovat dojem, jako kdybys Harryho Pottera neměl v lásce, když ho většina našich má za hrdinu, který zahnal na útěk Pána zla — á, dobrý den, pane Borgine.“

Za pultem se mezitím objevil přihrblý muž a odhrnoval si z čela napomádované vlasy.

„Á, pan Malfoy, ani nevíte, jak velice jsem rád, že vás zase vidím,“ řekl pan Borgin úlisně, jako by měl pomádu i na jazyku. „Velice mě těší — a tohle je jistě mladý pan Malfoy — potěšení na mé straně. Čím mohu sloužit? Musím vám ukázat, co jsem právě dnes dostal, a za velice přijatelné ceny —“

„Dneska nejdu kupovat, pane Borgine, ale prodávat,“ řekl pan Malfoy.

„Prodávat?“ a pan Borgin už se tolik neusmíval. „Určitě jste slyšel, že ministerstvo provádí další domovní prohlídky,“ řekl pan Malfoy, vytáhl z vnitřní kapsy svitek pergamenu a rozvinul ho tak, aby si ho pan Borgin mohl přečíst. „Mám totiž doma několik málo — ehm — věcí, které by mi mohly způsobit jisté nesnáze, kdyby mě snad z ministerstva navštívili…“

Pan Borgin si nasadil na nos cvikr a prohlédl si seznam.

„Ministerstvo by si vás přece nedovolilo obtěžovat, pane?“

Pan Malfoy stáhl rty.

„Zatím mě ještě nenavštívili. Jméno Malfoy se dosud těší jisté vážnosti, leč pánové z ministerstva do všeho strkají nos stále víc. Mluví se o nějakém novém zákonu na ochranu mudlů — a je jasné, že za ním stojí ten všivý ťulpas Artur Weasley, který je do mudlů celý pryč —“

Harry v tu ránu pocítil, jak s ním cloumá vztek.

„— a tady vidíte, že některé z těch jedů by mohly budit dojem —“

„To chápu, pane, samozřejmě,“ přisvědčil pan Borgin. „Když dovolíte…“

„Koupil bys mi tohle ?“ přerušil je Draco a ukazoval na vyschlou ruku na polštáři.

„Ó ano, Ruka slávy!“ rozzářil se pan Borgin, odložil seznam pana Malfoye a cupital k Dracovi. „Vložte do ní svíčku a ta posvítí jen tomu, kdo ji drží! Nejlepší přítel zlodějů a lupičů! Váš syn má vytříbený vkus, pane.“

„Doufám, že z mého syna bude něco víc než zloděj nebo lupič, Borgine,“ pronesl pan Malfoy chladně a pan Borgin honem vyhrkl: „Tak jsem to nemyslel, pane, nechtěl jsem vás urazit —“

„Ovšem pokud si ve škole nezlepší známky,“ řekl pan Malfoy ještě chladněji, „možná je to opravdu jediné, k čemu se hodí.“

„To není moje vina,“ odsekl Draco. „Všichni učitelé někomu nadržují, třeba té Hermioně Grangerové —“

„Myslel jsem si, že ti bude hanba, když tě nějaká holka, co ani nepochází z kouzelnické rodiny, při všech zkouškách setře,“ vyštěkl pan Malfoy.

„Aha!“ šeptl si Harry pro sebe. Potěšilo ho, že se Draco tváří zahanbeně i naštvaně zároveň.

„Všude je to stejné,“ řekl pan Borgin svým úlisným hlasem. „Že někdo pochází z kouzelnického rodu, už málem nic neznamená —“

„Pro mě to znamená hodně,“ řekl pan Malfoy a dlouhý nos se mu vztekle nadmul.

„Jistě, pane, pro mě také, pane.“ A pan Borgin se hluboce uklonil.

„V tom případě bychom se snad mohli vrátit k mému seznamu,“ pokračoval pan Malfoy úsečně. „Mám trochu naspěch, Borgine, čeká mě ještě důležité jednání.“

Začali smlouvat. Harry neklidně sledoval, jak si Draco prohlíží vystavené zboží a čím dál víc se blíží k jeho skrýši. Teď právě se zastavil, aby si prohlédl dlouhý svazek provazů ze šibenice, a pak si s přihlouplým úsměškem přečetl lístek, opřený o nádherný náhrdelník z opálů: Pozor! Nedotýkat se!, je prokletý — až dosud si vyžádal životy dvanácti mudlů kteří si ho koupili.

Draco se otočil a přímo před sebou uviděl skříň. Vykročil k ní… natáhl ruku ke klice…

„A je to,“ řekl pan Malfoy u pultu. „Draco, jdeme!“

Když se Draco otočil, Harry si rukávem otřel čelo.

„Přeji vám pěkný den, pane Borgine. Zítra vás očekávám v našem sídle, abyste si ty věci převzal.“

Sotva se za ním zavřely dveře, byla úlisnost pana Borgina tatam.

„To si přejte sám sobě, velevážený , a jestli je pravda, co se povídá, neprodal jste mi ani polovinu toho, co v tom svém sídle skrýváte…“

A s nerudným mumláním zmizel v zadní místnosti. Harry ještě minutu počkal pro případ, že by se pan Borgin vrátil, a potom potichu, jak nejlíp dovedl, vyklouzl ze skříně, prošel kolem skleněných vitrín a dveřmi ven.

Přidržoval si rozbité brýle před očima a rozhlížel se kolem. Stál v špinavé uličce, ve které jako by nebylo nic jiného než obchody zabývající se černou magií. Ten, z kterého právě vyšel, Borgin Burkes, vypadal ze všech největší, zato hned naproti byla nechutná výloha plná seschlých hlav, a o dva domy dál uviděl velikou klec, v které se to hemžilo obrovskými černými pavouky. Z neosvětleného vchodu dalšího domu ho pozorovali dva ošuntělí čarodějové a něco si šeptali. Harry byl čím dál víc nesvůj, honem zamířil pryč a snažil se přidržovat si brýle rovně. Jakkoli to vypadalo beznadějně, přece jen doufal, že se mu podaří nějak se odtud dostat.

Podle starého dřevěného domovního znamení nad krámem, kde prodávali jedovaté svíce, zjistil, že je v Obrtlé ulici. Nijak mu to ale nepomohlo, vždyť o žádné takové v životě neslyšel. Domyslel se, že v krbu u Weasleyových nejspíš nemluvil dost zřetelně, když měl plnou pusu popela. Snažil se zachovat klid a uvažoval, co dělat.