Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

„A co moje sestřička?“ zajíkl se Ron.

„Pokud jde o ni — je to velice neblahé,“ pravil a uhnul jejich pohledům. Kvapně vytáhl zásuvku a začal skládat její obsah do brašny. „Nikoho to nemrzí víc než mě —“

„Ale vy jste učitel obrany proti černé magii!“ vzkřikl Harry. „Přece nemůžete odjet, když je teď černé magie plná škola!“

„Tedy, jak bych to řekl… když jsem to místo přijímal…“ Lockhart zamumlal a skládal na svoje hábity ještě ponožky, „v popisu práce jsem nic takového… vůbec jsem nepočítal…“

„Chcete říct, že hodláte utéct ?“ zeptal se Harry nevěřícně. „Po tom všem, co jste dokázal ve svých knihách?“

„Knihy mohou někdy zavádět,“ namítl profesor opatrně.

„Ale vy jste je napsal!“ vykřikl Harry.

„Můj milý hochu,“ Lockhart se napřímil a zamračil se na něj. „Uvažuj přece rozumně. Moje knihy by se neprodávaly ani z poloviny tak dobře, kdyby si lidé nemysleli, že to všecko jsem dokázal já . Nikdo nebude číst o nějakém starém a ošklivém arménském čaroději, i když zachránil vesnici před vlkodlaky. Na obálce knihy by vypadal hrozně; vůbec nevěděl, jak se má obléknout. A čarodějka, která z Bandonu vyhnala smrtonošku, měla zaječí pysk. No tak, pochop to…“

„Vy jste si prostě přisvojil zásluhy za to, co vykonali jiní?“ zeptal se Harry nevěřícně.

„Harry, Harry“ řekl Lockhart a netrpělivě zakroutil hlavou, „tak jednoduché to ani zdaleka není. Měl jsem s tím spoustu práce. Všecky ty lidi jsem musel vyhledat a dostat z nich přesně, jak dokázali to, co udělali. A pak jsem proti nim musel použít Paměťové kouzlo, aby na to zapomněli. Jestli je něco, nač jsem opravdu pyšný, jsou to má Paměťová kouzla. Ne, Harry, stálo mě to spoustu práce. Opravdu nejde jen o podpisování knih a reklamní fotografie. Pokud chceš být slavný, musíš počítat s dlouhou a těžkou dřinou.“

Přibouchl víka obou kufrů a zamkl je.

„To bychom tedy měli,“ řekl. „Myslím, že to je všecko. Ano. Zbývá už jen jedno —“

Vytáhl hůlku a otočil se k nim.

„Ani nevíte, jak mě to mrzí, chlapci, ale musím teď proti vám také použít Paměťové kouzlo. Nemohu si dovolit, abyste vyžvanili všechna moje tajemství. To bych už v životě neprodal jedinou knihu…“

Harry vytáhl svou hůlku právě včas. Lockhart ještě nestačil tu svou zvednout, když Harry zařval „ Expelliarmus! “

Zaklínadlo profesora srazilo a on upadl přes svůj kufr. Jeho hůlka vyletěla vysoko do vzduchu, Ron ji chytil a otevřeným oknem vyhodil ven.

„Neměl jste profesoru Snapeovi dovolit, aby nás tohle naučil!“ křičel Harry rozzuřeně a odkopl Lockhartův kufr stranou. Lockhart k němu vzhlížel a zas už vypadal uboze. Harry na něj stále mířil hůlkou.

„Co ode mě chcete?“ bránil se chabě. „Nemám tušení, kde Tajemná komnata je. Nemohu dělat vůbec nic.“

„Máte štěstí, pane profesore,“ řekl Harry a namířenou hůlkou ho donutil, aby vstal. „ My totiž myslíme, že víme, kde je. A také, co je uvnitř. Pojďme.“

Vyvedli Lockharta z kabinetu a šli po nejbližším schodišti dolů a potom temnou chodbou, kde na stěně svítily nápisy, až ke dveřím umývárny Ufňukané Uršuly.

Donutili Lockharta, aby dovnitř vstoupil jako první. Harryho těšilo, že se Lockhart celý třese.

Ufňukaná Uršula seděla na nádržce posledního záchodku.

„Á, to jsi ty,“ řekla, když spatřila Harryho. „Co chceš tentokrát?“

„Zeptat se, jak jsi umřela,“ odpověděl.

Uršula se v tu chvíli úplně změnila: zdálo se, že tak lichotivou otázku jí ještě nikdo nepoložil.

„Ano, bylo to strašné,“ začala potěšeně. „Stalo se to právě tady. Umřela jsem v téhle kabince. Pamatuji se na to, jako by se to stalo dnes: schovala jsem se, protože Olivie Hornbyová se mi posmívala kvůli mým brýlím. Bylo zamčeno a já jsem plakala. Pak jsem slyšela, jak někdo vstoupil a s někým mluví. Říkali něco podivného — muselo to být v nějaké cizí řeči. Nejvíc mě ale zaujalo, že to mluvil nějaký chlapec . A pak jsem odemkla a chtěla jsem mu říct, aby si šel na chlapecké záchodky, a potom —“ Uršula se nadmula důležitostí a tvář se jí leskla, „ potom jsem umřela .“

„Ale jak?“ zeptal se Harry.

„Nemám tušení,“ řekla Uršula přidušeným hlasem. „Pamatuji se jen, že jsem uviděla obrovské žluté oči, že se někdo zmocnil mého těla a letěla jsem pryč…“ Zasněně se na Harryho podívala. „A pak jsem byla zase zpátky. Umínila jsem si, že s Olivií Hornbyovou si to ještě vyřídím, rozumíš? Ta opravdu litovala, že se mi kdy posmívala kvůli mým brýlím.“

„Kde přesně jsi ty oči viděla?“ zeptal se Harry. „Někde tamhle,“ řekla Uršula a neurčitě ukázala k umyvadlu naproti kabince.

Harry a Ron k němu honem zamířili. Lockhart se držel pěkně v pozadí, ve tváři výraz naprosté hrůzy.

Umyvadlo vypadalo úplně obyčejně. Prohlédli je kousek po kousku zevnitř i zvenčí, včetně trubek pod ním. A pak to Harry objevil: na boku jednoho z měděných kohoutků byl vyryt maličký hádek.

„Ten vůbec nikdy nefungoval,“ poznamenala Uršula pohotově, když se s ním snažil otočit.

„Harry, řekni něco,“ vyzval ho Ron. „Něco v hadí řeči.“

„Ale —“ Harry úporně přemýšlel. Zatím dokázal mluvit hadí řečí jen tváří v tvář skutečnému hadovi. Teď se vpil očima do maličké rytiny a vší mocí si představoval, že ten had je opravdový.

„Otevři,“ vybídl jej.

Pohlédl na Rona, ale ten zavrtěl hlavou.

„To bylo po našem,“ řekl.

Harry se znovu zahleděl na hádka a znovu sám sebe přesvědčoval, že je živý. Když pohnul hlavou, v záři svící se mu zdálo, že se hádek pohybuje.

„Otevři,“ vybídl jej znovu.

Tentokrát mu z úst nevyšla žádná slova; místo nich uslyšel podivný sykot a kohoutek se rozzářil jasným, bílým světlem a začal se otáčet. Vzápětí se dalo do pohybu i umyvadlo. Najednou žádné neviděli, zato před sebou spatřili obrovskou rouru, dost širokou, aby do ní mohl vejít člověk.

Harry uslyšel Rona vyjeknout a znovu se podíval před sebe. Už věděl, co teď udělá.

„Půjdu se podívat tam dolů,“ oznámil.

Nemohl tam nejít, teď když našli vchod do Komnaty, i kdyby zbývala třeba jen úplně maličká, téměř mizivá a zcela pošetilá naděje, že Ginny ještě žije.

„Půjdu s tebou,“ řekl Ron. Na okamžik zavládlo ticho.

„To mě vlastně ani nepotřebujete,“ zazněla do ticha Lockhartova slova s náznakem někdejšího úsměvu. „Takže já —“

Už sahal po kouli u dveří, ale Harry s Ronem na něj namířili své hůlky.

„Můžete jít první!“ osopil se na něj Ron.

Lockhart, bledý jako stěna a bez hůlky, přistoupil k otvoru.

„Chlapci, chlapci,“ namítl chabým hlasem, „k čemu to bude dobré?“

Harry ho ale žďuchl svou hůlkou do zad a Lockhart strčil nohy do potrubí.

„Opravdu nemyslím —“ začal, ale Ron do něj strčil a profesor mu zmizel z očí. Harry ho kvapně následoval. Opatrně vlezl dovnitř a pustil se.

Pak už se řítil dolů po nekonečné temné skluzavce pokryté slizem. Viděl, že všemi směry odbočují další roury, žádná však nebyla tak mohutná jako ta jejich, která se točila, klikatila a prudce klesala dolů. Harry věděl, že už jsou jistě hlouběji, než byla sklepení pod školou. Za sebou slyšel Rona, jak občas v zatáčkách naráží do stěn.