Joanne Rowlingová - Harry Potter a Tajemná komnata

A ve chvíli, kdy začal přemítat, co se stane, až dopadne na dno, se trouba narovnala a Harry vyletěl ven. Přistál na vlhké podlaze tmavého kamenného tunelu, dost vysokého, aby se v něm mohl postavit. Nedaleko od něj se zvedal Lockhart, celý od slizu a bílý jako křída. Harry ustoupil stranou a za ním se z potrubí vyřítil Ron.

„Musíme být na míle pod školou,“ usoudil Harry a jeho hlas se dunivě nesl černým tunelem.

„Nejspíš jsme pod jezerem,“ přidal se Ron a rozhlížel se po tmavých stěnách pokrytých slizem.

Všichni tři se zahleděli do tmy před sebou.

„ Lumos! “ pošeptal Harry své hůlce a ta se znovu rozsvítila. „Pojďte,“ vyzval Rona a Lockharta. Vyrazili a jejich kroky hlasitě čvachtaly v mokru.

V tunelu byla taková tma, že viděli sotva na pár kroků. Ve světle hůlky vypadaly jejich stíny na vlhkých stěnách nestvůrně.

„Buďte opatrní,“ nabádal je Harry, jak postupovali obezřetně vpřed. „Kdyby se někde něco pohnulo, zavřete okamžitě oči…“

V tunelu však bylo ticho jako v hrobě. První nečekaný zvuk bylo hlasité křupnutí, když Ron na něco šlápl — vyklubala se z toho krysí lebka. Harry sklonil hůlku, aby viděl na podlahu, a zjistil, že je posetá kostmi drobných zvířat. Jen s největším úsilím potlačil představu, jak by mohla vypadat Ginny, kdyby ji našli, a do temné zákruty v tunelu vstoupil jako první.

„Harry, tamhle něco je,“ upozornil ho Ron chraplavým hlasem a chytil ho za rameno.

Zůstali stát jako přimrazení a zírali před sebe. Harry dokázal rozeznat jen obrysy něčeho obrovského a zkrouceného, co leželo napříč tunelem a nehýbalo se.

„Možná to spí,“ vydechl a ohlédl se na své společníky. Lockhart si oběma rukama zakrýval oči. Harry se znovu podíval na tu věc před sebou. Srdce mu bušilo tak prudce, až to bolelo.

Potom velice pomalu vykročil, oči přimhouřené natolik, aby vůbec ještě viděl, a v ruce třímal hůlku.

Světlo dopadlo na obrovskou hadí kůži, jež byla zářivě, jedovatě zelená a ležela tu zkroucená a prázdná. Tvor, který ji svlékl, musel být přinejmenším dvacet stop dlouhý.

„No nazdar,“ vydechl Ron.

Znenadání se cosi pohnulo za nimi: to se Zlatoslavu Lockhartovi podlomila kolena.

„Vstaňte!“ nařídil mu ostře Ron a namířil na něj hůlkou. Lockhart se zvedl — a v příštím okamžiku se vrhl na Rona a srazil ho k zemi.

Harry se k nim vrhl, ale Lockhart se už udýchaně zvedal, Ronova hůlku v ruce a ve tváři opět zářivý úsměv.

„A je konec dobrodružství, chlapci!“ jásal. „Kus té kůže teď vezmu s sebou nahoru a vysvětlím všem, že jsem přišel příliš pozdě, abych to děvče ještě mohl zachránit, a vy oba že jste při pohledu na její zmučené tělo tragicky pozbyli rozumu . Rozlučte se se svou pamětí!“

Vyzdvihl Ronovu poslepovanou hůlku vysoko nad hlavu a vykřikl: „ Zapomeňte! “

Hůlka vybuchla tak mocně, jako by to byla malá bomba, a ze stropu začalo s rachotem padat kamení. Harry zvedl ruce nad hlavu a prchal, i když mu nohy ujížděly po smyčkách hadí kůže. V příští chvíli už stál sám a díval se na pevnou stěnu z rozbitého kamení.

„Rone!“ zvolal. „Nestalo se ti nic? Rone!“

„Já jsem tady!“ uslyšel přidušený Ronův hlas odněkud za spadanými kameny. „A, jsem v pořádku. Zato tenhle trouba ne, dostal plný zásah hůlkou!“

Vtom se ozvala tupá rána a hlasité Auu! znělo, jako by Ron právě kopl Lockharta do holeně.

„A co teď?“ v Ronově hlase bylo slyšet zoufalství. „Dál se nedostaneme, to by trvalo bůhvíjak dlouho…“

Harry se zadíval na strop tunelu, ve kterém zely veliké mohutné praskliny Ještě nikdy se nepokoušel pomocí kouzel rozbít něco tak obrovského jako ty balvany tady a nezdálo se, že by byla vhodná chvíle to zkoušet. Co kdyby se zbortil celý tunel?

Z opačné strany závalu uslyšel další žuchnutí a další auu! Zbytečně ztráceli čas. Ginny byla v Tajemné komnatě už kolik hodin. Harry pochopil, že už mu zbývá jen jediné.

„Počkej tady!“ křikl na Rona. „Počkej tu s Lockhartem. Já půjdu dál. Jestli se do hodiny nevrátím…“

Následující odmlka byla více než výmluvná.

„Zkusím mezitím odházet pár kamenů,“ řekl Ron, očividně usilující o to, aby se mu netřásl hlas. „Abys pak mohl — abys mohl prolézt zpátky. A — Harry…“

„Ahoj za chvíli,“ řekl Harry a snažil se, aby dodal svému rozechvělému hlasu trochu sebejistoty.

Poté se bez otálení pustil dál kolem obrovské hadí kůže. Vzdalující se lomoz balvanů, které se Ron pokoušel odklízet, zakrátko utichl. Tunel se neustále kroutil a Harrymu se každý nerv v těle zachvíval nepříjemným napětím. Přál si, aby už tunel měl konec, obával se však, co tam najde. A potom, když opatrně prošel další zatáčkou, spatřil před sebou konečně pevnou zeď. Byli na ní vytesáni dva propletení hadi s očima osazenýma velikými, třpytivými smaragdy.

Harry přistoupil blíž; náhle mu úplně vyschlo v krku. Nemusel se nijak přesvědčovat, že ti kamenní hadi jsou skuteční: jejich oči byly podivně živé.

Domyslel si, co teď musí udělat. Odkašlal si a smaragdové oči jako by zamrkaly.

„ Otevřete ,“ řekl Harry. Z jeho úst to ovšem zaznělo jako tiché, slabé zasyčení.

Hadi se oddělili jeden od druhého, stěna se rozestoupila a obě části nehlučně zmizely. Harry, který se třásl od hlavy až k patě, vešel dovnitř.

Stál na konci velice dlouhé, chabě osvětlené síně. Před ním se tyčily kamenné sloupy ovinuté dalšími vytesanými hady a podpírající strop, který se ztrácel kdesi ve tmě. V podivném zelenavém šeru místnosti vrhaly sloupy dlouhé černé stíny.

Harry se zaposlouchal do mrazivého ticha a srdce mu prudce bušilo. Může se bazilišek skrývat v nějakém temném koutě nebo za některým sloupem? A kde je Ginny?

Vytáhl hůlku a vykročil mezi hadími sloupy vpřed. Každý opatrný krok se od temných stěn odrážel hlasitou ozvěnou. Harry postupoval s přimhouřenýma očima, připraven pevně je zavřít, jakmile by postřehl sebemenší pohyb. Prázdné oční důlky kamenných hadů jako kdyby ho sledovaly; několikrát se mu zdálo, že se některý z nich pohnul, a žaludek se mu zahoupal.

Potom, když dorazil k posledním dvěma sloupům, vynořila se před ním socha vysoká jako sama Komnata. Za ní byla černá stěna.

Harry musel natáhnout krk, aby dohlédl do obrovité tváře nahoře. Byla stařecká a jakoby opičí a řídký plnovous jí sahal málem až k spodnímu okraji kouzelnického hábitu, dlouhého až na zem; tam na hladké kamenné podlaze stály dvě obrovské šedé nohy. Mezi nimi ležela tváří dolů malá postavička v černém hábitu a s ohnivě rudými vlasy.

„ Ginny! “ zašeptal Harry, vrhl se k ní a padl na kolena. „Ginny! Nesmíš být mrtvá! Prosím tě, nebuď mrtvá!“ Odhodil hůlku stranou, uchopil Ginny za ramena a převrátil ji. Tvář měla bílou jako mramor a stejně studenou, oči však měla zavřené, takže nebyla zkamenělá. To ovšem znamenalo, že musí být…

„Ginny, prosím tě, probuď se,“ šeptal Harry zoufale a třásl s ní.

Ginnyina hlava se však bezmocně klátila ze strany na stranu.

„Ta se neprobudí,“ pronesl jakýsi tlumený hlas.

Harry sebou trhl a otočil se na kolenou.

O nejbližší sloup se opíral vysoký černovlasý chlapec a pozoroval ho. Po okrajích ho Harry viděl jen rozmazaně, jako by se na něj díval přes zapocené okno. Ani v nejmenším však nepochyboval, kdo to je.